Zvuk romantické struny

Nekropole v sedmikilometrové hloubce Indického oceánu, to je zpráva, která zabrnkala na romantickou strunu mého dětství. Vrátila do mě doby, kdy jsem romantiku snídal, obědval a večeřel den co den. Jaká že nekropole může být v sedmikilometrové hloubce? Vědci z Číny, Itálie a Nového Zélandu podnikli celkem dvaatřicet hloubkových ponorů. Podařilo se jim zmapovat oblast, ve které jsou pozůstatky uhynulých velryb. Nejstarší objevené pozůstatky jsou staré pět miliónů let. Chápete, proč mě to oslovilo? Velryby, podle některých názorů inteligentní tvorové na úrovni člověka, mají místo, kam chodí už pět miliónů let umírat. Velrybí stařec či stařena, když dopočítá svůj život k posledním dnům, odebere se na posvátné místo tisíc kilometrů dlouhé. Život z něho odchází a obrovitý tvor klesá do houstnoucí tmy a nechává se objímat stále silnějším sevřením vodních mas. Na dno spočine už jenom jeho tělesná schránka. Vědomí, nebo snad duše, už v něm uhaslo.

Co všechno se na Zemi stalo za pět miliónů let. Tedy za dobu, z níž pocházel nejstarší objevený jedinec a nikde není psáno, že v nekropoli tisíc kilometrů dlouhé nemohou být další, ještě starší. Stalo se toho mnoho, mimo jiné slezl ze stromu člověk, ke škodě ostatních živočišných druhů, velryby nevyjímaje. Co se všechno mohlo odehrát? Možná, že velryby, díky své inteligenci, prožily hvězdné období nadvlády nad živočišným světem. Pokud ano, věřím, že se chovaly moudřeji než jak si počíná člověk. Se svými tělesnými rozměry si nemusely dokazovat dominanci prostě tím, že pobijí všechno co je v dosahu. Jak asi vypadalo království velryb, pokud to bylo království? Přišly na jiné uspořádání, na jinou metodu, jak spolu komunikovat a spolupracovat a zlepšovat životní úděl? To přece by měl být prvořadý úkol rozumného společenství.

Nechal jsem se unést, struna romantiky ve mně zazněla příliš silně. Možná je to ozvěna na hodně starý film o Tarzanovi, viděl jsem ho, když mi bylo tak deset. Šlo v něm o nekropoli slonů. Kdesi v Africe že bylo místo, kam sloni odcházeli na konečný odpočinek. Padouši se pokusili ho odvládnout kvůli slonovině, ale statečný Tarzan jim v tom zabránil. Srdce mi tenkrát tlouklo při té představě. Později jsem se dočetl, že pověsti o sloních nekropolích jsou jen báchorky. Rozumná část ve mně nespokojeně mručí, že to s tou velrybí nekropolí bude podobné. Holt, velrybí kostry jsou na dně moře. Kde jinde by měly být? Asi má ten rozum pravdu. Ale to romantické brnkání se tak hezky poslouchá…

Mimochodem, áíčko mi našlo, že film se jmenoval Tarzan, syn divočiny (1932) a hráli Johnny Weismüller a Maureen O´Sullivan.