ZLATÁ PADESÁTÁ: Kdy to rupne

Nevím, zdali dnešní bolševici se těší, „až to rupne“. V padesátých létech to ale byla konkrétní naděje a pojem „rupne to“ byl terminus technicus pro očekávání normálních poměrů. Jako dítě jsem to pochopitelně ani nemohl vnímat přímo, protože před dětmi se otevřeně nemluvilo. To si rodiče odvykli už za války – příliš mnoho lidí skončilo na popravišti kvůli tomu, že někde něco neopatrně vykládali a někdo jiný je opatrně udal. Tatro obezřetnost se z dob nacistických celkem logicky přenesla do dob bolševických, ta hrůza byla hmatatelná a oprávněná a je mi to k smíchu, když slýchám pošetilce – naposledy ve čtvrtek v rozhlase – rozkládat o tom, že „u nás není žádná demokracie“.

Mezi dospělými se šuškalo o termínech, „kdy to rupne“, kradmo a šeptmo. Dnes se mluví a píše o tom, že za tyto plané naděje do značné míry nesla odpovědnost tehdy Peroutkova Svobodná Evropa. Má smysl kárat ho za jeho slogan „dobrou noc a pevnou naději“? Netroufnu si soudit.
Jisté je, že ta naděje mnoho lidí hřála.
Mohlo mi být šest, sedm let, kdy moji rodiče zřejmě uvěřili nějaké takové nadějeplné fámě. O Silvestra lili olovo podle starobylého zvyku, a vyšlo jim cosi jako gondola.
„Letos pojedeme do Benátek,“ usoudil z toho otec.
Byl jsem dost starý na to, abych věděl, že Benátky jsou na Marsu a není fyzicky možné tam jet.
„Uvidíš. Pojedeme do Benátek.“
Plynul čas a domáhal jsem se cesty do Benátek.
No, nevyšlo to. Do Benátek jsem se podíval až v listopadu 1989, kdy to opravdu rupalo.
A ještě jednu vzpomínku mám na pojem „ruplo“.
V literárním kavárně seděli u stolu dva staří ctihodní spisovatelé. František Langer a Stanislav Mojžíš Lom. U vedlejšího stolu seděli literáti nové ražby, tehdy ještě všichni komunisté stalinisté, později všichni disidenti, poté, co je rodná stranvyházela ze svých řad. A jeden povídal druhému:
„Vidíš, jak ti tam sedí? Když se na ně dívám, říkám si – to vypadá, jako kdyby to už ruplo!“

Nedovedu říci, kdy to slovo vymizelo ze slovníku.
Asi spolu s nadějí.