Lov na krysu

 

Začnu komentářem ke komentáři. Tyto odstavce jsem psal jako úvod k povídce k edici sbírky Zepelín na Měsíci (2010). Uplynulo dvanáct let a už bych si nebyl tak jistý tím, co tu píšu, že fašismus a ztráta svobody nejsou možné. K ekologismu přispěl genderismus a homosexualismus a černošský rasismus, ale vzmáhají se i čistě fašistické spolky jako je Antifa. Takže tahle povídka je jaksi ideový základ pro román který začnu psát na podzim. Bude o fanatismu a o lidském vzdoru. Důležitější téma dnes není.

Tuhle další povídku z Arkadské série mám moc rád. Je hodně drsná, nevystupuje v ní dvojice Nedomý & Čuchák, ale má napětí a myslím, že jsem ji právem zařadil do své „best of“ sbírky Dvorana zvrhlosti. Téma fašismu na Měsíci jsem otevřel už v Měsíci mého života, v třetí novele. Fašistická Nová hranice je i v Hlídce číslo 3. Tady je to ale podané pěkně na malé ploše a v akci.

Možná, že jsem staromódní a že lidi podceňuju. Třeba je možné, že ta masová hnutí se přežila, že už by nikdo nedokázal dostat do ulice lidi a nazvat je SA nebo LM nebo jakkoli jinak. Prapor aktivismu zatím drží jen ekologisti, ale ani ti se neodvažují vztáhnout ruku na lidi, s výjimkou ekologistů rakouských, ale oni Čechy asi nepovažují moc za lidi, tak jim to nepřijde. Moc rád bych se mýlil a moc rád bych se přesvědčil,že masové hony na nepřítele jsou pryč, jako se už asi nevrátí upalování čarodějnic. Třeba je to i tím (pokud to tak je), že snad i literatura lidem tuhle hnusnou masovost znechutila.

Snad jsem k tomu přispěl i touhle malou povídkou.

V roce 2122 žilo v Arkádii třiapůlkrát víc androidů než lidí. Synů a dcer lidských matek tu zbylo šest krát sto tisíc, kdežto počet androidů se držel nad hranicí dvou miliónů.

Pak nastal pořádek, což z hlediska historického znamená, že někdo musí ustoupit z cesty.

Ustoupili androidi. Hodně důkladně. Kráter Maskelyne byl plný jejich bezvládných těl. Většina měla rozbitou hlavu: karbonitová skořápka zaneřáděná rosolem. Hruď měli nedotčenou. Kdo by se taky chtěl trefovat do generátoru studené fúze! Louskání ořechů, jak se tomu říkalo, bylo zábavnější a hlavně bez rizika. Mládež se ozbrojila kladivy na dlouhých násadách (ta kladiva samozřejmě vyrobili androidi) a podnikala štvanice ve velkém. Hon na andráše se tomu říkalo. Čím méně jich bylo, tím byl hon zábavnější. Stůj, andráši, a andráš se zastavil. Nemohl utéct. Submisivní obvody mu to nedovolovaly. Poslechl každého člověka, i krysaře s kladivem v ruce.

Tak si lovci andrášů říkali: krysaři. Vyčistíme Arkádii od krysího svinstva. Město je zamořené krysami. Proč se nám žije špatně? Proč se už nikdo nesměje? Proč se všichni nudíme? Proč nemáme žádný cíl? Protože jsou tu krysy. Až je zničíme, začneme zase žít šťastně, jako lidé. Nastane pořádek.

Stůj, andráši. Stůj, kryso.

Ano, pane, řekne android.

My tě zabijeme.

Já to vím, pane.

Jsi rád?

Ovšem, pane.

Klekni si a skloň hlavu.

Android poslechne, lesklá hlavice kladiva svistne vzduchem a pak se ozve křach, ořech je vejpůl, rosol teče ven a krysaři jásají. To byla pecka! Hned napoprvé! Tony, Irena, Jurij, Valdo, Josef, Patricie nebo kdokoli jiný – je pašák! Ten – nebo ta – dovede s krysou zatočit!

Pořádková služba (nákladní vůz řízený androidy) v krátké době tělo odklidila. Odvezla je nejdřív do skladu a potom, když hromada byla tak velká, aby to stálo za to, velkotonážní náklaďák, řízený androidem, odvezl to svinstvo na skládku v Maskelyne.

Šlo to jako na drátkách po celé dva roky.

V roce 2125 party krysařů marně procházely nočními ulicemi. Ani v technických koridorech nebyl žádný android. V Maskelyne se ocitli i výrobci kladiv, androidi pořádkové služby a řidiči náklaďáků.

Nastal pořádek.

V Arkádii žilo dál na šest set tisíc synů a dcer lidských matek.

Kolik androidů?

Marta věděla o jednom. Jmenoval se Filip. Už šestnáct let s ní žil a nutno dodat, že to byl bezesporu nejlepší manžel, jakého Marta kdy měla. Za pětadevadesát let svého života vystřídala manželů dlouhou řadu, takže superlativ „nejlepší“ má v tomto případě značnou váhu.

Jakmile nastalo očistné hnutí, Olga Fitzmannová radila Martě, aby dala Filipa pryč.

„Nemusíš se o nic starat,“ naléhala na ni. „Prostě ho pošli ven na ulici. Tam se o něho postarají. Už se nikdy nevrátí.“

„Neměla bych zavolat do štábu, aby si pro něho přišli?“ zeptala se tenkrát Marta. Olga si myslela, že to kamarádka myslí vážně, a zadumala se.

Pak zavrtěla hlavou.

„Dělá to tak spousta lidí. Chtějí se zavděčit. Hlavně bláťáci to dělají. Říká se, že po krysách přijdou na řadu bláťáci. Nejdřív je pošlou na Lagrang a pak šupem zpátky, nahoru na Zemi. Luna má zůstat čistá, to se říká mezi lidmi. Jenže ty ses v Arkádii narodila. Nemusíš se ničeho bát. Klidně vyhoď tu krysu na ulici. Proč si komplikovat život?“

Pak se něco stalo, a když se Olga vzpamatovala, ležela na zádech, hrdlo sevřené pevnými prsty Marty Sokolové. Levá lícní kost ji bolela a pálila. Martina tvář nad ní visela jako ohromná rozžhavená pec.

„Ty krávo!“ řvala na ni Marta. „Ještě jednou řekni něco takovýho a zabiju tě.“

Android Filip poklekl vedle své manželky a položil jí konejšivě dlaň na rameno.

„Nebij Olinku,“ řekl. Kdyby ho někdo poslouchal se zavřenýma očima, byl by si myslel, že se android usmívá. Jenže to Filip nemohl. Vypadal jako robot z historického senzualu. Kovově se leskl, v očních jamkách blýskaly čočky staromódních objektivů a místo úst měl reproduktor. Pokud jde o oblečení, nosil jen kalhoty. Doktor Kurz, jeho stvořitel, ho vybavil velmi realistickým biokarbonitovým přirozením, aby mohl fungovat tak, jak si zákaznice přála, totiž jako manžel. To byla jediná část jeho těla, která věrně napodobovala lidskou předlohu. Zbytek víc připomínal zlatisté středověké brnění než člověka. Když mám šoustat s robotem, řekla tehdy Marta doktorovi Kurzovi (zavedla ji k němu Olga), chci vědět, že je to robot. Nenávidím náhražky. Doktor Kurz namítl, že robot bude náhražkou skutečného muže, ať bude vypadat jako člověk anebo jako panák ze senzualu, ale to byla jeho poslední námitka. Marta dovedla být velmi výmluvná, když někomu vysvětlovala, co si myslí o něm a o jeho názorech, tím spíš, když ten někdo byl muž.

Marta uvolnila sevření, Olga si položila dlaně na pohmožděný krk a rozkašlala se. Marta ji pohladila a s Filipovou pomocí ji posadila.

„Jsi blázen,“ kuckala Olga. „Jednou na to doplatíš. Až to přijde, nestěžuj si. Já tě varovala.“

Filip zvedl Olgu do náruče a odnesl ji k posteli. Chlácholil ji svým příjemným barytonem. Olga věděla, kam to všechno směřuje. Kmitočet androidova hlasu uvolňoval v mozku obou žen centra erotického vzrušení. Za několik okamžiků se budou milovat ve třech. Ví to Olga, ví to Marta, a i kdyby jedna, druhá nebo obě najednou tomu chtěly zabránit, nedokázaly by to. Androidův kompjútr analyzoval situaci a dospěl k závěru, že krizi lze nejrychleji a také nejpříjemněji překonat milostným aktem. A jakmile jednou spustil tento program, přerušit ho mohlo jen krysařovo kladivo. Android už nekomunikoval s intelektem obou žen. Subracionálními prostředky útočil rovnou na mozková centra. Nemusel se dlouho namáhat. V minulosti se mu to podařilo už tolikrát, že reflexní dráhy byly jeho naléhání schůdné jako expresní translunární dálnice blahé paměti. Ani ne po pěti minutách se tři těla na lůžku proplétala v jednoduchých, věčně opakovaných obrazcích. Jedno bylo bělostné, druhé tmavě hnědé a třetí se lesklo v barvě zlata.

A venku dupaly tlupy mladých mužů a žen ozbrojených kladivy s dlouhou násadou.

Dva roky rychle uplynuly.

Už v polovině toho druhého roku běsnění poněkud polevilo. Hony na krysy už vyšly z módy a mezi lidmi se ozývaly hlasy, že antropoidní stroje jsou k provozu města nezbytné. Skutečně, na sklonku prvního roku očisty byla zaneřáděná neslýchaně Arkádie i ostatní habitaty na Luně, kde se očistné hnutí rozmohlo. Dezintegrační systémy likvidovaly běžné odpadky, ale co s neběžnými? Kam uložit staré šatstvo, nábytek, vozidla a ostatní předměty krátkodobé spotřeby? Šachty domácích molochů byly moc malé. Starostenský úřad vydal nařízení, že velké předměty je třeba demontovat a řezat, jenže – kdo má takovou práci dělat? Copak to ještě někdo umí? A tak lidé vyhazovali haraburdí na ulice a do koridorů. Dříve něco takového nebylo možné, protože nad pořádkem v nočních hodinách odpočinku bděly hlídky androidů. A tak, jako velkou novotu – přes velehlasité protesty štábu hnutí očisty – starostenské úřady lunárních habitatů nasadily takřka současně v oblastech své správy manipulační vozidla, pečlivě dizajnovaná tak, aby v ničem nepřipomínala člověka.

„Trojské koně krysího svinstva,“ povykovali úderníci hnutí očisty, ale marně, úřady nemohly dlouho strpět ani haraburdí v koridorech, ani svévolné řádění krysařů. A druhá generace manipulačních vozidel už byla menší, umělé ruce dosáhly dále, chápaly předměty obratněji a ze starostenského úřadu Arkádie (a dalších habitatů na Luně) prosakovaly zprávy o tom, že ta třetí generace bude vybavena nohama, aby se stroje mohly dostat tam, kam kolové vozidlo neprojede.

„Vidíš, Filipe, je po všem,“ usmívala se Marta na svého zlatistého manžela. Už se těšila, jak si s ním vyjde na první procházku. Android ještě nikdy neopustil její byt, od první chvíle, kdy ho sem doktor Kurz a Olga dopravili. I před tím prokletým dvaadvacátým rokem bylo soužití s androidem považováno za skandální nemravnost, třebaže by Marta dovedla vypočítat nejméně dva tucty mužů i žen, kteří v takovém nedovoleném konkubinátě žili a doktor Kurz? Ten se netajil tím, že na jeho mlčení spočívá politická stabilita celého habitatů.

„Je po všem,“ usmívala se Marta. Bude to hezká vycházka. Čokoládově temná pleť se dobře vyjímá vedle Filipova zlatého plechu.

A neobléknu ho, rozhodovala se. Jen ať si vykračuje tak, jak jsem na něho zvyklá – v kalhotách. Uvažovala dokonce i o tom, že ho pustí ven bez kalhot, ale ten nápad zavrhla. Není třeba, aby ženské Filipa okukovaly. A já, já půjdu také jenom v kalhotách. Za své tělo se nemusím stydět. Vypadám na pětadvacet.

Olga samozřejmě byla škarohlíd.

„Jen si nedělej iluze,“ varovala ji. „Krysaři čekají na příležitost.“

„Slyšela jsem, že se chystá nové nařízení. Prý budou dovoleni androidi, kteří…“

Marta pohlédla po očku na Filipa. V takových chvílích byla na rozpacích: Na Filipově kovové tváři se nezobrazovaly emoce; jak má poznat, že se ho nedotkne neopatrným slůvkem? Naštěstí se Filip ještě nikdy neprojevil jako urážlivá netýkavka. Proto pokračovala:

„Prostě, starosta dovolí používání androidů, kteří nemají lidskou podobu. Takových, jako je Filip.“

„Tak počkej, až to nařízení vyjde,“ radila Marta. „Co tě to bere? Copak jsi někdy chodila s Filipem na procházku? Copak ses s ním někdy chlubila?“

„Tenkrát by to nebylo žádné hrdinství… jenom ostuda.“

Znovu pohlédla na androida. Ten seděl v růžové lenošce, hlavu přemýšlivě podepřenou o ruku a tiše poslouchal.

„Teď to taky není žádné hrdinství! Je to prostě bláznivost.“

Marta se zahleděla přítelkyni (nebo snad milence?) do očí.

„Ty žárlíš.“

„Prosím tebe…,“ zasmála se Olga strojeně. „To spíš bys ty mohla žárlit na mne… Chodím sem k vám… a chodím sem ráda, to mi můžeš věřit!“

Vyzývavě se usmála na Filipa. Ten se trochu napřímil a složil kovové ruce do klína. Olga věděla, že Filipův kompjútr zvažuje možnost nasazení erotického programu. Naježila se. Na nějaké laskání teď nebyla ani trochu zvědavá. Teď… teď by jistě odolala Filipovu vemlouvavému barytonu, který se dovede zahryznout přesně do toho správného místečka v mozku, vůle taje jako vosk, žhavá láva stéká podél páteře, srdce začne bít, ozvěny tepu se ozývají v celém těle, těžiště těla, ano celé osobnosti, klesá do klína, brána se pootevírá… Ne, na to nejsem zvědavá, ty jedna plechová kryso.

Vítězství? Ironický hlas druhého já se Olze vysmál. Filip si nikdy nezačíná s milostnou hrátkou, pokud nevycítí, že obě ženy jsou na to připraveny. Čert ví, jak to může vědět. Čert, a doktor Kurz.

Bílé zuby zářily v tmavém obličeji. Marta se smála, docela tiše, ale zraňovala Olgu do hloubi duše. Žárlíš, to znamenal její úsměv. Filip je můj manžel, ne tvůj. My dva si s tebou hrajeme, aby naše uspokojení bylo větší. Využíváme tě, jsi naše loutka. Vždyť ty nejsi pro nás nic víc než android zrozený z lidské matky, ano, ty jsi lidská krysa.

Myslela si to Marta doopravdy?

Nebyl to jen shovívavý úsměv přítelkyně? Nechtěla jen kamarádku popíchnout, poškádlit?

Nejspíš ano, a zřejmě by stačilo jen jediné slůvko a nedorozumění by zmizelo jako odfouknuté smítko, jako odpadek v jícnu domácího molochu. A Marta by nejspíš to slůvko vyslovila, kdyby u dveří nezazněl bzučák.

Marta kývla na Filipa. Ten bez hlesu vstal, několika bleskurychlými kroky přistoupil ke stěně, zatlačil na ni loktem a android zmizel ve skrýši.

Pochmurné myšlenky byly ty tam, Olga se vzpamatovala. Povzbudivě pokývala očima. Všechno je v pořádku, Martičko, nemusíš se ničeho bát.

„Půjdu otevřít,“ řekla docela zbytečně.

Za dveřmi stáli tři lidé, dva mladíci a jedna dívka.

„Výbor očisty,“ řekl jeden z mladíků. „Hledáme ukryté androidy.“

„No dovolte,“ řekla Marta a přistoupila k Olze. „Co si to dovolujete?“

Tahle trojice měla už pramálo společného s příslušníky vlčích smeček, které se proháněly Arkádií před dvěma lety. To byli lovci, sadisté, vrazi. Divocí, svalnatí. Paže obnažené, aby obecenstvo mohlo obdivovat svaly. Kladiva v rukou jako odznaky moci. Suroví, ale v jistém smyslu čistí, jako zvířata.

Tihle tři?

Úředníci. Samozřejmě náležitě důležití úředníci. Místo kladivem se ohánějí paragrafem. Výnosem ze dne. Odstavec lomeno. Hlášení nahoru. Neodkladně vyřídit dle zápisu z porady.

„Máme zjištěno, že někteří občané nezákonně ukrývají androidy, paní,“ řekl mladý úředník. Člověk, a přece jeho tvář nebyla o nic výraznější než plechový Filipův obličej. Pan nikdo, kde se vzal, tu se vzal, má moc. Kdyby mu za zadkem nestál kamarád a hlavně to děvče (mladá žena vypadala docela sympaticky, v medových očích jí vězely čepele nožů, ale jistě by dovedla být něžná, kdyby ji to někdo naučil, jenže tihle dva? Škoda tebe, děvče,)! Propíchla bych ho ukazovákem.

„Paní?“ opakovala po něm Marta. „Mluvíš jako android.“

„Nechte si ty řeči, nebo vás to bude mrzet,“ řekl úředník nepříliš přesvědčivě. Martina černá pleť a bělostné zuby ho vyváděly z míry.

„Tady žádní androidi nejsou,“ ozvala se Olga smířlivě. „My dvě jsme přítelkyně. Jsem tu na návštěvě, chápete? Tohle je malý byt a Marta,“ usmála se na černošku, „nemá velké potřeby. Nač by jí byl android? V jejím věku…“

„Je to naše povinnost,“ řekl úředník, ale už dokázal spolknout slůvko „paní“. Přešlápl z nohy na nohu a nahlédl Martě přes rameno. Druhý mladík vypadal na to, že by se nejraději ztratil ze scény, jen to děvče se tvářilo odhodlaně.

„Umožníte mi vstup?“ zeptalo se nevlídně.

„Máte povolení?“ zeptala se Marta.

„Nechte si ty řeči, občanko,“ odsekla dívka. Pochopila, že Martino mladistvé vzezření je dílo lékařovo. Jako většina dívek jejího věku prudce odsuzovala odstranění vnějších známek stárnutí jako nespravedlnost: staré ženy vypadají mladě, ale díky svým zkušenostem dovedou plést mužům hlavu. Jak potom máme získávat životní zkušenosti?

„Já jsem tady doma, děvenko,“ řekla jí Marta. „Kdybys někdy chtěla přijít na návštěvu,“ teď popíchla Olgu, „přijď. Můžeme si hezky popovídat.“

Olga strnula. Martě jí přišlo líto, proto rychle dodala:

„Ale nejdřív si umej vlasy.“

Olga se zhrozila: Ta Marta si nikdy nedá pokoj!

„Pojďte ale dál, nebudeme tu stát mezi dveřmi! Však se všechno vyřídí. Martička nic neskrývá, jen pojďte dál. Nemáte chuť na čaj?“

Usmívala se. Ani ona nebyla nejmladší a zkušenosti měla značné. Věděla dobře, jak na takové dva mládenečky oukropečky, a s potěšením si všimla, jak tomu odvážnějšímu rudnou uši. Jenže ta mladá megera si toho taky všimla a řekla prudce:

„Dejte si pozor. Máme vás na seznamu podezřelých. Však my se jednou vrátíme… a pak si promluvíme jinak.“

Otočila se a pochodovala pryč. Méně statečný mladík se k ní okamžitě připojil a ten s červenýma ušima rozhodil ruce, jako by chtěl zdůraznit, že za nic nemůže, zabručel cosi a těžce odklusal.

Olga zavřela dveře, opřela se o ně a rozesmála se.

„Můj ty smutku… Když si pomyslím, jaká hrůza z nich šla před dvěma lety… On se Filip ani nemusel schovávat. Kdyby dupnul, utekli by.“

Marta se ale mračila.

„Seznam podezřelých… Jak se mohli dozvědět, že…“

Ostře se na Olgu zadívala. Kamarádka se ohradila:

„Snad si nemyslíš…“

„Proč se tak rozčiluješ, když máš čisté svědomí?“

„Já se vůbec nerozčiluju, ale rozčiluje mě, že podezíráš zrovna svou nejlepší kamarádku. Sakra, vždyť já tě s Kurzem seznámila a beze mne bys toho plecháče doma neměla!“

„Nemluv o Filipovi tak hnusně. Kdo ví, co s Kurzem pečeš. Bojíš se, co? Myslíš si, že ti teče do bot, a chceš se vykoupit tím, že budeš shazovat lidi, že budeš udávat?“

„Teď už toho mám dost.“

Olga se rozplakala a v bezmocné zuřivosti bušila dozadu oběma pěstmi, až dveře duněly.

„Ty si myslíš, že jsem nějaký hadr,“ křičela na Martu. „Já ti první poslední, já tě seznámila s Kurzem, já ti dohodila Filipa, já s váma lezu do postele a nechám se zneužívat, protože tě mám ráda, a ty se ke mně chováš tak hnusně… Ne, nesahej na mě! Jsi mi odporná! Už mě nikdy neuvidíš!“

Nahmátla kliku a prudce otevřela dveře.

Pustý koridor dýchl na obě ženy vlhkým studeným vzduchem.

„Olino…,“ řekla Marta rozpačitě. Uvědomila si, že šlápla vedle. Docela zbytečně se na kamarádku osopila. Návštěva těch tří rabijátů ji vylekala.

Olinko, vždyť už nejsem nejmladší, mám právo na pošramocené nervy, po tom všem, co jsem zažila, pochop mě!

Neřekla to, ale chtěla to říct, jenže Olga už proklouzla do koridoru a běžela k východu. Na ulici na ni čeká její glyder, vklouzne do jeho teplé náruče, odjede domů a už nikdy se k Martě nevrátí.

Marta ji dostihla v okamžiku, kdy už otevřela dveře a chystala se vklouznout dovnitř.

„Olinko,“ volala na ni prosebně.

„Nech mě být!“

„A podívejme, co se to tu děje!“

Z budovy vyšla jim už známá trojice. Tentokrát ale byla mluvčím dívka se zlatýma očima.

„Dámy se vylekaly, nemám pravdu? Já tušila, že jdeme na správnou adresu. Vy dvě zavřete tu káru a půjdete s námi na štáb, tam si povíme víc.“

Olga zaváhala. Kontrolky na panelu se rozzářily už v tom okamžiku, kdy otevřela dveře, takže glyder byl připraven vyrazit hned, jak by se posadila do křesla.

„Tak dělej, co na mě koukáš?“ křikla na ni Marta. Olga se ale usmála a zaklapla dveře. Obrátila se k mládenci, který byl zřejmě ustanoven za velitele.

„Děvčátko je hormonálně nevyrovnané, nezdá se vám, příteli?“

Děvčátko možná bylo hormonálně nevyrovnané, ale síly v pažích mělo až až. Olga ustoupila o krok, ale nestačila útok odvrátit, jen ho zmírnila. To už ale zasáhla Marta. Popadla útočnici za paži a smýkla jí nazad.

Dívka byla bílá vzteky. Obrátila se ke svým společníkům a zasyčela na ně:

„Dělejte něco…. nečumte tu!“

Tak tedy něco dělali, ale bylo to nemastné neslané, docela nanicovaté. Nejraději by se viděli o tři koridory níž, tím spíš, že hluk potyčky přivábil pozornost zvědavců. Hned tu, hned tam se otevíraly dveře a na obou stranách ulice se tvořily hloučky. Mládenci by se pravděpodobně ztratili z parády a jenom jejich spolubojovnice za vznešenou věc očisty jim bránila v odchodu, nu, řekněme v útěku. Věděli dobře, že v poslední době očistné akce nepostupují vždycky tak hladce, jako tomu bývalo ještě před půl rokem, kdy úderné skupiny ovládaly ulice, koridory a do velké míry i příbytky obyvatel Arkádie. Něco se stalo a lidé ztratili strach. A jak ztratili strach, úderné skupiny na tom byly hůř, než kdyby se ocitly venku, ve vzduchoprázdnu.

To, co vypadalo ze začátku jako drama, se měnilo ve frašku.

Z protější strany ulice padly první posměšné poznámky.

Mladistvá bojovnice za očistu Luny měla už v očích slzy.

„Dobře, dobře, tak už jeďte, vy dvě,“ zabručel velitel hlídky rozpačitě. Pokusil se otevřít dveře glyderu, ale individualizovaný zámek ho neposlechl. Lidé se už nahlas smáli. Olga otevřela, opřela se o dveře a vyzývavě vysunula bok.

„Má přítelkyně zůstane doma, když dovolíte, pane krysaři.“

Úderníci si mezi sebou říkali krysaři, ale nepřáli si, aby jim tak říkali civilisté složité jsou pochody v hlavách příslušníků očistných hnutí. Velitel skupiny zrudl a posledním siláckým výkonem chtěl smazat chabý dojem vyvolaný dosavadním vývojem událostí. Drapnul Martě po zápěstí a odhodil ženu stranou, až se uhodila o stěnu. Bolestně vykřikla. Vzápětí pocítila, jak jí krev zolovnatěla: sáhla si na zápěstí. Ovšem, ten dobytek stisknul její identifikační náramek, naladěný na Filipovy obvody… Android bezpochyby přijal signál úzkosti a v jeho kompjútru se aktivoval záchranný program.

Zůstaň v úkrytu, Filipe, chtěla Marta vykřiknout, ale bylo už pozdě.

Android vyběhl na ulici. Do prostoru padlo ticho. Zlatistá postava v plandavých modrých kalhotách. Android… tak nestydatě technický, že ani nepředstírá příbuznost s lidskou podobou!

Filip si snad uvědomoval, jaké zděšení ve všech těch lidech kolem vyvolal, ale nedbal toho. Postupoval podle záchranného programu.

Ve zlomku vteřiny vyhledal Martu, analyzoval situaci a správně odhadl, kdo jeho velitelku ohrožuje. V další vteřině velitel úderné skupiny letěl vzduchem a pak padl na záda, lebka mu hlasitě bouchla o chodník a nějaká žena zděšeně vykřikla protože spatřila krev.

První se vzpamatovala zlatooká krysařka.

„Ty hnusná svinská kryso,“ zaječela. Sáhla kamsi za záda a vytáhla z pouzdra malé, nepříliš výkonné energo a stiskla spoušť.

Výboj nebyl tak silný, aby prorazil protimeteorický kryt Arkádie. Do androidovy hrudi však vnikl spolehlivě, a jelikož to, co začalo špatně, zpravidla nekončí dobře, zasáhl právě ten díl stroje, který by neměl nikdy být zasažen, totiž generátor studené fúze.

Android vybuchl.

Prudké světlo na okamžik oslepilo všechny okolostojící. Marta stála nejblíž. Síla exploze ji odhodila až ke stěně. Bolestivě se udeřila do zad a do zátylku. Měla pocit, že jí někdo vrazil dva hřeby do ušních bubínků. Až po několika vteřinách červené kruhy před jejíma očima zřídly natolik, že mohla spatřit trosky a bezvládné postavy. Vykřikla.

Hned vedle glyderu ležela Olga. Měla utrženou levou ruku a levou nohu a krev z ní prýštila četnými proudy. Krysařce, která explozi zavinila, se zřejmě nestalo nic vážného a nezraněn ležel na zemi i ten třetí, zcela nevýrazný člen skupiny. Olga měla prostě smůlu. Třebaže stála o dva kroky dál od explodujícího androida, výbuch ji zasáhl naplno, kdežto Martě se nestalo celkem nic.

Duchapřítomnost kupodivu projevil velitel úderníků. Švihl sebou jako ještěrka a na okamžik zmizel horní polovinou těla v otevřených dveřích glyderu, ale hned byl venku s bělostným kokonem Salvátoru. To se už vzpamatovala i Marta, pomohla mu záchranný vak roztáhnout a společně vložili krvácející zbytky těla do měkké dutiny. Uzávěr sykl a salvátor se nadul.

Marta i velitel krysařů klečeli naproti sobě. Setkali se očima. Neřekli ani slovo.

Jsou to všechno hlouposti…, jakmile se začne umírat, všechno ostatní jde stranou.

Vstali. Zhluboka dýchali a dívali se na tlustý bílý doutník poskvrněný krví. Uprostřed, tam kde byl nejtlustší, světélkovala zelenkavá třicítka.

Agregáty záchrany života jsou schopné ještě třicet minut udržovat základní životní funkce raněné.

Marta by chtěla mladíka obejmout a poděkovat mu, a nejspíš by toho později litovala. Naštěstí jí to překazil, ten pitomec. Řekl:

„Tohle je důkaz! Android! Veřejné ohrožení!“

A ukazoval na doutnající zbytky umělého muže.

Nedokázal mluvit souvisle, ale to, co ze sebe vysoukal, stačilo, aby Marta zaplašila pozitivní city, které ji nakrátko ovládly. Řekla:

„Vy dobytkové, použili jste neoprávněně zbraň a zavinili jste kritické ohrožení života. Tohle si odserete, krysaři.“

„Byla to sebeobrana.“

„Hovno sebeobrana! Chovali jste se jako idioti! Tady je čtyřicet lidí, kteří mi to dosvědčí!“

Rozhlédla se kolem sebe. Ale… co to? Už jich nebylo čtyřicet, ale dvacet, ba patnáct, a vida, tam mizí skupinka a tam zas další… Co se to s vámi děje, lidé? Před chvilkou jste se krysařům smáli, nevěděli jste, co je to strach.

Mrška, ten strach. Jako bájný Fénix se rodí znovu a znovu. Každé lidské neštěstí mu pomáhá na svět.

Marta zaslechla houkání policejních sirén. Monitorovací zařízení zaznamenalo explozi a aktivovalo varovné systémy. Spatřila modrá světla majáků, a když se ohlédla, i na druhé straně byly domy modře ozářené.

Hlídkové vozy se blížily z obou stran.

Co se mnou udělají, blesklo jí hlavou…, a co se stane s Olgou?

A už tu byla první policajtská kára. Křídla dveří vylétla vzhůru. Pach piva a potu dýchl Martě do tváře. Muži v modrých stejnokrojích spatřili bílý salvátor na zemi. Na nic se zbytečně nevyptávali, popadli ho, vtáhli dovnitř a několika přesnými pohyby fixovali salvátor do držáků. Pak zase vylezli.

„Tak ji odvezte, proboha,“ řekla Marta. Byla k smrti unavená.

„Nejdřív sepíšeme protokol.“

„Jenže… ona umře!“

„Kdo je zodpovědný za její zranění?“

Krysař ukázal prstem na Martu.

„To ona! Vybuchl ilegálně přechovávaný android!“

„Střelila do něho energem,“ řekla Marta. Policisté se obrátili ke krysařce. Křivě se usmála.

„Ta ženská se zbláznila. Nemám energo. Můžete si mě prohledat.“

Jeden z policistů velmi formálně popleskal dívku po bocích.

„Nic, poručíku,“ hlásil.

„Máte nějaký důkaz pro svoje tvrzení?“ zeptal se poručík Marty.

Otevřenými dveřmi policejního glyderu spatřila těleso Salvátoru. Svítilo na něm číslo dvacet devět.

Zoufale potřásla hlavou a pak…

Přiskočila k poručíkovi a vrazila mu loket do žaludku. Byla to dost silná rána na to, aby muž odlétl dva tři kroky nazad. Marta věděla, že ji ten druhý může střelit psychinou nebo dokonce energem do zad, ale v danou chvíli jí na ničem nezáleželo.

Skočila dovnitř, zabouchla dveře a vrazila ruce do ovládacích rukávů. Glyder okamžitě vypálil kupředu. Fasády domů splynuly do jednotvárné šedi. Vpředu plály modré majáky, přijížděly další policejní vozy.

„Nechte toho, ženská. Víte dobře, že to máte marné. Kam chcete sakra ujet? Aspoň teď se zachovejte rozumně. Připíšeme vám to k dobru.“

Policajtův hlas zněl docela dobrácky.

Martě těžkly ruce v rukávech. Zmírnila rychlost. Přijíždějící policejní vozy už viděla docela jasně.

„Zastavte,“ nabádal ji medvěd policajt.

Škubla rukama a zvedla stroj do výšky. Skupina tří policejních glyderů prosvištěla pode dnem, div jim nesrazila majáky ze střechy.

Teď se zvednou a buduje mít v zádech, pomyslela si Marta. Bude to veselá honěná v kupoli Arkádie. Může trvat celou noc.

Položila stroj na bok a zakroužila.

Pod sebou spatřila zábavní čtvrť. Už nebyla ani zdaleka tak veselá jako kdysi, když výlety na Lunu byly považovány za velikou atrakci a dokonce i za společenskou povinnost. Nicméně, ani dnes nebyla úplně opuštěná. Světelné reklamy hotelu Splendid, Majestic, Inter, Vselená… a dole v jasně osvětlených ulicích pestré tečky. Jsou to turisti. Dívají se vzhůru, asi mávají a smějí se, protože jsou přesvědčeni, že laskavá správa Arkádie uspořádala letecký cirkus.

Opravdu, taková honička v kupoli se nevidí každý den.

Policajti se neodváží mě sestřelit před očima turistů. Habitaty získaly v posledních dvou letech špatnou pověst, honičky na androidy nebyly všem turistům po chuti. Louskání ořechů, fujtajksl – to říkají dnes i lidé, kteří se té ponuré zábavy ještě nedávno sami účastnili. A víte, že policajti sestřelili v Arkádii svoje vlastní gravo? Opravdu? Vážně? Neříkejte…

Marta se ušklíbla. Můžu honičku prodlužovat do aleluja.

Můžu, až na to, že Olina umře za sedmadvacet, ne, teď už za šestadvacet minut.

Pozvedla paže ještě výš.

Prudký tah ji zamáčkl do sedadla. Salvátor naštěstí pevně vězel v závěsech. Olga teď visí, chudinka, hlavou dolů, ale v tom stavu, v jakém je, jí to může být jedno, agregáty se o ni starají v jakékoli poloze.

Lampy upevněné na konstrukci kupole svítily Martě do očí jako jícny sopek. Opírala se o akcelerační pedál a rvala ovládací rukávy, div je neutrhla.

Něco se kmitlo kolem okna. Byl to nosník, nebo reflektor?

Ozvala se rána. Najednou neviděla nic, docela nic a teprve po chvilce se jí mraky hvězd roztančily před očima.

Ocitla se nad kupolí, ve volném kosmickém prostoru.

Směšné…, ale tak to chodí na Luně. Tam, kde končí střecha, začíná kosmický prostor.

Uvolnila tlak na akcelerátor a sklopila stroj na bok. Podívala se stranou a spatřila velkou světélkující pětadvacítku. Uháněla vpřed. Věděla, že automaty už zacelily otvor v protimeteorické cloně. Co udělá dál?

Zdola ji oslnily reflektory arkádského kosmodromu. V rozích obdélníkové přistávací plochy svítily čtyři obrovské, oranžové. Po obvodu obdélníků zářily zelené korály, zato úhlopříčky byly červené.

Marta si uvědomila, co to znamená. Kosmodrom je přichystaný přijmout pendl z Lagrangu. Prostor nad Arkádií musí být teď čistý, děj se co děj. V tomhle byly předpisy neúprosné. Ani protipožární glydery neměly výjimku, a kdyby někde poblíž vypukl požár, žádný červený glyder neopustí propust, dokud se přistávací nohy pendlu nedotknou plochy. Totéž platí pro modré glydery bezpečnostních sil.

„Sokolová, jste na příjmu?“ uslyšela Marta policistův hlas. „Já vám nařizuju, Sokolová, okamžitě se vraťte. Rozumně se dohodneme. Uděláme tlustou čáru, a co bude pod ní, smažeme. Slyšíte mě? My jsme našli to energo. Víme, jak se to stalo. Je to neoprávněné držení zbraně. Vyjednali jsme dohodu s tím jejich vejborem…“

Policista si dal záležet, aby do slova „vejbor“ vložil dostatek pohrdání.

„My stáhneme žalobu na ilegálně drženou zbraň a oni zapomenou na androida. Vraťte se, už vám nic nehrozí. Fitzmannovou odvezeme do nemocnice a tam ji dají dohromady. Ženská, vždyť vy ji zabijete. Nemůžete tam venku lítat věčně. Ta holka umře… a vy taky, protože máte málo vzduchu. Já vím, paliva je dost, abyste doletěla na Lagrang, ale dostanete se tam mrtvá… a druhá mrtvola bude ležet vedle vás.“

Marta Sokolová mlčela. V hlubině pableskovala Arkádie. Žili tam lidé stateční i zbabělí, policajti, krysaři i docela obyčejní, ten dělal to, ten zas ono, jiný nic a žil na vrub města…, ale všichni žili obyčejně, normálně…

Co jsem to za člověka? Proč musím jít jinou cestou než všichni ostatní, přemítala Marta. Nemám ráda chlapy, no dobře, nabrnkla jsem si Olinu, takových ženských je spousta, čím dál víc, a není divu, když vidíme, co je to za verbež, tihle chlapi. Proč jsem ale do toho zapletla robota? Protože mě vzrušoval ten zákaz? A co teď? Co dělat po tom všem, co se semlelo?

Ten policajt má pravdu, došlo jí. Musím dolů.

Dala se na útěk v prvním popudu. Přiměl ji k tomu vztek a nervozita. Vždycky byla zbrkloun a věk ji z toho nevyléčil.

Odkašlala si.

„Něco jste řekla, Sokolová?“ zeptal se policista.

„Kterou propust mi přidělujete?“

Nastalo ticho. Policista asi nečekal, že se Marta vzdá tak rychle.

„Z pětky je nejblíž do špitálu.“

„Dobrá. Rozsviťte mi ji.“

Do tmy vytryskla růžová záře. Z otevřené propusti vytryskl vzduch, okamžitě zmrzl a růžové světlo majáků se tříštilo v mlze.

„Nasazuju na poslední otočku,“ řekla Marta. „Připravte se na mne.“

„Dobře děláte, Sokolová,“ děl policista konejšivě. Zřejmě se bál, že si to Marta v poslední chvíli rozmyslí a uletí…, ale kam? Do Lunagradu? I tam jsou policisté a lovci androidů. Na Lagrang? Palivo stačí, ale vzduchu je málo a hlavně… Olga tak dlouhou cestu nevydrží.

Marta si uvědomila, že policajt je asi taky pořádně vyděšený. Koneckonců, bezpečnostní sbor nemá čím se chlubit. Policajti si nechali před nosem ukrást glyder a připustili, že prchající delikvent udělal díru do kupole. Lidi, to je přece ostuda jako hrom! Ne, policajti nemají zájem na nějakém důkladném vyšetřování. Nejspíš se budou snažit o ututlání celého případu. Tak už to chodí ve všech světech, ať jsou nahoře nebo dole.

Snesla se blíž ke kupoli a zmírnila rychlost na minimum.

„Dobře děláte, Sokolová,“ opakoval policista. „Už jsem mluvil s kapitánem Mantellou. Psychiatři se vás ujmou a napíšou posudek. Jednala jste v hnutí mysli. Případ nejde k soudu. Třeba z vás udělají ženu roku.“

Strojeně se zasmál, aby Marta pochopila, že to měl být vtip.

Věřila mu?

Nepřemýšlela o jeho slovech, spíš se snažila zvažovat situaci. Viděla ji v celé složitosti, jako váhu o mnoha miskách. A na té největší, nejvíce zatížené, leží salvátor s tělem Olgy Fitzmannové.

Pomalu se blížila k propusti. Půlkulatý pahrbek z průhledného silikitu, port v malém. Před vchodem se rozsvítilo maličké psaníčko, miniatura přistávací plochy pro pendl, čtyři oranžové majáky v rozích, zelená barva po obvodu, červené iks uprostřed.

Glyder si lehne na psaníčko jako pes na rohožku, po transportních drahách vklouzne dovnitř a tím dobrodružství skončí.

Jedno skončí a druhé začne.

Policajti, psychiatři, ouřadové.

Je mi pětaosmdesát, uvažovala Marta, ale ani já nepamatuju případ, že by někdo ukradl policejní glyder a prorazil střechu, a co nepamatuju já, nepamatuje tady nikdo.

Zasmála se. Byla na ten čin docela pyšná.

Do tváře ji udeřilo prudké fialové světlo.

V první chvíli ho považovala za přistávací maják, ale vzápětí si uvědomila, že majáky nejsou nikdy fialové, protože fialová je barva sekundárního záření modulované energie. Ano, energa vrhají takové snopy fialového světla, takže…

Někdo po mně střílí energem, uvědomila si.

Prudce strhla řízení vpravo. Glyder se zakymácel. Rána zřejmě zasáhla, ale naštěstí všechny ovládací prvky jsou mnohonásobně jištěné.

„Sokolová, co se děje? Sakra, proč jste zase uhnula?“

„Ty hajzle! Já tu střechu prorazím znova, ale tentokrát druhým směrem a prásknu do tebe jako bomba!“

Ráda by to udělala, takový měla vztek, ale netušila, kde se ten policista s vysílačkou skrývá.

„Já blbá vám věřila! Doufám, že někdo tuhle frekvenci slyší. Lidi, poslouchejte: policajti poslali na kupoli střelce! Je u propusti a pere to do mne energem!“

Rvala se s řízením. Stalo se zřejmě něco vážného, protože ovládací rukávy přestávaly fungovat a glyder docela jasně táhnul doleva.

Druhý snop fialového světla proletěl těsně kolem kabiny. Ten třetí zasáhne naplno.

Až se potkáme na onom světě, Olino, budem na tom stejně. Určitě mi nevyčteš, že jsem pro tebe málo obětovala.

„Sokolová! Sokolová! Co tam vyvádíte? Propusť čeká!“

Vypnula interkom.

V infračerveném spektru spatřila na obrazovce jasnou zelenou skvrnu. Jak by ne, vždyť energo vydává ze sebe i teplo. Na to policejní střelec zapomněl. Vidím ho stejně jasně, jako vidí on mě, uvažovala Marta.

Napnula všechny síly, aby zvládla řízení. Stroj se opile zapotácel, ale nakonec se jí podařilo ho srovnat.

Namířila přímo na protivníka.

Jestli má v hlavě i něco jiného než špony, pochopí, co se stane, když se do glyderu trefí: stroj poletí dál a rozmázne ho napadrť.

Držela zelené světélko v zaměřovacím kříži a uvolňovala akcelerátor. Střelec nepozná, jak rychle na něho glyder letí. Vidí ho v zaměřovači jako oválný balónek, který se pomalu nadouvá. Ne, z přímého pohledu nelze odhadnout rychlost, leda že ten střelec má v zaměřovači radarový dálkoměr.

Pokud ho tam má, pohlédla Marta na salvátor, jsme obě v pytli. Obě? Ty už tam jsi… a já tam budu co nevidět.

Fialové světlo se objevilo potřetí.

Jenže… co se to stalo?

Třetí výstřel padl z jiného místa než první dva a fialový snop už nesměřoval k jejímu gravu, ale kamsi stranou… ano, smetl to zelené světélko, zrádný bod označující místo, kde stál útočník.

Pochopila, co se vlastně stalo.

Na střeše poblíž propusti nestál jeden střelec, ale dva. Ten první vypálil dvě rány energem na přistávající gravo, druhý střelec s útokem zřejmě nesouhlasil a svého druha zlikvidoval.

Že by se policajti porvali mezi sebou? Změnil snad Mantella v poslední chvíli rozkaz? Copak by nařídil, aby jeden příslušník sboru chladnokrevně zastřelil toho druhého? A našel by se mezi policisty takový, který by bez rozmýšlení spálil kamaráda?

Vztáhla ruku po spínači telekomu, ale senzoru se nedotkla. Neměla teď čas na sáhodlouhé vybavování. Glyder byl vážně poškozený, kymácel se na strany, v zadní části něco ošklivě skřípělo a nebyl by to žádný div, kdyby se v příštích okamžicích zřítil. A dole ve tmě stojí někdo neznámý s energem připraveným k další ráně. Kdo ví, co je to za člověka a jaké má úmysly. Třeba je to šílenec.

Vytáhla ruce z rukávů.

„Přistát!“ poručila palubnímu automatu.

Doufala, že automat není zaklíčovaný na určitý hlas. Naštěstí se v policejním glyderu často střídají posádky, u řízení sedí hned ten, hned onen. Klíčovací selektor by byl spíš na obtíž než k užitku.

Jemná tkanina skafandru ji sevřela do objetí a uzávěry zašuměly kolem ní. Shora spadla kulatá přilba a vsála se okrajem do měkkého límce. Glyder usedl kupodivu hladce – poškozené byly okruhy manuálního ovládání. Marta si blahořečila, že přistávací manévr svěřila automatu. Kdyby se o přistání pokusila sama, mohlo to dopadnout podstatně hůř.

Uvolnila dveře a s ruční svítilnou napřaženou kupředu vyklouzla ven.

V nepravidelné skvrně jasného světla se zmítala silikitová lana, vzpěry tlusté jako dubové kmeny a všude byly návěje jemného prachu. Lekla se, protože tam vlevo se něco zabělalo. Byl to kulatý radom, schránka na radarovou anténu. Tahle bílá kulička je neškodná… až na to, že zpoza radomu vyčuhují nohy.

Opatrně postoupila kupředu. Nohy se nehýbaly.

Dívala se na ně pozorně, ale chvilku to trvalo, než si uvědomila, co je na nich zvláštního.

Za radomem ležel člověk a neměl na sobě skafandr.

Nešla k němu přímo, postupovala v širokém oblouku, připravena při prvním podezření zhasnout svítilnu a uskočit stranou.

Trvalo to dlouho, než spatřila celé tělo.

Nebyl to člověk, ale android. V ruce svíral energo, ale bylo mu platné jako mrtvému zimník, protože měl hruď na cucky.

V reproduktorech Martiny přilby se ozval tichý hlas:

„Ani hnout, poldo, pane.“

Byl to zbytečný povel, protože Marta se nehýbala, strnulá úžasem, bezmála tak tuhá, jako android s dírou v hrudi. Ani hnout, poldo, pane. Nemohla se neusmát. Poldo, pane, něco takového se může narodit v makovici androida, člověka by to nenapadlo!

Ruce oddálila od těla, aby druhý střelec – kdo jiný by mluvil ze tmy viděl, že nemá zbraň, a pomalu se otočila do směru, odkud zřejmě padla osudná rána.

„Nejsem polda,“ řekla.

Bylo to zbytečné, to jí došlo okamžitě. Přiletěla v policejním gravu a měla na sobě modrý skafandr s hvězdou na levém ramenu. Kdo jiný by měla být, než polda? Snad děda Mráz?

„Nehýbej se,“ opakoval střelec.

Neposlechla. Pomalu a systematicky zkoumala světelnou skvrnou prostor před sebou. Stožáry a vzpěry se strašidelně zmítaly jako prsty, které se po ní natahují, aby ji vylouply z teplého skafandru a hodily ji nahou a bezbrannou na pospas kosmické prázdnotě.

„Střelím!“ hrozil hlas.

„Nestřelíš,“ řekla Marta. Dokonce se usmála. Tam někde ve tmě se schovával android a tyhle chlapce já dobře znám, táhlo jí hlavou. Moc dobře. „Nestřelíš,“ opakovala. „Nemůžeš mě střelit, kryso. Jsem člověk. Nezabiješ mě, protože tvoje obvody jsou v pořádku. Když jsi viděl, že po mně tvůj kamarád střílí, sejmul jsi ho. Musel jsi to udělat. Jsi stroj, něco jako mlýnek na kávu nebo kladivo.“

Chudák Filip…, často ho deptala posměšnými poznámkami o příbuzenském vztahu k mlýnku na kávu.

Konečně ho objevila.

Vykukoval zpoza stožáru.

Měl lidskou podobu, ale jakou podobu! Bílá tvář s červeným bambulovitým nosem. Zrzavé kudrnaté vlasy a hrotitá čepice na hlavě. Zmalovaná ústa, kostkovaný kabát s velikými knoflíky a v klopě ta velká květina, celá žlutá, ovšem, slunečnice se jmenuje. Vypadal směšně, až na to, že byl nesmírně špinavý. Kromě toho držel v rukou velké policejní energo.

„Utekl jsi z dětského koutku v lunaparku?“ zeptala se.

„Ano, paní,“ odpověděl. Už věděl, že před ním stojí žena, analyzoval hlasový kmitočet. A nejspíš tedy věděl, že nepatří k policii.

Někteří androidi mají přístup k městské databance a tenhle ho měl určitě, jinak by se mu nepodařilo utéct a schovávat se před krysaři tady na střeše. Jak dlouho asi? Zeptala se ho na to.

„Utekli jsme, hned jak to začalo,“ přiznal se bez váhání.

Androidi na útěku. Já jsem žena na útěku a v mém gravu, proboha, kolik času ještě zbývá?

Sevřelo se jí hrdlo žalem a úzkostí.

Android je na tom mnohem lip. Nejspíš krade energii z nějaké antény nebo signálního reflektoru. Může tu spokojeně žít ještě desítky let. Ale já? Vzduchu mi zbývá na slabou hodinku života. Olina zemře mnohem dřív.

„Musel jsi kamaráda zabít, protože na mě střílel,“ řekla Marta. Vykročila k němu. Ani se nepokusil namířit energo. Jisticí obvody v něm fungovaly bezchybně.

„Ty nejsi policista, paní?“ Tykal jí. Androidi vždycky lidem tykali, ledaže je někdo speciálně naprogramoval na vykání.

„Pojď se mnou,“ poručila mu. Okamžitě vykročil. Jak dlouho neslyšel žádný příkaz? Pociťuje něco jako úlevu? Musel tu žít v psychickém napětí. Kdo ví, jak získal zbraň. Věděl, že odpírá lidským příkazům, a zřejmě se upnul na své sebezáchovné obvody. A navíc věděl, že hnutí krysařů nemá oficiální požehnání úřadů. Starosta nikdy úředně nepodpořil tak zvané očistné hnutí! Tenhle android nepatřil soukromníkovi, vystupoval jako klaun v dětském koutku lunaparku a podléhal tedy městské správě. Energo také patří městské správě, právě tak jako hrotitá čepice a slunečnice v klopě. Android chránil sám sebe, přesně podle programu… Co je to logika a pravda? Záleží na interpretaci.

Máš mé sympatie, kamaráde, pomyslela si Marta.

Odvrátila se od něho a světlem reflektoru vyhledala glyder. Teprve teď si uvědomila, jak šťastně přistáli: automat dokázal prokličkovat tělesem glyderu v lese silikitových lan silných jako lidská paže. Štěstí? Kdepak, automat by se asi urazil, kdyby se Marta před ním zmínila o štěstí. On to prostě dovede.

Došli ke glyderu, Marta vpředu, android kráčel za ní. Jeho kroky samozřejmě neslyšela, ale cítila jeho přítomnost v zádech. Při pomyšlení na energo v jeho ruce jí nebylo nejlíp. Bezpečnostní obvody mu sice fungovaly, ale tyhle obvody jistě taky fungovaly v mozku jeho kamaráda, dokud… dokud nepřestaly fungovat.

Kdy praskly? Včera? Před týdnem? Před půl rokem?

Marta se naklonila dovnitř.

„Pomoz mi,“ poručila klaunovi. Uvolnila spony. Android uchopil kokon ocelovými pažemi, ustoupil a čekal, co dalšího mu Marta nařídí.

Zelené číslo na kokonu ukazovalo devět minut života.

„Odkud jste cucali šťávu?“

„Nerozumím, paní.“

„Kde jste brali energii?“

„Z radarové kupole.“

Tak tedy přece jen lezli do radomu. Motali se tu po střeše, schovávali se před chlapy z údržbářského oddělení, občas vlezli do radomu a napásli se. Žili si tu v klidu, dokud se tu zčistajasna neobjevil policejní glyder. Musel to pro ně být otřes. Jeden to nevydržel, cvaklo mu v kouli a začal střílet.

Cvaklo mu v kouli, tohle rčení platí pro androidy jako ušité.

„Je vzduchotěsná?“ ukázala Marta na schránku radarové antény.

„Vždycky jsme ji utěsnili,“ řekl android.

Museli to udělat, jinak by si údržbáři všimli, že sem někdo chodí na smetanu. Kontrolují radom pravidelně, jistě jednou měsíčně. „Jdeme,“ řekla.

Android opatrně kráčel za ní. Svítila kolem sebe. Překvapilo ji, že nevidí žádné stopy.

„Maskovali jste stopy?“

„Ano, paní. Moc jsme tady ale nechodili. Po většinu času jsme seděli na místě.“

„Jak dlouho vlastně?“ zeptala se. Uvědomila si, že robot jí neřekl přesně, kdy utekli. Prý od začátku „toho všeho“, ale to je široký pojem.

„Čtrnáct let.“

Čtrnáct let tu proseděli bez hnutí, ve vakuu, civěli před sebe, mračna hvězd táhla nad šaškovskou čepicí jednoho a holou lebkou druhého a jen někdy, čas od času, když energetická hladina v jejich zásobnících poklesla na minimum, vkradli se do radomu, aby tam uloupili dávku.

Ne, nesmím je litovat, řekla si Marta. Jsou to stroje. Nepotřebují pohyb. Mají sebezáchovné obvody, a to je všechno.

Android složil kokon na zem a několika obratnými pohyby otevřel uzávěry vnějšího pláště radomu. Unikající vzduch mu zkapalněl na kovových pažích, ale nevšímal si toho. Nadzvedl plášť, aby Marta mohla vstoupit. Společnými silami pak vsunuli salvátor do prostoru mezivrstvy. Tam android uzavřel vnější plášť a zopakoval operaci na plášti vnitřním.

Vešli do půlkulovitého prostoru, kde radarová anténa bez velkého nadšení cvičila svými kostliváckými pažemi.

Doleva, doprava. Doleva, doprava.

Pěkná otrava. Žádná zábava. To bych raději seděla čtrnáct let tam venku a dívala se na Mléčnou dráhu.

„Víš, kde je tady vypínač světla?“

„Ano, paní.“

„Rozsviť.“

Poslouchal na slovíčko. Byl to prvotřídní výrobek, nejspíš nějaké pozemské firmy. Luňácký šmejd by tak dlouho ve vakuu nevydržel, pomyslela si Marta a usmála se.

I ona se narodila na Zemi, zůstal v ní kyslícký šovinismus i po těch létech strávených na Luně. Šutráci mají pravdu: kyslík zůstane kyslíkem, i kdyby na Měsíci žil sto let. Nikdy na Zemi nezapomene.

Sejmula přilbu, rozepnula uzávěry a vystoupila ze skafandru. Sesunul se jí k nohám.

„Oblékni to,“ poručila mu.

Nezaváhal, opravdu na sebe začal skafandr natahovat, ale dotaz si neodpustil:

„Proč, paní?“

Usmála se.

„Dovedeš mluvit mým hlasem?“

Zbytečná otázka. Každý android dovede napodobovat jakýkoli zvuk a samozřejmě i hlas kohokoli. Filip to uměl skvěle. Spolu se často bavili a nasmáli se… Raději nevzpomínat.

„Ano, paní.“

„Udělej to.“

„Ano, paní,“ odpověděl, ale už jejím hlasem. Lekla se, ale nedala na sobě nic znát, aby si myslel, andráš jeden andrášská!

„Teď se vrátíš do glyderu. Nasedneš do něho a spojíš se s automatem. Manuální řízení nefunguje, ale automat je v pořádku. Nařídíš automatu start. Jakmile vzlétnete, naber kurs na Lagrang dvojku. Poslechne tě. Na Lagrangu smějí androidi žít, tam není žádné hnutí očisty. Tam se androidi vyrábějí, rozumíš mi?“

„Rozumím, paní.“

„Poletíš tam dlouho, glyder neumí letět rychle. Člověk by za tu dobu spotřeboval kyslík, ale tobě to nevadí.“

„Nevadí, paní.“

„Až se zvedneš, zapneš telkom. Ozve se ti policajt. Bude ti nadávat, ale nevšímej si toho. Bude ti říkat, Sokolová, neblázni a přistaň. Jmenuješ se Marta Sokolová.“

„Jmenuju se Marta Sokolová,“ opakoval android trpělivě.

„Poslouchej pozorně. Jmenuješ se Marta Sokolová a vezeš na Lagrang dvojku tělo Olgy Fitzmanové. Opakuj to.“

„Jmenuju se Marta Sokolová a vezu na Lagrang dvojku tělo Olgy Fitzmanové.“

„Tohle je tvůj prioritní program. Blokuju všechny změny. Navždy.“

„Blokuješ všechny změny, navždy, paní,“ odpověděl android, snad i trochu slavnostně. Jak je to dlouho, kdy ho někdo programoval?

„Kdo jsi?“ chtěla se přesvědčit. Uspokojil ji:

„Marta Sokolová.“

„Dobře, Marto,“ řekla Marta. „Až se ten policajt ozve, chtěj mluvit s poručíkem Mantellou. To je jeho šéf. Policajt nebude chtít, ale trvej na tom. Nakonec dostaneš Mantellu na příjem. Až se to stane, řekni mu: jdi se bodnout, policajte. Ať ti řekne co ti řekne, odpovídej jenom: jdi se bodnout, policajte.“

„Řeknu mu to, paní,“ tvrdil android s červeným nosem, žabí hubou a černými čárkami na očích.

Určitě mu to řekne, mohla si tím být skálopevně jista. Je to stroj. Jako mlýnek na kávu.

„Až mu to řekneš, vypni telkom a pokračuj v letu na Lagrang dvojku.“

„A co potom, paní?“

„Pak jsi volný.“

„Volný?“ zeptal se nechápavě. „Znám to slovo, ale nerozumím mu.“

„Však on už se tě někdo ujme a dá ti příkazy. Do té doby platí to, co jsem ti nařídila já,“ řekla.

Chystal se k odchodu. Zarazila ho.

„Mimochodem, za pět minut od téhle chvíle vymaž z paměti všechny vzpomínky na to, co se stalo od chvíle, kdy jsi s tím svým kámošem utekl z lunaparku. Rozumíš?“

„Udělám to, paní.“

To bych ti taky radila, pomyslela si Marta. Snad budeš mít štěstí. Na Lagrangu dvojce je fabrika a velké údržbářské dílny. Třeba si tě tam nechají a budou tě zkoumat. Pěkně jim zamotáš hlavu, vědátorům tam nahoře.

Usmála se na něho.

„Tak běž.“

Android způsobně pozdravil a proklouzl pod spodním okrajem vnitřního pláště. Poslouchala ho, jak šramotí a otevírá vnější plášť. Uzávěry zapadly a v tichu se ozývalo už jen hučení radarové antény, která neustávala ve své rozcvičce.

Vzdychla, pokrčila rameny a sklonila se nad Salvátorem.

Najednou strnula. Uslyšela nějaký pohyb za svými zády. Pevně sevřela pažbu energa a otočila se.

Dveře se neslyšně otevíraly jako nějaká strašná tlama. Ve tmavém obdélníku se chvěla černota.

Namířila zbraň.

„To snad nebude třeba, paní Marto,“ řekl doktor Kurz a vstoupil do světla. Za ním kráčeli dva androidi – ten nejjednodušší model, s obličeji hladkými jako vajíčko, ani reproduktor na místě úst neměli. Kurz jim ukázal prstem na salvátor. Obratně ho popadli a už s ním spěchali pryč.

Marta na něho užasle civěla.

„Právě jsem se s vámi chtěla spojit,“ ukázala mu ruku s kroužkem. „Jak jste mohl vědět, že…“

„Já to vědět nemohl, ale Mantella vás vypátral.“ Přistoupil k ní a stiskl jí ramena. Pozorně si ji prohlížel. Byl mladší než ona o dvacet let, ale na juvenilizaci kašlal, takže vypadal jako řádný, zkušený pětašedesátiletý lékař, tvář počáranou hustou šrafurou vrásek a s bělostnými vlasy. Jen to husté obočí měl černé. „Jste v pořádku, Marto?“

„Samozřejmě. A Olina…“

„Nemějte o ni strach. Dám ji do pořádku. Víte, co dovedu. Vždycky jste byla spokojená, nebo snad ne?“

Usmála se, ale úsměv rychle pohasl.

„Mantella…“

Lékař ustoupil a zasmušil se.

„Budete mít nějaké potíže. Mantella vás měl celou dobu jako na dlani. Věděl, kde jste přistála, a protože není hloupý, snadno si spočítal, kudy se můžete dostat dovnitř. Buď propustí, ale tam stáli jeho muži, nebo tímhle radomem.“

„Sem taky přijdou… jeho muži?“

Šedovlasý lékař jemně zavrtěl hlavou.

„Sem ne. Nemějte obavy.“

Netvářila se nejchytřeji.

„To mě má pan Mantella tak rád?“

„Milá Marto… Proč vy, krásné ženy, jste tak egocentrické a myslíte si, že vaším…“ Chtěl říci klínem, ale rozmyslel si to, „…úsměvem prochází osa Galaxie? Dejme tomu, že poručík Mantella někdy potřebuje moje službičky a odplácí se mi, když ho o to požádám. Je to velice jednoduché, jako ostatně všechno, co doopravdy funguje.“

Náramek na jeho zápěstí jemně zabzučel.

„Prosím,“ ozval se Kurz.

„Tady přítel…“

Kurz pokývl hlavou a neslyšně artikuloval Mantellovo jméno.

„Slyším vás dobře, příteli.“

„Už jste na místě?“

Lékař se zarazil a pak opatrně řekl:

„Skoro…“

„Můžete se vrátit… Ta bláznivá ženská se rozhodla spáchat sebevraždu. Letí v policejním gravu na Lagrang.“

„Tak za ní pošlete záchranný člun!“ zvolal Kurz v hraném afektu a tázavě se podíval na Martu.

„To nejde, přistává pendl. Ta ženská má prostě smůlu.“

„Takže…,“ řekl Kurz neurčitě.

„Ji můžeme zapsat do seznamu zemřelých. A tu její kamarádku taky. Konec.“

Mantella se nechal nachytat…, finta vyšla se vším všudy…, jsem z toho venku…, táhlo Martě hlavou. Lékař ji objal kolem ramen.

„Pojďte…, ale… jak vám mám vlastně říkat?“

„Co tím myslíte?“

„Marta Sokolová je mrtvá…, nebo spíš bude, asi tak za dvacet minut. Koho to tedy držím kolem ramen?“

„Myslím si, doktore, že vás něco napadne.“

„Taky si myslím. Mimochodem, nechtěla byste se na nějakou dobu stát mužem? Ženského těla jste si užila až až…“ Cítil, jak ztuhla pod jeho paží. „Jen klid, drahá, byl to jen takový pošetilý nápad, nelamte si s ním hlavu.“

Před východem dvorně ustoupil stranou a vpustil ji první.

To jsem zvědavá, jak se bude chovat, až ze mě udělá muže. Protože doktor Kurz, ten když si něco vezme do hlavy, vždycky toho dosáhne. A co tomu řekne Olina?

Doktor Kurz jemně zavřel za sebou dveře radarové kupole, připojil se k Martě a pak spolu kráčeli chodbou dál, bok po boku.

Mlčeli. Měli oba o čem přemýšlet.