Cesta ze tmy, cesta do tmy

Poprvé vyšla tato kniha v roce 1998, to už je čtvrt století. Od té doby se kniha změnila, dnešní podoba se od prvního vydání hodně liší. Změnil jsem se já a změnil se i svět kolem nás. Dovolte, abych o těch změnách krátce povykládal.

Původně to byla pohádka na pár stránek, jmenovala se Potíže s elektřinou. Prostě mě napadlo, že čtyři základní síly na kterých stojí svět mají v rukou čarodějníci, kouzelní dědkové za devaterými horami, v chaloupce na kuří nožce, tak něco. V té pohádce elektřina přestala fungovat 20.4.1996, a vypravěč zažil zhroucení světa a byl jedním z poutníků, kteří se pokoušeli najít příčinu. A našli a doplatili na ni a svět, ostatně, taky. Zamýšlel jsem to jako hříčku a tak to taky vyznělo. Psal jsem v atmosféře radostné exploze fantazie a podnikavosti devadesátých let. Že ta pohádka radostně nekončí je vina žánru. My scifisti jsme už takoví.

Pohádku jsem dopsal a říkal jsem si, že tohle téma by chtělo něco víc, než pohádku. Vrátil jsem se k tomu počátečnímu momentu, co by se stalo, kdyby skutečně elektřina přestala fungovat jako fyzikální jev. Co by se tedy stalo, kdyby přestala fungovat elektřina jako technický jev? To bylo téma mé další práce. Zhroutila by se technická civilizace v plném rozsahu. Svět by takříkajíc zůstal stát, a lidi by dál žili – a nějak by se přizpůsobili a vytvořila by se nová politická sociální struktura. Jakpak by asi vypadala, jak by se svět se ztrátou základní hnací síly vypořádal?

Žádný takto zásadní otřes jsem podobného nezažil, nicméně jeden otřes se mi vtiskl do nervů – když 21.8.1968 přijeli Rusové na věžích tanků. Taky se tenkrát zhroutil svět, stalo se něco, co nikdo nepředpokládal. Mělo to hned svoje politické a sociální důsledky – lidské krysy vylezly z kanálů. Univerzitní profesoři dělali tramvajáky a tramvajáci se zmocnili kateder. Tehdy jsem poprvé uviděl, co to se společností udělá, když vnější síla zamíchá kartami. Lidé zůstanou, ale změní se jejich role a vztahy mezi nimi.

Druhý takový impulz, který mě vedl při rozvíjení příběhu Tmy, byla občanská válka v Jugoslávii. Před válkou jsem tam byl jen jednou, ještě za maršála Tita. Líbila se mi slunná země plná veselých pozitivních lidí. Potkal jsem se tam s Němcem, letním hostem. Říkal, že to tam zná, že tam sloužil za války. Už to mi zachvělo žaludkem. Pokračoval ve výkladu, že až umře Tito, nastane nepředstavitelně krutá válka, jakou Evropa nezažila. Často jsme na něho vzpomínal, když pak válka skutečně vypukla. Kde se všichni ti vrazi vzali? Třeba jsem je potkával na ulici, seděl jsem s nimi u jednoho stolu a pil s nimi víno a smáli jsme se společně! A titíž lidé pak vraždili a znásilňovali. Tohle otočení společnosti mi leží dodnes v hlavě a jsme zase u vize zamíchání a rozložení karet. Lidé stejní, jen role jsou jiné. Připomínám mi to tu lidovou loutku, kdy se z „dívky“ stane „čert“. Hrrr a je to. Pouhý mžik, nebo cvak.

Zpátky ke Tmě.

Dříve než román jsem téma zpracoval v novele. Vznikla velmi rychle, za dva za tři týdne a v podstatě obsahovala první půlku pozdějšího románu. Časově zabírala údobí od „cvak‟ až po ustavení jakési společenské struktury trvalejšího rázu. Vymýšlel jsem technické důsledky zmizení elektřiny jako technické síly a řešil s odborníky takové věci, jestli se tramvaj dá bez elektřiny ubrzdit z kopce, nebo nedá. Víc mě ale zajímala společenská stránka. Bylo mi jasné, že by nastoupila by hrubá síla, jako to bylo ve středověku. Začala by éra hrubých násilnických typů.

Tak vznikl Jindra Hřivnáč, primitiv s naturálním organizačním talentem, mravně devastovaný a ve fungující společnosti nepoužitelný. Jakou horší vlastností ho obdařit, než pohlavním zneužíváním vlastního postiženého dítěte. Proti němu jsem postavil Honzu Kryla, individualistu, silného chlapa, pozitivní konstruktivní typ. Vyšel mi z něho jakýsi Mirek Dušín. Oba sem si dal dohromady jako dva protipóly. Pak tu byla třetí figura, ta znásilňovaná holčička Katka. Tak tedy vznikla vznikla novela, která vyšla ve sborníku Klon ´96 pod názvem Potíže s elektřinou (román). Byl to hodně drsný text a vyvolal rozporuplné reakce. Mnozí čtenáři se hněvali, že jsem to přehnal – nejvíc jim vadilo to znásilňování dítěte. Jiní mě ale podporovali. Ano, na světě jsou hnusná místa a hnusní lidé, takové věci se v něm dějí.

Zájem o téma mě neopustil. Podařilo se mi zbořit takzvaně normální svět a dát ho do rukou mravním zrůdám. Co ale se bude dít potom? V novele se o dalším vývoji nepsalo. Byl to námět pro druhou část románu. Zpracoval jsem ji v duchu představ a nadějí devadesátých let.

Mnozí je považují za jakousi ekonomickou Sodomu a Gomoru. Takzvané polistopadové nadšení opadlo už začátkem devadesátek, ale naděje a příležitost se z tehdejší atmosféry nevytratily. Vyšlo mi to tak, že typy jako je Hřivnáč by sice dokázaly využít situace a domoci se jakýchsi drobných výhod, ale že by se časem přece jen vytvořila seriózní struktura. Vytvořili by ji činorodí lidé mezi politiky. Hodně jsem spoléhal na vojáky. V jedné verzi jsem měl motiv bratrské pomoci Bundeswehru, ano i tak daleko jsem se v naivním optimismu dostal. Vypustil i problematický motiv zneužívání dítěte. Ve světě, kde Mirkové Dušínové svorně přemohou padouchy, nemá taková nechutnost místo. Jdeme dál, i kdyby čert na koze jezdil a když nám svět spadl, vybudujeme si nový. Vyhrňme si rukávy a chutě do práce!

Ano, původní verze Tmy byl tak trochu aktivisticko-budovatelský román.

Pak přišla „opoziční smlouva“, rozdělení moci mezi občanské demokraty a sociální demokraty a ztratil jsem veškeré iluze. Došlo k ní právě v roce, kdy Tma poprvé vyšla, v roce 1998. Chápu, že pro dnešního čtenáře už nemá traumatizující efekt, je to vyčpělý historický pojem nebo o ní ani neví. Musím tedy připomenout, že tenkrát z politiky zmizel i poslední nátěr idealismu. Pokusy pozdějších natěračů škodu napravit neskončily úspěchem. Pod vlivem toho, co se stalo, jsem román zásadně přepracoval, zejména jeho druhou, původně optimistickou část. Pochopil jsem, že elity by se nenechaly nějakými Hřivnáči zadupat do země. Znovu by se zmocnily společnosti a jeli dál v novém režimu a navlékly všechno tak, jak by jim vyhovovalo. Co tedy s lidmi jako Hřivnáč? Není těžké z něho udělat loutku. Našel jsem novou roli pro ubohou Katku. V úvodu jsem ji vrátil do pekla života s Hřivnáčem a vedl jsem ji příběhem dál, zneužívanou a využívanou, až nakonec se stala svorníkem klenby novodobé politické struktury. Že taková společnost musí fungovat na nenávisti je samozřejmost. Předmět nenávisti je nabíledni. Musí se přece najít viník. Kdo způsobil, že přestala fungovat elektřina? No přece technici a přírodní vědci, ti se stanou pronásledovanou menšinou ve světě Hřivnáčů, z pozadí vedených loutkovodiči.

Pěkně se mi to tedy vyklubalo a knihu jsem vydal pod matoucím názvem Tma 2.0. Žil jsem tenkrát hodně ve světě hardwaru a softwaru a myslel jsem si, že každému musí vtip názvu dojít. Že se software vyvíjí a je v jádru stejný, ale v nové verzi vylepšený, tento doslov píšu na editoru Libre Office ver. 5.4.4.2. To je přece jasné! Není to jasné.

Vzešel z toho zmatek, takže jsem se v dalších vydáních pokorně vrátil k původnímu názvu. Ten ostatně vymyslela moje kamarádka Saša Berková, želbohu už není mezi námi. Nepřestávám ji za něj děkovat. Pokud tedy někdo čte knihu od doslovu, pak podotýkám, že toto vydání je pouze kosmetikyk, tedy gramaticky a všelijak jinak vylepšená Tma 2.0.

Co k tomu všemu dodat?

Je načase se pustit do toho nejdůležitějšího.

Opět se musím vrátit k úvodní tezi, že došlo ke změnám a zasáhly mě a hlavně svět, jak ho vnímám. V polovině devadesátých let, když jsem Tmu začal psát, musel jsem si vymyslet jakési Marťany, aby přišli a elektřinu zrušili. Tohle papundeklově laciné řešení jsem nahradil v nové verzi pseudovědeckým vysvětlením. Ke sci-fi ale takzvaná fantastická věda patří, fyzika dostává často napráskáno a čtenář musí výprask přijmout jako součást hry, aby příběh mohl fungovat. V polovině devadesátých let tedy elektřina byla něco jako přírodní jev a zruší ji něco nadpřirozeného – však taky to byla prapůvodně pohádka.

Uplynulo třicet let a kolem elektřiny, této životadárné síly našeho světa, se odehrávají čarodějné tance. Vše se převádí na elektrický pohon a za tím účelem se ruší elektrárny. Do plánů na pětadvacet let dopředu se kalkuluje s vynálezy, které neexistují. O energetice rozhodují bakaláři politických věd a s fyziky je nejlíp se nebavit, protože jsou zaujatí. Už se nediskutuje o tom, jestli nastane blackout, tedy naprostý výpadek elektřiny. Diskutuje se kdy k němu dojde. Naše společnost se chová jako malé dítě se sirkami na seníku.

Za těchto obecných okolností má Tma jiný význam. Pořád je to výraz hořkosti z pochopení, že lidé jsou schopni zradit cokoli a udělat ze sebe šašky se spolčit s kýmkoli, jen aby dosáhli moci a udrželi se u ní. Věřím ale, že v nové době vystoupí význam elektřiny více do popředí. V době svého vzniku byla Tma více o lidech a taky o elektřině, kdežto teď je hlavně o elektřině a taky o lidech.

V původním vydání motiv „hledání viníků‟ nebyl. Dostal se do příběhu až v nové verzi na základě prosté úvahy podložené zkušeností, že nová moc nutně potřebuje cíl, k němž nasměřuje nenávist davu: jednou to jsou „židi‟, podruhé „buržousti‟, v tomto příběhu „fyzikové‟. Když dnes pozoruji divošské tance kolem jaderné energetiky, vidím, že je to nejúspěšnější předpověď, jakou jsem jako autor sci-fi napsal. Jeden z důvodů, proč u nás je a zůstane u ledu je ten, že kdyby se z lednice vytáhla, zažaluje nás Rakousko a rozhodne mezinárodní soud, tedy lidé, kteří o elektřině vědí, že se rodí v elektrické zásuvce.

Největší pozornost ale román ve své původní i nynější podobě vyvolal svou vizí blackoutu, totálního výpadku elektrické energie. Zde má výpadek fatální důsledky. Výpadky přijdou, ale netřeba se jich zas tak moc bát. V poválečné Evropě byly běžné. Za mého dětství byly v každé domácnosti pěkně po ruce petrolejové lampy se sirkami opodál, aby se po tmě nemusely dlouho hledat. Petrolej se kupoval v drogerii, lampy byly k dostání v železářství. Dodám malý „know how‟ z té doby: lampy měly skleněný cylindr a ten rád praskal. Dalo se tomu zabránit tím, že se na okraj navlékla kovová vlásenka neboli sponka. Možná to byla pověra, ale patřilo to ke kultuře petrolejových lamp. Ta se nevrátí. Až nastanou blackouty, budeme mít v domácnosti rozstrkané akumulátorové svítilny, pokrok se zastavit nedá.

Končím svoji úvahu stejně chmurně, jako je chmurný závěr románu, v němž lidé u moci zatají lidem, že se elektřina vrátila a zase funguje. Ale pozor, on ten závěr není úplně chmurný. Honza s Markétou žijí a čekají na východ slunce, to je přece pozitivní vize. Také v úvahách vidím v budoucnu cosi jako svítání. Jakkoli to vyzní paradoxně, blackouty čili výpadky budou znamenat svítání. Že bude zima můžete lidem vykládat od rána do večera, ale zatopí si v kamnech, ať když jim začnou drkotat zuby. Už dnes se nálada mění prostě proto, že hra se sirkami na seníku, tedy zahrávání s energetikou má za následek brutální zvýšení cen elektřiny. Až nastanou výpadky, věřím, že lidé vezmou dítěti sirky z rukou.

Nejen že bych si to přál, ale pevně věřím, že se to stane. Že nastane doba racionálního přístupu, kdy se budou uvážlivě posuzovat možnosti a zdroje hodnotit podle jejich efektu. Že vývoj půjde ve směru skutečných inovací a nebude pod tlakem zbožných přán í a vysněných iluzí o průmyslu poháněném větrníky a slunečním svitem. Že přestaneme technologie hodnotit podle kritérií nastavených lidmi, kteří o technologiích nemají ponětí. Donutí nás k tomu nouze. Ta nás čeká, a zase – coby optimista věřím, že zdaleka nebude taková, jak je zde vylíčena.

Něco bych si zcela závěrem chtěl něco přát pro sebe i pro tento román: aby se po dalších třiceti letech náhodný čtenář zadíval do jeho stránek a knihu odložil s povzdechem, jak mohl někdo napsat něco tak pošetilého a od reality vzdáleného. Zatím mi totiž lidé říkají pravý opak, že je čtení děsí, jak pravděpodobné jim připadá všechno to, o čem se tu píše. Dodává mi to jakési pochmurné zadostiučinění, ale že by mě to těšilo, to vůbec ne. Čeká nás cesta ze tmy a k ní přeji sobě i nám všem, aby byla co nejkratší.

Doslov k pozednímu vydání Tmy, rok 2023