Ocelové město: První špionážní román

Vernovu zásluhu o vědeckofantastický žár popře jen málokdo. Tento román se ale může pyšnit jasným prvenstvím v jiné oblasti populární literatury, totiž ve špionážního románu. Tento žánr nabyl na významu v době mezi oběma světovými válkami a plně se rozvinul v době studené války. Jako zakladatel bývá uváděn James Fenimore Cooper s románem Vyzvědač z roku 1821. Příslušnost tohoto historického románu ke špionážní literatuře je přinejmenším sporná, kdežto Ocelové město sem bez nejmenších pochyb patří. Marcel Bruckmannn je špion krytý falešnou identitou, a pochybnost o čistotě příslušnosti k žánru může vnést jen šťoural, když namítne, že Marcela Bruckmanna neposlal na misi žádný stát, nýbrž soukromý, rodinný podnik. Odpovědět lze protinámitkou, že jak Franceville, tak Ocelové Město mají charakter polostátního útvaru už v původním Vernově originálu. Při úpravě jsem pokládal za potřebné tento prvek posílit a naznačil jsem smluvní vztah protagonistů obou měst vůči Spojeným státům, tedy hostitelské zemi. V originální verzi se Bruckmann chová jako průmyslový špion, dokud pracuje jako manuální dělník v provozu: i tento postřeh svědčí o Vernově genialitě. Uvědomil si, že když kvalifikovaný člověk hraje roli osoby v podřízeném postavení řadového dělníka, může získat zásadní informace.

Ať už byl Vernův podíl na konečné podobě díla jakýkoli, jistě nelze pochybovat o tom, že nápad byl Groussetův, tedy pozdějšího Laurieho. Což je samo o sobě pozoruhodné, protože je typicky vernovský. Obsahuje vtip, paradox, ironii, tím vším se vyznačují Vernovy nejlepší práce: najde se trosečníkův dopis v láhvi, ale známe jen rovnoběžku a je nutno obeplout svět; milionář odkáže své jmění hráčům své oblíbené hry, ale procitne z kómatu a musí s nimi hrát o svůj majetek, to jsou ukázky Vernova uvažování. Rozdělit pohádkové jmění mezi dva zastánce absolutně odlišného civilizačního konceptu, to k Vernovi sedí, a nepochybně to vymyslel to Grousset – Laurie.

To je ovšem to nejlepší, co se dá o příběhu říct. Dějovou osu má chabou: hrdina se vetře do Ocelového Města, získá důvěru Herr Schultze. Ten mu prozradí svůj úmysl zničit Franceville výstřelem z děla. Hrdina unikne, město varuje, ale není to nic platné. Výstřelu nelze zabránit. Naštěstí se dělo netrefí důsledkem špatného výpočtu, Schultze zahyne při nehodě a hrdina doprovázený svým přítelem v závěru jen konstatuje, co se vlastně stalo. Opakuji, že neznáme strukturu původního Groussetova díla. Nicméně i v ryzích verneovkách pozorujeme autorovu nechuť k výrazným akčním zásahům. Hrdiny obvykle zachrání nějaká šťastná náhoda. Zde to bije do očí. Ocelové město je špionážní román. Hrdina je ale pouhý sběratel dat, není to akční agent typu Jamese Bonda. Verne miloval gentlemany a před dobrodruhy měl ostych.

To jsou základní problémy tohoto díla a musel je řešit i Ondřej Vogeltanz při psaní scénáře pro film Tajemství Ocelového města. Také on příběh pojal jako čistou špionážku. Tahanice kolem dědictví vynechal, jde rovnou do děje. Bruckmann využívá své podoby s fízlem z tajné policie. Z románu pak převzal postavu chlapce. Nenechal ho však zahynout, varování zprostředkuje právě tento hoch, a jelikož jde o film, je tu působivá scéna úniku pomocí balónu. Vyřešen je i motiv pokaženého výstřelu. Žádný špatný výpočet jako v románu, ale megalomanie přivede hlavního padoucha Januse k tomu, že nesmyslně navýší účinnost nálože a náboj cíl nezasáhne, nýbrž zaletí až do kosmu. Dějově to funguje velmi dobře a Tajemství Ocelového města je bezesporu jedna z nejlepších adaptací verneovek ve světové kinematografii.

Laskavý čtenář už ví, jak jsem se adaptace zhostil já, pokud nepatří k těm výstředníkům, kteří čtou nejdřív doslovy a pak obsah svazku. Takže se jen stručně zmíním o zásadních krocích. Ocelové město jsem poprvé četl ve svých deseti letech, kdy román vydalo SNDK, nyní tedy Albatros. Už tenkrát jsem nelibě nesl, že Marcel Bruckmann jen slídí, pobíhá a nic neprovede. Po pětašedesáti letech jsem stál před úkolem zpracovat dílo do podoby dynamicky konstruovaného příběhu pro 21. století. Výchozí body byly dva: musí být zachován motiv varování, právě tak jako motiv výstřelu z obřího děla.  Podobně jako Ondřej Vogeltanz přede mnou musel jsem i já vsunout do děje příběh, který v původním románu není. Zde to je diverzní akce, která má kamuflovat vraždu doktora Sarrasina. V jedné fázi budování příběhu jsem si hrál s nápadem, že maličkého Karla Bauera zemřít nenechám. Mistr Burian ho sice namaloval už v kritickém stavu, nicméně můj otec mi vždycky kladl na srdce: Dokud nenapíšeš „a jeho hlava oddělila se od trupu“, vždycky můžeš hrdinu oživit. Ostatně tou cestou šel můj předchůdce, filmový scénárista. Nakonec jsem hocha obětoval a o to více motivoval jeho matku paní Bauerovou, aby ona byla nositelkou onoho varování.

A co s tím dělem? Neviděl jsem jiné řešení, než že tajný agent bondovského typu musí osobně z děla vystřelit a přitom výstřel sabotuje tak, aby neohrozil Franceville. Motiv náboje vystřeleného až na oběžnou dráhu Země zůstal samozřejmě zachován. Je velmi vernovský, Verne ho znovu použil o deset let později v románu Zmatek nad zmatek . Zmíním se ještě o jedné své vsuvce. Pozorný čtenář a zároveň znalec verneovek možná zaznamenal přítomnost postavy Thomase Rocha. Ano, to je přece ten šílený vědec, unesený z blázince na začátku Vynálezu zkázy! Mám sen doplnit sérii devíti verneovek desátou, což je právě Vynález zkázy. Verne propojil několik svých románů dílčími motivy, známé je propojení Dvaceti tisíc mil pod mořem s Tajuplným ostrovem a románem Děti kapitána Granta. V mých adaptacích je takových spojek víc a nakonec vše končí v trilogii Tajemství pěti světadílů, také publikované v edici Verne pro 21. století. Připadá mi logické a správné, že se Thomas Roch už dříve zabýval vynálezy zkázy, a kde jinde by k tomu dostal lepší příležitost, než v Ocelovém městě v blízkosti Herr Schultze!