Co jsem povídal na Miniconu o paměti

Málem jsem zapomněl, tak doplňuju. Zadání bylo téma paměť. Když mi to Ríša Klíčník coby pořadatel řekl, vypálil jsem na něho, že promluvím na téma Paměť jako virus implantovaný lidstvu jinoplanetníky. On se zaradoval, já se zaradoval a teď šlo o to, radost proměnit v čin.

Udělal jsem to oslím můstkem, který mi pak rozmetal Franta Novotný, je to vidět na fotce v článku zde. Nicméně mé povídání mělo přece jen racionální jádro a to je takové:

Že vnímám tři druhy paměti. Jedna je mechanická, ´to je zápis tužkou na papír, fotka na kartě, prostě záznam. Ta je absolutní, neměnná. Pak je paměť zkušenosti. Řídí se jí zvířata, plyne z vazby na zážitek. Můj vnouček Eliášek se včera spálil o svíčku a už na ni nebude sahat, to je paměť zkušenosti.

My máme paměť pojmovou, zdánlivě bohatou. Neuvědomujeme si, že je paměť zkušenosti je více autentická, a paměť záznamu ještě více autentická. Pojmová paměť je intepretační, a vytváří začarovaný kruh – interpretace záznamů pojmové paměti vede naše činy a vytváří se tak další interpretace.

Já z toho usoudil, že odtud plyne mé podezření, že je to virus implantovaný konkurenci. Ten začarovaný kruh připomínající mlýnek, ve kterých běhají veverky, nás odklání od našich tvůrčích kapacit. Hrabeme se v pojmové minulosti, který je jen pouhou interpretací, navíc ovlivněnou představami o budoucnosti. Proto ještě nelétáme ke hvězdám.

Položil jsme otázku, proč nás mimozemšťané jen nezabili a proč nás jen ochromili pojmovou pamětí?

Protože z nás něco tahají, sosají, jako mravenci sosají mšice. Nevím co. Přijít na to nemohu, protože mě ochromuje pojmová paměť.