Ultimus, verze z listopadu 2010

V archivu mám spoustu materiálů, fragmentů, pokusů, náčrtů. Toto je nejrozsáhlejší náběh, má to skoro osmdesát stran rukopisu normo… takové práce, chce se mi bědovat. Vždyť je to třetina rozsahu běžného románu, to se tak počítalo, 250 stránek normo! Budiž, tady to máte, kdo má zájem, může posoudit.

1.

Seděla na hladké ploše, přisátá šesti nožičkami, a sosákem ohmatávala prostor kolem své hlavy. Má složené oči. Slyšel jsem, že dokáže vidět prostorově.

Co asi pozoruje?

Ploštice se přehoupla přes poslední horský hřeben, kdy bylo ještě vidět Zemi. Ne, neznamenalo to, že jsme se už dostali na odvrácenou stranu Luny. Jen jsme se jí přiblížili, nic víc, nic míň. Seděl jsem v závěsném kontejneru, přichyceném automatickými drapáky ke dnu ploštice. Viděli jste někdy takový ten sladký chlast, williamska se to jmenuje? Flaška a uvnitř je hruška.

Tak nějak to bylo se mnou. Já byl ta hruška, no a ta flaška, to byl závěsný kontejner.

Můj kamarád Mantella mě na to upozornil.

„Bude to nepříjemné a deprimující, ale musíš to vydržet. Pořád je to lepší, než smrt.“

Luigi je policajtem snad od narození a za tu dobu, kdy slouží v policejním sboru habitatu Arkádie na Luně viděl snad všechny hrůzy, jaké si jeden člověk dovede vymyslet na druhého člověka. Takže dřepění ve flašce pokládá za maličkost, proměnu v hrušku nevnímá jako něco, co by vás mělo vyvést z dobrého rozmaru.

Asi je to tím, že nikdy si na hrušku nehrál a ve flašce neseděl.

„Jak se do té flašky dostanu?“

„To je jednoduché, Kubo,“ řekl mi Luigi. „Oni tě tam zataví.“

Myslel jsem, že je to nějaké legrační slovíčko z policejního žargonu. Lugi chvilku hleděl na můj nedůvtipný obličej. „No, zataví, doslova. Vlezeš do skleněného válce a potom ten válec nahoře uchopí drapáky, sklo lokálně ohřejí a stisknou. Samozřejmě, nejdřív tam strčí průchodku s agregáty na podporu života.“

„Něco jako žárovka?“

„Žárovka? Jo… ty myslíš tamto…“ vzpomněl si Mantella na návštěvu muzea. „Ano, něco takového. Budeš jako vlákno v žárovce. Nebo hruška ve williamsce.“

„Ne. Do toho nepůjdu.“

„Jde ti o život!“

„Nenechám se zatavit do žárovky.“

„Kubo, měj rozum. To není žárovka. Je to přepravní kontejner. Budeš tam mít všechno pohodlí, v rámci pohodlí vyhrazeného pro potrestané ve čtvrté nápravní skupině. Dostaneš sedátko a můžeš i vstát, když trochu skloníš hlavu. To se dá vydržet. Na Ultimu je dvanáct set potrestaných. Všichni to vydrželi. Proč bys měl brečet ty?“

„Neslyšíš mě brečet,“ namítl jsem. „Prostě ti říkám, že do toho nepůjdu.“

„Víš, kdo všechno proti tobě jde,“ připomněl mi Mantella. „Nezapomeň, že jsi už souhlasil.“

To byla pravda.

Měli jsme spolu intimní rozhovor, když mě policajti sebrali kvůli údajné vraždě George Wilbura Williamsona.^*

„Musím tě dostat na Ultimus.“ řekl mi Luigi, když mi před tím vysvětlil, že nemám v celém vesmíru přítelíčka.

„Co to je, sakra?“

„Kolonie na odvrácené straně Měsíce. Kriminál. Vyšetřovací centrum. Kolonie pro vypovězené jedince.“

Slyšel jsem o Ultimu jen to nejhorší. Prdel vesmíru, tak se tomu taky říkalo. Že se v celé Galaxii kumulují sračky a když mají jít ven, tak se na to používá Ultimus.

„To je, jako bys mě zabil,“ řekl jsem.

„Ano, Kubo. Je to smrt za života. A je to jediný prostředek, jak tě zachránit před smrtí ve smrti.“

Souhlasil jsem s ním já si o tom promluvil s Dědkem a se Su a hnedle jsem se s nimi rozloučil. Jenže to jsem ještě nevěděl, jak na Ultimus poletím. Že mě nechají zavařit do flašky. To jsem se postavil na zadní a řekl „ne“.

Tohle slůvko říkám často, ovšem ne vždycky se vyslovuje snadno.

V Arkádii bylo několik lidí, kteří by pokládali parte s nápisem Jakub Nedomý za nejveselejší čtení pod Sluncem. Tak třeba Ulrika Maternová, ta důvtipná dáma, která si usmyslela spasit Zemi a ubránit ji před muslimskými fundamentalisty, i kdyby na ni měla přivolat novou potopu. Ona a její neformální tým, jak říkala roztroušené skupině vynalézavých fanatiků, vymýšlejících nové vražedné zbraně. Ano, ta by byla ráda, kdyby mě mohla naplátkovat jako uherský salám.

„Do flašky se zavařit nenechám,“ prohlašoval jsem umíněně. „Připadal bych si, že před nimi utíkám.“

Mantella zadumaně zkoumal lesk svých polobotek. Seděl na plastové židli, lehké jako dívčí kapesníček. Vše, co bylo v cele policejního vyšetřování, bylo z ultralehkých materiálů, aby se to nedalo použít jako zbraň.

„Někdy si myslím,“ řekl tiše Mantella, „že jsi malé dítě. Je s tebou těžká řeč. Ty a Dědek Čuchák jste jediní, kteří proti neformálnímu týmu něco zmůžou. Jenže to neznamená, že se musíš nechat převálcovat. Je to něco jako taktický ústup. Ty přece neutíkáš!“

„Zvenku to tak vypadá.“

„Proč jsi tak otočil? Už jsme se přece dohodli. Souhlasil jsi, že na Ultimus poletíš!“

„To jsem nevěděl o té flašce.“

„Tak dobře,“ řekl a bylo na něm vidět, že ho přemýšlení přivedlo na okraj sil. „Řeknu ti všechno. Chystáme velkou akci proti neformálnímu týmu. Něco jako zátah, rozumíš?“

„Zatím ano.“

„Víme, že tě mají na očích. Sledují tě. Najednou zmizíš. Co se stane?“

„Budu pryč,“ odpověděl jsem s pokrčením ramen.

„Vyvolá to paniku! Nastane pohyb. Budou po tobě pátrat. Odkryjí karty. A my je sejmeme.“

„Takže něco jako past?“

„Jsou různé pasti. V každé musí být vnadidlo. Jenom v jedné nesmí být. To je past, ve které se líčí na zvědavost. Oni si budou říkat, co asi proti nám ten Nedomý chystá? „

Zarazil se.

„Co je s tebou?“

Všiml si výrazu v mém obličeji.

„Marně přemýšlím, jestli jsem někdy slyšel větší pitomost.“

Zamračil se.

„Myslel jsem, že máš větší smysl pro odpovědnost.“

„Vůči komu bych ji měl mít, proboha?“

„Vůči našemu habitatu. Proboha, proč jsme všichni odešli na Lunu?“

„Já částečně z blbosti, částečně pro prachy, což je totéž.“

„Byl jsi mladý pitomec,“ přikývl Mantella. „Lidi ale odcházeli hlavně proto, že měli pokrk hnusné atmosféry na Zemi. Všude korupce provázaná se vznešenými žvásty. Zlodějny schované za ideály. Na každém kroku zákaz a předpis. Nejdůmyslnější hlavy vymýšlely nové ideologie. Nemohl jsi udělat krok, abys nenarazil na aktivistu se vztyčeným ukazovákem.“

„To je jistě pravda,“ musel jsme připustit, protože to pravda byla. „Jen nechápu, co s tím má dělat neformální tým.“

„Je to nákaza. Chtějí nás vtáhnout do té pozemské hrachovky.“

„Ty jejich nápady mi připadají rozumné.“

„Bombardování Londýna ti přišlo rozumné?“

„Bombardování funďáků v Londýně,“ opravil jsem ho. „Asi máš pravdu.“

„Ovšem že mám pravdu. My tady nejsme žádná předsíň Země. My jsme si tu udělali svůj svět a ten jejich se nás netýká. Kubo, já od tebe v podstatě nechci nic, než aby ses na čtrnáct dní ztratil. Odletíš na Ultimus, pobudeš tam dva týdny a vrátíš se. My to tady zatím vyřídíme. No a smázneme všechny tvoje nepříjemnosti, které sis stačil nadělat.“

To jo, nepříjemnosti si umím dělat, v tom měl Mantella pravdu.

Takový jsem byl pitomec. Strkal jsem hlavu do oprátky.

Kdybych věděl, že se čtrnáct dní protáhne na tři roky, omlátil bych mu tu židličku o hlavu. No, asi neomlátil, ale aspoň bych se o to pokusil. No, aspoň bych ho poslal do háje zeleného, to určitě.

„Hm,“ řekl jsem. Pochopil z toho, že je ruka v rukávu. Tlačil na pilu.

„Když tě uklidím někam stranou, získáme čas. Uchlácholíme je, že se tě zbavili. Donutíme je vystrčit hlavu. A pak je sejmeme.“

„Jak dlouho tam budu?“

„Čtrnáct dní.“

„Fakt jen čtrnáct dní?“

„Nejdéle tři neděle,“ řekl Mantella. „Prosím tě, tři neděle. Co to je?

„Co když má neformální tým svoje lidi i na Ultimu?“

„Vyloučeno,“ řekl Mantella. „Ta hruška v láhvi, to je v podstatě princip, na kterém je vězeňské zařízení založené. Neexistuje tam komunikace mezi potrestanými a už vůbec žádná komunikace mezi nimi a personálem. Navíc, budeme spolu v kontaktu. Máš komlink. Uslyšíš se s Dědkem Čuchákem. Kdyby se něco mělo dít, dáš mu vědět a já zasáhnu. “

„To tam budu tři neděle ve flašce?“

„Čtrnáct dní, Kubo. Čtrnáct dní! A nebudeš ve flašce. Zařídím ti speciální zacházení. Přidělí ti nějakou lehkou práci, aby ses nenudil. Bude to něco jako sanatorium. No a za čtrnáct dní se vrátíš.“

„Ne,“ řekl jsem.

Málo kdy jsme ho viděl tak ztrápeného. Seděl sklesle a díval se na podlahu. Pak ke mně zvedl oči.

„Dobře. Tak naposled. Budeme s tebou ve spojení, Dědek pořád, já občas. Kdyby se ti to tam mělo zajídat, stáhneme tě.“

„Stačí říct?“

„No jistě. Řekneš, že se chceš vrátit a já to zařídím.“

To znělo zajímavě. Mantella pochopil, že mě návrh zaujal a pookřál.

„Bereš? Pošlu pro tebe naši hlídku a buideš se vracet se zapnutým majákem. Zadídím fanfáry na trumpety, když si to budeš přát.“

„Aby to slyšeli lidi z neformálního týmu?“

Pokrčil rameny.

„Bude to tvoje volba, Kubo. Nezapomeň, o co tady jde. Chci ti zachránit kůži a ty se tomu bráníš. Takže, znáš to úsloví: kdo chce kam, pomozme mu tam. Fanfáry zařídím.“

Chvilku jsem přemýšlel.

„Ne,“ řekl jsem proto.

Zamračil se.

„Umíš říkat něco jiného?“

„Ano. Drabek.“

„Cože?“

„To je můj dvorní taxikář.“

Po tváři se mu mihnul úsměv, prchavý jako lem vlaštovčího křídla.

„Vzpomínám si. Android. Žlutý obličej s červeným pruhem přes obličej, vede mu zprava doleva.“

„Špatně. Vede mu z levé strany doprava. Dáš mu výjezdové povolení, aby mohl na odvrat, když si prop něho zavolám.“

„Jistě. Když to na tebe přijde, ta touha po domově, dáš mi vědět…“

„Ne.“

„Zase ne?“

„Bušil jsem do něho jako do kovadliny.

„Dáš mu to povolení hned.“

„Já…“

Aktivoval jsem komlink a spojil jsem se s dvorním kočím.

„Slyším, pane Nedomý.“

„Chystám se na cestu, Drabeku.“

„Jsem vám k službám, pane.“

„Chystám se na odvrat.“

„Nemám povolení, pane. Na odvrat se nesmí létat.“

„Drabeku, tohle bude speciální případ.“

Mluvil jsem s ním po komlinku, ale ne vnitřní řečí, jako když jsem komunikoval s Dědkem. Mluvil jsem normálně, tedy nahlas, aby mě Mantella slyšel. Ten zaznamenal jen to, co jsem říkal já. Při jeho důvtipu nebylo těžké odhadnout, co Drabek odpovídá.

„Nemám povolení, pane.“

„Kapitán Mantella ti ho vydá. Teď hned,“ zdůraznil jsem a pokývnutí přimělo Mantellu konat. Bez známky nadšení v obličeji položil dlaň na skrín na svém stole a něco huhlal.

„Povolení je vystaveno ode dneška na třicet dnů. Jakmile ti v téhle lhůtě zavolám,přijedeš pro mě na odvrat.“

„Bude to drahá cesta.“

„Náklady hradí policejní ředitelství habitatu Arkádie.“

Ne-nadšení v Mantellově tváři se proměnilo v nevoli.

„Nebo se pletu?“ obrátil jsme se na kapitána.

„To už přeháníš.“

„Nepřeháníš ty, když po mě chceš, abych dobrovolně odjel do koncentráku na odvrácenou stranu Měsíce?“

„Tady ti hrozí likvidace. Nemáš kam jít, na Lagrang nesmíš, Zemáci na tebe vydali zatykač kvůli vraždě. Jsi něco jako psanec.“

„Jsem Kuba Nedomý dělat centimetrovou čárku za každý případ, kdy se do mě někdo montoval, vypsal bych si tužku dřív než bych došel do poloviny. Kašlu na neformální tým. Pojedu na Ultimus částečně ze zvědavosti a částečně proto, abych ti udělal radost. Drabek je moje pojistka.“

„Dostal jsem povolení,“ oznámil mi android. „Objednávku potřebuju hodinu před cestouo, abych stačil natankovat.“

„Jasně, Drabeku. Třeba to nebudu potřebovat. Uvidíme.“

„Ano, pane,“ řekl Drabek.

Odpojil jsme ho bez pozdravu. Androiidi nejsou urážliví. Urazit se může leda kyborg, napůl člověk, napůl android. Tohle až moc dobře vím za ta léta soužití s Dědkem Čuchákem. Ten je taky na příjmu. Dovedl jsem si představit, jak se tlemí.

„Slyšel jsi to, Dědku?“ zeptal jsem se ho v tichém režimu.

Měl jsem ho v komlinku, v komunikačním zařízení implantovaného do skalní kosti za pravé ucho.

„Je to nerozumnější řešení,“ pochvaloval si. „ Tak tedy jeď. Aspoň si odpočineš. Nahoře na Plesnivce jsi dostal zabrat.“

To měl pravdu. Návštěva rodné planety nebyla procházka růžovým sadem.

„Znáš Mantellu,“ namítal jsem. „Třeba na mě šije nějaký podfuk.“

„Jaký? Aby tě tam nechal zavřít na delší dobu, než na těch čtrnáct dní? Mantella je podrazník, ale ne tak velký. Musel by na tebe nasadit půl policejního sboru Arkádie, aby tě chránil a vybral si kriminál jako lacinější řešení.“

„To říká kdo? Můj kamarád Dědek Čuchák, nebo ten kybernet uvnitř tvé karbonitové šišky?“

„Oba, Kubo, Oba,“ chechtal se můj kamarád.

Bylo to tak, měl pravdu, oba měli pravdu, možná všichni tři, Mantella, Dědek i ten pozitronový mozek v něm. Neměl jsem moc velkou volbu. V Arkádii byly rozehrané hry o velké peníze a já stál v cestě. Do toho se vložila politika. Hrozila válka mezi Zemí a Lunou. Napětí stoupalo a nikdo neměl zájem na tom, aby jeden všetečný Jakub Nedomý chodil se svíčkou v ruce kolem prachárny.

Tak dobře. Zavařte mě do flašky a pošlete na Ultimus. Co bych neudělal ve prospěch lunárního společenství!

2.

Mantella tu proceduru popsal vcelku dobře.

Prošel jsem rituálem příjmu. To jsem musel. Mantella mě ujistil, že je to v pořádku a že jde o čistě formální věci. Nikdo nesmí nabýt podezření, že se děje něco mimořádného. Kdybych vlezl do flašky jako civil, lidi v transportní hale by se mohli divit. Mé otázce, jestli musím na Ultimus ve flašce se Mantella divil.

„Jak jinak by ses tam dostal?“ zněla odpověď.

Svlíkli mě do naha a zaznamenali všechny součásti oděvu a všechny předměty, které u mě našli. Moc jich nebylo. Pak mi vydali hygienické prádlo, komplet sestávající z tílka a košile, spodek a ponožek, a na to oranžovou bundu a kalhoty bez kapes.

Vězeň kapsy nepotřebuje.

Nové prádlo budu dostávat každý týden. Kalhoty a bunda by mi měly vydržet dlouho, rozhodně ty dva týdny, po které jsem měl na Ultimu pobýt.

Nastoupil jsem do kontejneru, Mantella mi zamával skrz jeho skleněnou stěnu, já na něho udělal několik pitvorných obličejů a pak už mě odváželi na pohyblivém pásu do temné chodby. Ani nouzové osvětlení tu nebylo. Pohyblivý pás nepotřebuje světlo a vězeň v láhvi, proč ten by měl vidět, co se kolem něho děje. Pak mě obklopila zelená záře, shora se spustila nějaká složitá černá věc a mírně se pohupovala ze stany na stranu. To byl výstup zařízení pro podporu života, odsávání zkaženého vzduchu a přívod čerstvého kyslíku. Nic víc, nepředpokládalo se, že by transport trval tak dlouho, abych potřeboval pít a jíst, natož abych měl nutkání na opačný proces. Pak se něco stalo, vršek válce, ve kterém jsem dřepěl, se rozzářil a v tom světle jsem viděl, jak se vršek zužuje, až se skleněné stěny dotkly té černé věci.

Od té chvíle jsem byl jako hruška ve flašce.

Brzy se ukázalo, že to černé nahoře nebyl jen agregát na podporu života. Sloužilo to i jako závěs. Když mě totiž zavařili dovnitř, pás se zase začal pohybovat a k mému nemilému překvapení mě vyvezl ven.

Bláťák by řekl „na vzduch“. Na Luně vzduch není. My říkáme „na mráz“. Žádný šutrák necítí k mrazu tohoto typu sympatie. Zvykli jsme si na hermáky a sněhuláky a podobné pomůcky, ale i v tom nejlepším sněhuláku cítíte na mraze jakousi tíseň. Málo plané, stačí maličko a hermetizace povolí a vzduch ufoukne a je z vás hrouda ledu. Já ovšem seděl na plastové stoličce ve vězeňských hadrech, jak to vypadalo, tak zbrusu nových, v tom se ukázala Mantellova protekce, a od mrazu mě dělila skleněná stěna. Věřil jsem, že je to sklo a ne plast. To se přece jen pozná, když se toho dotknete.

Brzy jsem měl pochopit, jaký je smysl toho, že je kabina ze skla.

Sklo je rozbitné.

Už tomu rozumíte?

Oni dopravují ty nejhorší zločince do nejhoršího kriminálu kosmickým vakuem v tenkostěnné skleněné baňce. Dělej rotyku, milý mukle, a ono to udělá cink, sklo praskne a je po tobě, rozumíme?

Kolem mě teď projížděly nějaké robotické mechanismy, špinavé a mastné, obdařené rameny a vidlemi. Trnul jsem, aby náhodou některý z nich nepraštil svým ramenem do mé baňky a opravdu jsem zařval, když se jeden takový doveda ke mně rozjel rychlostí, která mi připadala ztřeštěná. Mířil vidlemi přímo na bok baňky a půl metrů přede mnou jako by roztáhl náruč, zastavil těsně u mě, rameny baňku sevřel a zvedl ji do výšky asi tak dvou metrů.

Oddychl jsem si.

Napadlo mě totiž, že Maternová našla nějakou cestičku na tohle nákladové nádraží a že mě nechala zabít touhle více méně bezproblémovou cestou.

Bezděky jsem se podíval nahoru.

V záři reflektorů jsem spatřil oválné dno lunárního transportéru, tradičně nazývaného ploštice. Byly k němu připevněny tři lesklé předměty. Pochopil jsem, že to jsou baňky stejné jako je ta, ve které sedím.

Uvnitř jistě někdo seděl.

Vstal jsem a přitiskl dlaně ke sklu. Zvědavě jsem vyhlížel. Mantella říkal, že na Ultimu nikoho neuvidím, takže tohle byla příležitost spatřit aspoň na krátkou chvíli nějakého spoluvězně, se kterým budu trávit dva, v horším případě tři týdny společně pod kupolí vězeňského zařízení.

Došlo mi, že baňky nejsou z obyčejného skla. Skrz jejich stěny je vidět ven, kdežto zvenčí jsou temné. Světlo proniká jenom zvenčí.

I fotony jsou ve vězení.

Mohl jsem si představovat, co je to za lidi tam v těch flaškách.

Zaťukal jsem si za ucho. Někdy to pomáhalo, když jsem potřeboval navázat spojení s Dědkem. Kdepak, skrz sklo té zatracené flašky se komunikace nepropasíruje. Jsem v tom sám, bez huhlavé podpory mého kamaráda.

Já a Ultimus. Co jsem o něm věděl, o tom kázeňském zařízení?

Upřímně řečeno, o Ultimu jsem nikdy nepřemýšlel. Sice jsem věděl, že snad je na odvratu něco podobného kriminálu, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Na Luně není to, čemu se nahoře na Plesnivce říkalo kriminalita. Lidi tu jsou zvyklí dodržovat pravidla a ono není moc příležitostí, jak přestupovat zákon. Jakmile něco ví o každém vašem kroku, těžko šlápnete vedle. Samozřejmě, jako všude, dělají se i v Arkádii machinace a podvody ve velkém. Jenže od určitého stupně podvody splývají s politikou a měří se jiným metrem, než když někdo někomu šlohne šrajtofli.

Tím spíš, že šrajtofle jsou dnes k vidění jen v muzeu, podobně jako váčky na zlaté mince.

Samozřejmě, že i na Lunu pronikla mánie zakazovat technologie. Tohle šílenství samozřejmě nedosahuje rozměrů obvyklých na politicky korektní Plesnivce, ovšem Plesnivka není zas tak moc daleko, aby nás nemohla nakazit. Panuje tu hysterie kolem zbraní. Ty jsou zakázané, a tak my šutráci se můžeme v nouzi spolehnout jen na starou dobrou čtrnáct padesátku, věcičku sestrojenou pro uvolňování důlních závalů. To je jeden zdroj kriminality, tyhle zakázané technologie.

Druhý to je neblahý sklon člověka ubližovat jinému člověku. Rvačky. Někdy dokonce vraždy. Lidé se zabíjejí v hnutí mysli i z rozmyslu. Občas někdo někomu stojí v cestě. Takže si usmyslí ho zabít, anebo ho zabít nechce, jen by rád ublížil a neuvědomí si, že lidské tělo je někdy křehčí než ta skleněná baňka, kterou teď ten hnusný robot připevňuje k břichu ploštice, jako čtvrtou v pořadí ke třem, které tu už visí.

Kdo tedy tam sedí? Přestupníci proti zákonům o zakázaných technologií, nebo násilníci a vrazi? Jsou to chlapi nebo ženské? Chlapi se víc perou a ženské víc špekulují, to je dávná zkušenost. V kriminále by tedy měli být asi tak půl napůl, jako v životě.

Třeba je to, co pokládáme za život, taky nějaký kriminál za zločiny, o kterých nevíme. Spáchali jsme je někde jinde, taky půl napůl. Celý obývaný svět je jeden velký Ultimus.

Ach jo.

Stačí člověka zavřít do flašky a je z něho mudrc.

To, co jsem prožíval, byla ta zábavnější část mého putování.

Díval jsem se, jak upevňují další flašky. Brzy se ukázalo, že nás bude celkem osm. Moje flaška byla poslední v jedné řadě, no a pak začali osazovat druhou řadu. Z agregátu pro zachování života syčel celkem snesitelný vzduch a tak mi tu celkem nic nechybělo a mohl jsem přemýšlet o tom, co asi budu mít na Ultimu k obědu. Ne, necítil jsem žádnou klaustrofobii. Začínal jsem na Luně jako havíř na Českopolské, dávno před tím, než jsem se spolu s Dědkem Čuchákem stal starožitníkem. Lidi trpící klaustrofobií opravdu nemají na Luně místo.

Když byli s nakládáním hotovi, nechali si čas, abychom v těch flaškách vykysali.

Tohle jsem si musel pořád připomínat. Dokud se nedostaneš na Ultimus a nesetkáš se tam s Mantellovými kolegy, budeš na tom stejně jako všichni ostatní, tedy je z tebe mukl a kriminálník a musíš si všechno nechat líbit: jsi potrestaný. Takže jsem tam dřepěl, zatavený ve skleněné nádobě a dumal o tom, co bylo, je a co nastane.

V podstatě jsem byl chlap na útěku. Nadělal jsem si v Arkádii i nahoře na Plesnivce nepřátele v kruzích, na které je i ta naše slavná policie krátká. Islámských fundamentalistů jsem měl plné zuby, jenže teror neformálního týmu mi připadal stejně hnusný. Nechci, aby někdo oplácel zločin ještě větším zločinem a bombardování Londýna mi nepřišlo jako dobrý nápad.

Na Ultimu se tedy schovám před neformálním týmem. Dobrá. Jenže já nemám schovávání rád, to za prvé.

Co ale bude s mými kamarády a blízkými, hlavně se Su a Dědkem Čuchákem? Co když si neformální tým na nich vyleje zlost, až zjistí, že jsem jim zmizel?

Pravda, rodina Wang-li vycvičila svoji Su do prvotřídní bojovnice a zkušený ninža s minulostí jakou Su měla, je tvrdý oříšek k rozlousknutí.

A Dědek Čuchák?

Je to především kyborg, napůl člověk a napůl android. Také on se dovede o sebe postarat, když jde do tuhého. Často jsem si říkal, že z celé té naší trojice jsem nejslabší já.

Asi to tak bylo.

Ostatně, na útěku jsem já, kdežto Su a Dědek Čuchák zůstali na palebné čáře.

Z těchto trudných myšlenek mě vytrhl pohyb.

Nikdo se neozval „připoutejte se, startujeme“ nebo tak nějak podobně.

Jsme potrestaní a nepohodlí až na hranici utrpení k trestu patří.

Ulevilo se mi. Nemám rád čekání a tento způsob čekání mi připadal mimořádně nešťastný.

Osm láhví s odsouzenci viselo pod břichem ploštice. Stroj se pomaličku zvedal a pak se proplétal mezi podpůrnými sloupy kupole Arkádie, aby se vydal na dlouhou cestu na odvrat. Je to cesta dlouhá pět tisíc kilometrů, takže ploštice ji může stihnout pod deset hodin. Pohoda.

Brzy se ukázalo, že je to menší pohoda než jsem čekal.

První nepříjemné překvapení nastalo, když ploštice opustila Arkádii, nabrala letovou výšku a vyrazila plnou rychlostí východním směrem k Ultimu. Moje flaška nebyla poslední v řadě, jak jsem si myslel, byla první. Kdyby to byl vyhlídkový let, mohl bych mluvit o štěstí. Viděl jsem líp než ostatní, samozřejmě s výjimkou toho mukla, který dřepěl ve flašce v sousední řadě a byl taky první na ráně. Jenže tohle byl transport vězňů a u řízení ploštice seděl nějaký magor nebo sadista a ten se rozhodl, že nám počechrá nervy.

Tu letovou hladinu držel hodně nízko. Opravdu, sakra nízko. Vypadalo to, že si jako melouch zřídil kontrakt a mapuje terén pro nějakou developerskou firmu, nebo tak něco. Stávalo se, že se hnal rovnou na nějaký štít a v poslední chvíli zvednul stroj tak prudce, že mi vrazil žaludek někam mezi obě patry. Ostatním muklům taky, samozřejmě. A on sám? Asi měl nějaký ten anti-gé oblek.

Kdyby mu to vadilo, určitě by se strojem takhle nezacházel.

Naštěstí mám dobrý žaludek, jinak bych tu láhev zevnitř vykropil jeho obsahem a tím bych si zkazil výhled.

Jistě taky nemáte rádi podívání poblitým oknem.

Užíval si, ten syčák!

Rozhodl jsem se, že se přestanu bát a počkám si, až ho to přestane bavit.

Protože to byl magor a sadista, bral to přes horské hřebeny a vyhýbal se poměrně plochým oblastem moří, takž nás protáhl zubatinou nad severním okrajem Moře plodnosti a namířil na Smythovo moře.

No a tam někde to ruplo.

Slyšel jsem jasný kovový zvuk a cuklo to a od té chvíle moje flaška visela křivě.

Bylo mi jasné, že závěs nepřežije další namáhání, jestli magor bude ve svých prostocvicích pokračovat.

„Nehoda!“ křičel jsem. „Nehoda na palubě! Mechanická porucha!“

Předpokládal jsem, že magorovi už svítí na palubní desce nějaká kontrolka anebo že nějaký ten vnitřní orákl už krákorá zhruba totéž, co jsem povykoval já. Nezdálo se však, že by magor chtěl změnit způsob letu.

„Zaznamenána nehoda,“ ozval se mi nad hlavou plechový hlas. Byl to automat té nejjednodušší konstrukce, s inteligencí přetržené žížaly, jak jsem usoudil. Trvalo mu to minutu, než přišel na to, že se závěs napůl urval.

Nepředpokládal jsem, že odpovídá na moje volání. Byl to však jediný partner pro člověka zataveného do skleněné baňky.

„Nahlaš tu nehodu. Nahlaš ji!“ křičel jsem.

Napadlo mě, že ostatní muklové vidí, co se se mnou děje. Asi mají nosy přilepené na skle. Musí na ně být legrační podívaná.

To ale člověka napadají hovadiny minutu před tím, než spadne ve flašce a rozbije se o srázy Purkyňova kráteru! Tam někde jsme právě byli.

„Analýza dokončena. Porucha lokalizována. Rozsah stabilní. Podmínka – naprostý klid v kabině.“

Potřeboval bych Dědka Čucháka, aby mi tu hatmatilku přeložil do srozumitelného jazyka. Pokusil jsem se o to sám a ani na páté snažení mi nevyšlo nic jiného než to, že se nesmím na svém verpánku ani hnout, jinak se ten závěs urve.

No a v tu chvíli se odněkud vyloupla moucha.

Na Luně není hmyz. Nesmí tam být. Přes všechny řeči ekologistů se všem habitatům podařilo potlačit hmyzí populaci, všechny druhy křídlaté a nohaté bez ohledu na počet nohou od sta po šest a křídla blanitá nebo šupinatá.

Občas se ale odněkud vykula výjimka.

Že se to stane zrovna mě a zrovna tady, to mě věru nenapadlo.

„Je tu moucha,“ hlásil jsem nesmyslně.

Nikdo mě neposlouchal. Ta mašina zadrátovaná do zmrzačeného závěsu určitě neměla slovo moucha ve slovníku.

Najednou jsem ucítil drobné škubnutí a něco mě přimělo podívat se vlevo..

Třetí flaška v sousední řadě visela nakřivo a hned vzápětí sebou škubla její sousedka a visela tak, že se obě láhve vzájemně dotýkaly.

„Ty idiote, vidíš, co jsi udělal!“ řval jsem nesmyslně. „Jeď s náma jako z hnojem, nebo…“

„Míra hluku se blíží limitu,“ konstatoval plechový blbeček nad mou hlavou.

Neřvi tu, nebo slítneš, znamenalo to.

Do toho začala moucha kolem mě kroužit. Byla náramně zvědavá, co jsem zač. Někde jsem slyšel, že mouchy se živí jenom tekutinami. Proto ji zajímaly moje oči. Dělala stále užší kruhy kolem mě a pak mi zkusmo sedla na čelo.

Pomaličku jsem zvedl ruku.

„Pohyb se blíží limitu,“ povykoval plecháč.

Moucha slezla ke kořeni nosu. Opravdu jsme teď pohlíželi jeden na druhého takříkajíc z oka do oka, v poměru jeden ku tisíci.

„Ty bestie,“ oslovil jsem ji tiše. „Vlaštovku na tebe. Víš, co je to taková vlaštovka? Ta musí pochytat za den tolik tvých kamarádek, kolik sama váží. Možná víc. Říkali nám to ve škole, ale já nedával pozor, protože jsem s Drchalem hrál pod lavicí námořní bitvu.“

Šeptal jsem ty nesmysly, abych nemusel vnímat svoji situaci. Kde je konec Drchalovi, kde je konec vlaštovkám! S mouchou sedím sám v kabině zavěšené na vlásku a veze nás idiot, který to všechno zavinil.

Bude mít průser, až doletíme na Ultimus?

Řeknou mu, tys ale tu mašinu zhyndroval? Strhnou mu prémie? Nebo mu aspoň vynadají?

A co když se některá ta flaška utrhne?

Už samotné nalomení závěsu vyvolalo otřes. Nemělo by. Vždyť ty gravimotory mají zpětnou vazbu a měly by na otřesy reagovat.

No a vida, nereagovaly.

Co se tedy stane, když se flaška utrhne? Dojde k otřesu pod limitem, nebo nad limitem?

Jestli bude nad limitem, spadneme všichni. Bude to takové pěkné flaškové bombardování.

Ještě štěstí, že pod námi není žádný habitat. Tady jsme už těžce na odvratu. Tady bych si zbytečně ťukal za ucho, i kdyby komlink ve flašce fungoval.

Na odvratu. Na temné straně Měsíce. Tak si to tu hodně lidí představuje, dokonce i někteří šutráci si myslí, že odvrácená strana Luny je temná. To je samozřejmě nesmysl, i ten odvrat nastavuje obličej ke Slunci zrovna tak jako přívrat. Jenom ta Země není odsud vidět a to je důvod, proč tu postavili koncentrák.

Kde leží? To jsem nevěděl.

Poznal jsem kráter Ciolkovskij a hned po něm byl složitý Gagarinův kráter. Snažil jsem se vzpomenout na mapu odvratu a trpce jsem litoval, že tu nemám Dědka, který by mi odříkal, jaký že kráter právě přelétáme. Magor naštěstí zklidnil let. Buď přišel k rozumu, což se magorům stává zřídka kdy, anebo to prostě byl důsledek toho, že je odvrat méně divoká krajina než přívrat.

Napadlo mě sešpulit rty a mouchu odfouknout.

Napjatě jsem čekal, jestli se plecháč ozve. Moucha sestoupila na nos a viděl jsem ji rozmazaně a dvojitě. Zasáhl ji proud vzduchu. Zastavila se a tvářila se uraženě, ba popuzeně. Byla zvyklá na příjemné bezvětří, ve kterém se jí dobře létal.

Vyfukoval jsem zbytek vzduchu z plic. Začalo se mi tmět před očima.

Moucha vzlétla.

Nadýchl jsem se a myslím, že se mi vrátil úsměv.

Moucha mi vztekle poletovala nad hlavou. Měl jsem absurdní pocit vítězství. Vyhrál jsem, přemohl jsem tu bestii!

Euforie opadla tak rychle, jako přišla.

Vítězství nad mouchou, Kubo, kam ses to dostal?

Nechal ses zavařit do flašky, lifrujou tě do úkrytu na odvratu, vystavili tě na milost a nemilost nějakému idiotovi u řízení ploštice a nakonec tu svedeš boj na život a na smrt s mouchou?

Je tohle život, o který stojíš?

Žil jsem sakra dlouho a mockrát jsem myslel na to, jak ten život skončí. Je to vcelku jedno, kdy to bude. Všechno ostatní půjde dál a odchodu jednoho Kuby Nedomého si všimne pár lidí kolem něho, Su, Dědek, Mantella a pár kamarádů…

Sakra, proč by to nemělo být hned?

A byla zase tady, ta euforie, ta zvrhlá radost z objevu, že si nenechám dělat na hlavu.

Moucha se vracela v táhlém oblouku, když jsem vystřelil oběma rukama a splácnul ji mezi dlaně. Ať se ta flaška třeba urve. Zdechnu tady, ale nenechám si doslova srát na hlavu nějakou mouchou.

Teď tro křupne, chvilku poletím, pak to bude hodně nepříjemné, ale jenom krátce. No a bude po všem, po Kubovi Nedomém a Mantellovi skoční hra na schovávanou.

Baňka se zakymácela, ale nic nekřuplo. Jen ten plecháč vřeštěl „Nadlimitní otřes!“

Vřeštěl, jenže se nic neurvalo a flaška nespadla.

Pomalu jsem dal ruce od sebe dlaněmi nahoru, abych si prohlédl rozdrcené tělo poraženého nepřítele.

Dlaně byly prázdné.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Moucha zmizela. Vstal jsem a pomalu přešel ke skleněné stěně.

„Nadlimitní otřes! Nadlimitní otřes!“ povykoval plecháč.

Usmál jsem se. Že jsem jim ale málem naletěl! Seděl bych tu vyjevený na verpánku a šilhal si na nos.

„Jdi se bodnout,“ doporučil jsem mu. „Všichni se jděte bodnout. Už vidíte, koho vezete. Ano, já jsem Pan Problém. Vždycky jsem byl a dá se čekat, že jím zůstanu.“

To jsou ale syčáci!

Cestou na Ultimus si nás chtěli prověřit. Něco jako psychotest. Copak je to asi za ptáčka, kterého jsme si tu zatavili do flašky? No tak mu pěkně nasimulujeme havarijní situaci.

Jakpak se asi zachovali muklové v ostatních flaškách? Kdo rozhodl, kterou z nich jakoby nakřiví? Možná, že některý ten mukl už byl jasný a nepotřebovali ho prověřovat. No a pak tam byly tvrdší oříšky. Jestlipak se někdy dovím, jak zkoušky dopadly v sousedních kabinách?

Cítil jsem, že mi v žilách koluje krev rozšuměná jako šampaňské.

Plecháč přestal povykovat, někdo ho vypnul. Chvála bohu, byl jsem zase sám a to mi vždycky vyhovovalo.

Díval jsem se dolů. Ano, ta tmavá oblast, to bylo Moře důmyslu, na jeho severu kráter Thomson, dole Obručev. K němu jsme zřejmě směřovali.

Vyhlížel jsem kupoli a přistávací zařízení, nějaké stavby, silniční síť. Co jiného ten kriminál může být, než habitat v malém?

Nic takového jsem neviděl.

Možná, že to bude jen nějaké mezipřistání, napadlo mě.

Ploštice zakroužila a klesala.

Už jsme byli hodně nízko, když jsem spatřil kráter.

Tedy, aby mi bylo rozuměno, uprostřed toho, čemu se trochu legračně říká kráter, vězel obrovský kruhový otvor vroubený naváděcími světly. Kolem něho teď ploštice kroužila. Záře světel se odrážela od skleněných stěn kabin. Pak ploštice zůstala viset nad středem otvoru a po chvilce váhání začala klesat, zvolna a důstojně, bez sebemenšího zachvění.

Uměl to dobře, ten syčák u řízení.

Kdybych měl příležitost ho potkat, nevěděl bych, jestli mu mám podat ruku nebo vlepit facku. Zasloužil by oboje.

3.

Ploštice přistála v naprosté tmě. Slyšel jsem kolem sebe zvuky, které by mě doma otravovaly, jenže na závěr cesty ve flašce mi navrtávaly podélně nervy a dělaly z nich tenké trubičky, jimiž padaly maličké kapičky rozžhavené rtuti. Usoudil jsem, že vysokorychlostní kotouče řežou moji flašku na kusy. První, na co jsem si vzpomněl, byl komlink. Jsem z flašky venku, třeba se mi podaří spojit se s Dědkem. Na první zaťukání komlink nereagoval. Byl jsem sám.

Zvedlo se cosi jako vítr a ten proud mě hnal kupředu, pak jsem do něčeho vklopýtal, to něco klesalo a smýkalo se na stranu a zase ten vzdušný proud a pak se rozsvítilo světlo.

Aspoň něco.

Byl jsem v malé komůrce natřené sinale zelenou barvou. Na stropě mhoural lumifor s odchlíplým rohem. Za mnou kovově bouchly dveře. Prostoru tu nebylo o moc víc než ve flašce, jenže tu nebylo sedátko.

Jestli mám strávit čtrnáct dní tady, tak potěš pánbůh. Nebo tři neděle.

„Kubo! Slyšíš mě?“

Konečně se ozval Dědek!

„Jsem tu!“

Doufal jsem, že to nezaznělo moc zoufale.

„To je fajn. Měl jsem starost. Neměl jsem spojení. To asi kvůli té flašce, co?“

„Kvůli té flašce.“

Na každém rameni jsem měl pytel cementu. Ještě před chvilkou mi jazyk kmital, jak bych se chtěl ze všeho vypovídat. Teď to nějak nešlo.

„Já to Luigimu říkal. S tou flaškou to nebylo dobré,“ brebentil Dědek.

Ve flašce bylo líp. Měl jsem tam kde si sednout.

„Luigi říkal, že se jinak na Ultimus nedostanu,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Prosím tě, co je to za hloupost? Když tam může doletět ploštice s flaškami, doletí tam ploštice bez flašek. Jenže, znáš Luigiho. Je to perfekcionalista. Chtěl, aby všechno vypadalo autenticky.“

„Až moc,“ řekl jsem a pověděl jsem mu, co mě ve flašce potkalo. Konečně jsem byl mocný slova.

„No tohle!“ skákal mi Dědek do řeči. „Vážně? To je ale svinstvo, to ti povídám. Však já to Luigimu všechno řeknu. Pořádně si ho podám.“

„Kubo, slyšíš mě?“

Do modulace vstoupil Luigi.

„Jo,“ odpověděl jsem. Uvědomil jsem si, co mě to štípe v nose. Tahle místnost nejednou posloužila jako pisoár. Bez odtokového žlábku, proto ty žluté mapy do výše jednoho metru. Naštěstí suché.

„Doletěl jsi v pořádku?“

„Jak se to vezme.“

„Copak?“

„Nevím, jestli je v pořádku, že jsem v žumpě.“

„Jak, v žumpě?“

„Naštěstí jen pro tekutou složku. Mluvil jsi o slušném zacházení. Luigi. Moc bych rád věděl, jak by se tu se mnou zacházelo neslušně.“

„Nezlob se, to bude nějaké nedorozumění. Teď už bude všechno v pořádku. Mám na lince paní Schreiberovou. Řekl jsem jí, co se vám stalo v tom přepravníku. Je šokovaná, ano, tak to řekla. Šokovaná.“

„Šokovaný bych měl být já, Luigi!“

„To dozajista. Slíbila, že věc vyšetří a zjedná nápravu.“

„To jako že až příště pojedu ve flašce, že se nebudu muset bát, že se too se mnou urve?“

„To ne. Obecnou nápravu. To jsou principiální věci.“

„A že stojím po kolena ve chcankách, to je také principiální?“

„Cože?“

„Jak říkám, Luigi. Řekni jí, ať sebou kouká hodit. Jsem tu v nějaké čekárně, nebo co to j.“

„Zařídím, hned to zařídím. Neboj, Kubo. Jsme s tebou.“

„To jsem fakt moc rád. A dejte si kolík na nos, jestli jste tu se mnou se vším všudy.“

„Já dovedu čichové receptory vypnout,“ ujistil mě Dědek Čuchák.

„Postarám se o vás, pane Nedomý,“ ozval se v komlinku ženský hlas. „Nejdříve přijměte omluvu ze strany vedení Domu světla Ultimus.“

„Vy jste paní Schreiberová?“

„Jistě. Doktor Schreiberová. Ředitelka Domu světla.“

„Tak sakra pro mě někoho pošlete!“

„Slyším, že jste rozrušený, pane Nedomý. Prosím, uklidněte se. Pomůžeme vám. Hlavu vzhůru, pomoc už je na cestě.“

„Dědku, jsi tam?“

„Jistě, Kubo. Analyzoval jsem tvůj hlas, Kubo. Paní Schreiberová?“

„Slyším.“

„Vy tu sakra děláte konferenční hovor v mé makovici!“

„Paní Schreiberová, podle mé analýzy…“

„Také mám analýzu emočního obsahu hlasu pana Nedomého.“

„On je naprosto v pořádku. Jeho míra emoční abnormality…“

„Dědek tím myslí nasranost, paní Schreiberová,“ poznamenal jsem.

„Zkrátka, ta je u něho zcela normální, obvyklá a léty zavedená. Není třeba žádné terapie.“

„Pane Prusi,“ řekla Dědkovi doktor Schreiberová, „my jsme Dům světla a bereme naše úkoly velmi vážně. Nevím, jak jste testoval emoční hladinu pana Nedomého. My používáme Markoff-Oharův testovací systém z roku 2094. Ten nastavil niva.“

„Co?“

„Úrovně, pane Nedomý. Ujišťuji vás, že vaše emoční nivo je hluboko pod normálem, pokud vnímáme frustraci v záporných hodnotách křivky. Já vám to vysvětlím.“

„Seru vám na vysvětlování, ženská,“ řekl jsem jí zdvořile v tom smyslu, že kdybych měl hrábnout do hlubiny emoční křivky, dostal bych se tak hluboko pod své nivo, že bych se musel nahýbat hodně daleko. „Koukejte mě odsud dostat.“

„Hlavně se uklidněte!“ volala doktor Schreiberová.

„“Jak se mám uklidnit v prochcaným žlábku na hajzlu? Copak jsem mukl?“

„Samozřejmě nejsi, Kubo,“ slyšel jsem Luigiho a dovedl jsem si ho představit, jak mává rukama, až mu svítí manžety bělostných rukávů vyčuhujících z rukávů sametového saka. „Jsi VIP, jsi prominentní osoba pod ochranou.“

„To si uvědomuji, pane kapitáne a o to větší je moje odpovědnost. Duševní pohoda je klientů je prvořadý cíl našeho Domu světla.“

„Luigi, nesplet ses? Já myslel, že Ultimus je koncentrák a tahle paní doktor šéfuje nějakému sanatoriu!“

„Jde o stejnou instituci,“ pravil Luigi upjatě.

„Beru v úvahu váš psycho-emoční stav s ohledem na krajně nepříznivé okolnosti,“ řekla Schreiberová, „nicméně vás důrazně žádám, abyste nepoužíval termínů, jako je koncentrák, kriminál nebo basa. Takové výrazy jsou proti základním principům, jimiž se řídíme.“

„Luigui…“

„Slyším?“

„Co mám dělat, aby mě ta ženská z toho hajzlu dostala ven?“

„Čekat,“ poradil Luigi.

„Všechno je v pořádku, neboj,“ nasadil tomu korunu Dědek Čuchák.

Pak už jsem kopal do té pochcané zdi a nebylo slyšet, co mi chlácholivého tři tři povídají.

4.

Ředitelka Domu světla doktor Julie Scheiberová byla příjemná dáma středního věku, jakou byste čekali na manažerském postu některého z nočních klubů v Alhambře. Co jí příroda nenadělila na výšce, přidala si ona sama na šířce, ale s citem a vkusem. Nebyla tedy tlustá, dalo se o ní říct, že je plnoštíhlá. Slušely by jí oranžové šaty se žlutými kytkami. Samozřejmě, v jejím postavení musela nosit kalhoty s lampasem a tmavomodrou blůzu vojenského střihu. Stříbrné odznaky prozrazovaly, že má odbornost v medicíně a to zamotané, co bylo na límci, byl zřejmě odznak právní služby. To, že byla odborník v penologii a psychologii na sebe neprozrazovala, to měla uvnitř své hlavy, pokryté hustým kudrnatým porostem, zřejmě nezvladatelným pomocí méně výkonného nástroje, než je autogen.

Do její pracovny mě přivedl dva androidi natření šedou barvou. Snad i objektivy v očních důlcích měly šedé filtry. Byla to věru beznadějná šeď. I ta obyčejná myš by vypadala vedle toho androida jako rozkvetlá orchidea Cattleya. Strčili mě dovnitř a zase vypadli. V místnosti jako by se rozsvítilo, ta šeď snad pohlcovala světlo.

Dávala najevo ustaranost číslo šest ve stupnici, kde vrcholná desítka se dostavovala pět minut před zánikem vesmíru.

„Jsem zdrcena, pane Nedomý. Kapitán Mantella mě o všem informoval. Přijměte prosím moje omluvy. Ráda bych ale, abyste věděl, že transport svěřenců není v kompetenci Domu světla.“

„To myslíte tu flašku,“ chtěl jsem si udělat jasno.

„Přesně. Moje kompetence začíná okamžikem předání svěřence. Jenže vy nejste svěřenec, pane Nedomý. Užjsme vám řekla, že jste VIP, tedy host, dokonce vzácný host!“

„Nepřipadal jsem si tak.“

„To je politováníhodné,“ pokyvovala hlavou. Kadeře podobné ocelovým šponám se jí pohupovaly na hlavě jako péra čouhající z kanapete.

„Komu mám vynadat? Mantellovi?“

„Transport obstarává specializovaná firma, která je v kompetenci magistrátu. Není to policejní oddělení. Račte rozumět. Policejní složky jsou přísně oddělené od kázeňských složek. Je dobré nastavět mezi nimi mezičlánky. Čistě oficiálně bych kapitána Mantellu ani neměla znát.“

„Dobře. Co dál?“

„Jste volný, pane Nedomý. Volný v rámci Domu světla a jeho zařízení.“

„Můžu se poflakovat po celách?“

„Pane Nedomý, prosím… Nepoužívejte taková slova. Žádný koncentrák. Žádní bachaři nebo cely. Však poznáte, jak to tady chodí. Budete tu, pokud jsem byla informovaná, čtyři týdny…“

„Dva. Budu tu čtrnáct dní.“

„No výborně. Za tu dobu vás dáme dohromady.“

„Jsem v pořádku.“

„Milý pne Nedomý,“ řekla vlídně a kdyby se jí obličej proměnil v panel světelné hudby, převládla by růžová barva a tančila by v mírných vlnkách, „vy netušíte, co jste prožil. Lidská psychika má vrstvy. Te nejtenčí slupka je naše racio. Ovšem naše racio, pane Nedomý, to je mikrotenový sáček, ve kterém chceme přenášet žulové kostky. Chvilku to jde. Mikroten je pevný materiál. Ale protrhne se ve chvíli,, kdy to nejméně čekáte. Ani neříkám, kdy se to nejméně hodí, protože protržení mikrotenového sáčku a tím spíš zhroucení racionality se nehodí nikdy.“

„Moje racio, to je pevný batoh, paní doktorko. Je to vyzkoušené.“

„V tom je ta potíž, že si všimni děláme iluzivní představy o výdrži našeho mikrotenového sáčku. To proto, že ho vnímáme zevnitř. Ostatní už vidí, jak se rohy těch žilových kostek klubou ven. Věřte, dokud jsou uvnitř, leccos se dá dělat. Jakmile se provalí, náprava je mnohem horší.“

Sepjala prsty k sobě, takže vytvořily buclatou stříšku.

Trůnila za psacím stolem s aktivní deskou. Neměla pod sebou žádné zásuvky ta deska, takže jsem viděl kolena té ženy. Pomaličku začala nadskakovat. Tohle mi dělával tatínek, když si se mnou hrál na koníčka. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych si jí chtěl sednout na klín.

Pohyb těch kolen něco signalizoval.

„Dědku,“ oslovil jsem kamaráda, „jsi na příjmu?“

„O tom nepochybuj,“ ujistil mě.

„Zapneme video.“

Na tenhle druh komunikace. Doktor Kurz, ochránce a údržbář našich tělesných schránek, byl na psychický videopřenos náramně pyšný. Trochu jsem ho urazil svými námitkami. Ve své jednostrannosti jaksi nechápal, že normální mužský který vede normální život si nepřeje, aby všechno co dělá viděl někdo jiný v přímém přenosu. A nemusí to být jenom večery s mou Su. Na |Měsíci toho soukromí moc nemáme, tak ať se mi aspoň nikdo nemotá do toho, co vidím.

Ale znáte to, jak to s těmi technologiemi je, a na Zemi by to byla zakázaná technologie jak řemen. Obtěžují, ale občas přijdou vhod.

„Dobře,“ řekl Dědek. Žádné dotazy typu „na co“ a „co to najednou“. Neudivitelnost patřila k lepším stránkám Dědka Čucháka. Není čemu se divit, že byl neudivitelný. Tak třeba automatický kávovar taky nedokážete udivit.

„Tak jedem, na tři. Raz, dva, tři.“

Znal jsem ten pocit. Zrak se mi najednou zlepšil, zostřil a projasnil. Součástí videopřenosu bylo i softwarové navýšení optických vlastností mých očí.

Zadíval jsem se jí na kolena.

„Co tomu říkáš?“

„Je vám něco, pane Nedomý?“ ptala se a rozkmit kolen se znatelně zvětšil.

„Myslel jsem na ten sáček, paní doktorko. Mám toho hodně za sebou a pokud mohu stav mého sáčku posoudit, spíš se zlepšuje než zhoršuje. Co by mě vyjančilo před deseti, dvaceti lety ze mě dneska sklouzne jak kapka vody po skle. V té flašce to bylo špatné a v tom smrdutém kumbálu taky. Ale jsem teď ve flašce nebo v kumbálu? Nejsem. Nevrtám se v tom, co bylo. Spíš by mě zajímalo, jak se to mohlo stát. Co to bylo, to v té flašce?“

Kolena se zastavila.

„To je dobré,“ chválil mě Dědek. „Přivedl jsi ji na jiné myšlenky.“

„Vyčetl jsi něco?“

„Bojí se tě.“

„Že po ní skočíš?“

„To určitě ne. Jako by měla něco za lubem a bála se, že na to přijdeš.“

„Já věděl, že na mě Mantella něco ušil.“

„Uvidíme,.“ řekl Dědek Čuchák. „Nepředbíhej událostem.“

„To máte tak, pane Nedomý. Vy jste speciální případ. Patříte do kategorie VIP, tedy jste velmi důležitý člověk. I takové jsme zvyklí přijímat. Přilétají k nám v magistrátních limuzínách a mají, obrazně řečeno, červený koberec.“

„To chápu.“

„Jenže vy jste VIP bez nároku na červený koberec. Kapitán Mantella mi to vysvětlil. Jste v podstatě svědek pod ochranou.“

„Přesně tak.“

„Musel jste přiletět běžným transportem.“

„Ve flašce.“

„Ano.“

„Spolu s dalšími mukly.“

Zatvářila se, jako by mi vytryskla z nosu nudle.

„Prosím! Uzavřeli jsme přece dohodu. Žádná taková slova.“

„Promiňte. Tak tedy s dalšími chovanci.“

Zavrtěla hlavou tak jemně, že by jí nespadlo vejce z hlavy. Kdyby si ho tam položila, samozřejmě.

„Přiletěl jste sám.“

„Jak to? Viděl jsem ty flašky…“

„Byly prázdné. Speciální transport.“ proč?“

Rozhodila ruce.

„Není to vina vedení Domu světla. Už jsem stačila prověřit, jak to všechno bylo. Došlo k fatálnímu nedorozumění. Transport subjektů Domu světla obstarává specializovaná firma. Objednávka zněla na speciální zacházení. Jenže pan kapitán zřejmě zapomněl specifikovat, v jakém smyslu to speciální zacházení má být! Dovedu pochopit, že je nemohlo napadnout, že jste VIP. Vážená osoba. Takže nasadili uklidňovací prostředek.“

„Že nasimulovali havárii?“

„To zavedl můj předchůdce, pane Nedomý! Já s tím nikdy nesouhlasila a nařídila jsem, aby se tohoto prostředku nepoužívalo. Je nehumánní. Nanejvýš zavrženíhodný. Zcela to odmítám. Jenže zřejmě někde došlo k informačnímu šumu. Však to znáte, pane Nedomý. Lidé jsou slabý článek řetězu.“

„Už by bylo na čase se té pakáže zbavit,“ zabručel jsem.

V komlinku mi zašumělo. Připomněl jsem si, že je Čuchák na odposlechu.

„Cože?!“

„To byl vtip.“

„Aha,“ řekla a znělo to, jako když šlápnete na vlašský ořech. „Takže všechno, co vás nepříjemného potkalo, je na vrub té nedbalé firmy. už jsem podala oficiální stížnost a vběřím, že ji bude kapitán Mantella na patřičných místech řešit.“

„A co se mnou?“

„Musíte se podrobit vyšetření a terapii. Jak jsem už řekla. nedbalé zacházení transportní firmy poškodilo vaši psychiku. Byl zasažen váš emoční systém.“

„Paní doktor,“ řekl jsem vlídně, a dostat do hlasu vlídnost mi dalo asi tolik práce, jako vykutálet sud dehtu po schodech do třetího patra, na Zemi, samozřejmě, ne na Měsíci. „Buďte tak laskavá a nechte můj emoční systém na pokoji. Vrátil jsem se ze Země. Zažil jsem tam pár nepříjemností. Proti nim byl výlet ve flašce hra na schovku se skupinou jehňátek. Mantella mě sem vytáhl a já se k tomu nechal přemluvit. Přidělte mi někde nějakou cimru, dejte mi stravenky a čtrnáct dní o mně neuslyšíte. Budu spát, přečtu si pár knížek a pokusím se přibrat pět kilo. Nechci, aby si děti mysleli, že se na Luně objevila Klekánice. To je všechno, co potřebuju. Klid a odpočinek.“

„Velmi správně! Pod dohledem lékaře. Dostanete na našem nemocničním oddělení samostatný pokoj, to je samozřejmé. Viďte, že nebudete dělat potíže?“

„Struna by brnkala ultrazvuk, kdyby byla napnutá jako ta ženská,“ ozval se mi Dědek Čuchák v komlinku.“

„Má na srdci moje zdraví?“

„Ne. Lže.“

„Smrdí to tu?“

„Divím se, že se nedusíš kašlem.“

„Tak co?“ přerušila doktor Schreiberová moje mlčení.

„Ptáte se, jestli půjdu na marodku dobrovolně?“

„Nepoužila bych taková slova, ale v podstatě vystihují, co mám na mysli.“

„Co když ne?“

„Pane Nedomý… Je mi líto, že to tak musím říkat, ale tohle je Dům světla. V minulosti jsme tu mnohokrát museli řešit případy těžkých psychických otřesů. Lidé někdy ztrácejí odpovědnost za svoje činy a je třeba se o ně postarat.“

„Znamená to, že mě donutíte, abych se nechal zavřít na marodce?“

„Vidíte, že mám pravdu. Donutíte! Traumatický zážitek ve vás vyvolal paranoidní stavy. My vás přece k ničemu nenutíme. Nucení, to naprosto není v naší výbavě. My tu jenom usměrňujeme ve smyslu vašeho vlastního, osobního zájmu.“

„Je nebezpečná,“ varoval mě Dědek.

„Zavolám taxíka. Sere mě to tu.“

„Chápu,“ přitakal Dědek Čuchák. „Jenže když zavoláš taxíka, nikdy se nedozvíme, co ta ženská skrývá.“

„Ať je to co je to, je mi to jedno. Nepotřebuju odkrývat všechna tajemství.“

„To je rozumné. Dobře. Takže zavoláme Drabeka a… Pozor! Za tebou!“

Otočil jsem se.

Byli to zase oni, ti našedo natření androidi. Schreiberová je tu měla jako bodyguardy.

„Nechte toho, paní Schreiberová. Paní doktor,“ opravil jsem se v posledním záchvěvu zdvořilosti. „Nebudu vám dělat potíže. Prostě, vrátím se do Arkádie a budete ode mě mít pokoj.“

„Mám jejich nosnou vlnu,“ ozval se Dědek.

„Koho?“

„Těch dvou panáků.“

Jako kyborg někdy Dědek dával najevo až zbytečně velký odstup od stoprocentně umělých lidí.

Panáci ke mně vykročili.

„Dokážeš je složit?“

„Jistě. Mám to udělat?“

„No samozřejmě, sakra!“

Androidi došli až ke mně. Dědek projevil možná ten nejhorší možný druh humoru. Šedé postavy se najednou zastavily, pak se k sobě vzájemně obrátily a začaly se fackovat. Dědek zřejmě převzal ovládání jejich motoriky. Zpočátku mu to šlo ztuha. Panáci měli opravdu panákovské pohyby, máchali rukama jako loutky v rukou vodiče začátečníka. Doktor Schreiberová opustila svoje palebné stanoviště za psacím stolem a rozběhla se vpřed, jenže narazila na neviditelnou stěnu. Teprve teď jsem si uvědomil, že to nějaká ochrana je.

Konec konců, Dům světla Nedům světla, ta ženská ve šéfka koncentráku, ať si žvaní co si žvaní, a je tedy logické, že se musí chránit. Uvědomila si, jakou udělala chybu a usotupila. Byl na ní vidět vztek.

Pokrčil jsem rameny.

„Nějak vám to tu skřípe, paní doktor. Nejdřív simulovaná havárie transportéru…“

„Zavinila to outsourcovaná firma,“ sekla po mě vztekle.

„No a teď dvěma panákům ruplo v koulích.“

„To jste zavinil vy!“

„Jak bych to mohl udělat?“

„Dostala jsem vaše materiály, Nedomý. Vím, že dovedete manipulovat s roboty a androidy. Jste technik. Něco vám povím. Jste nebezpečný sobě i jiným. Moc dobře, že jste sem přišel. Vy sem patříte. Snad nikdo na Luně sem nepatří víc než vy. My vás napravíme.“

„Za čtrnáct dní odjíždím,“ řekl jsem zvesela. „Bylo mi potěšením.“

Zamával jsem jí a vyšel jsem na chodbu.

„Dědku?“

„Ano, ano. Už na tom pracuju. Drabek si tě už vyblokoval. Jenže se ptá, kde má přistát.“

„No přece…“

„Já vím. Port. Jenže bude určitě otevřený? Zdáš Drabeka. Chce mít všechno přesně.“

Obrátil jsem se ke dveřím, jimiž jsem právě prošel.

Viděl jsme jimi navztekanou doktor Schreiberovou.

„Vidíš ji taky?“

„Samozřejmě. Bez ní nezmůžeme nic.“

„Vypadá to, Kubo, že musíš udělat všechno proto, aby se tě chtěla sama zbavit.“

„Udělej to, aby se ti dva pitomci přestali pošťuchovat.“

Vzápětí panáci strnuli a civěli před sebe šedými objektivy svých optických systémů.

Vešel jsem do místnosti a s pokrčením ramen jsem omluvně rozhodil ruce.

„Ti dva mě polekali, paní doktor! Copak se to s nimi stalo?“

Bylo na ní vidět, že se jí ulevilo.

„Pane Nedomý, nechci s vámi mít žádné potíže.“

„Já už vůbec ne. Uděláme dohodu, ano? Odejdu na tu vaši marodku a budu se tam chvilku válet na kavalci. No a pak pro mě přijede taxíček, odveze mě a už o mně nikdy neuslyšíte. Je to nerozumný návrh?“

„Dobře,“ řekla po chvilce přemýšlení. „Ale tohle bylo naposledy.“

Kývla bradou k androidům.

„Já s tím nemám vůbec nic společného!“

Udělala odmítavé gesto.

„Nic mi nepovídejte. Jděte, jděte! Měli pravdu.“

„Kdo?“

„Ti co říkali, že jste nebezpečný člověk. Už abyste byl pryč. Snad to těch čtvrnáct dní s vámi vydržíme.“

4.

Tak jsem se po dlouhé době zase jednou ocitl na marodce. Užil jsem si v municipálním zdravotnickém zařízení svoje a nevzpomínám na to rád.^* Nicméně, nebýt toho tehdejšího pobytu, neznal bych doktora Kurze a Dědek Čuchák by nebyl Dědkem Čuchákem.

Teď, když jsem pochodoval v doprovodu dvou androidů, měl jsme pocit, že se mi po doktorovi Kurzovi zastesklo.

Doktor Frankenstein blahé paměti byl žabař proti tomuhle kouzelníkovi medicíny, který mistrovsky ovládal veškeré existující zakázané technologie a ty, co ještě nikdo nezakázal, protože neexistovaly, si vymyslel, odladil a aplikoval. Jemu jsem vděčil za svou dlouhověkost a Dědek Čuchák, ten mu mohl děkovat za všechno. I třeba za ten komlink, který nás spojoval, za to, že Dědek se uměl dívat mýma očima a že dokázal na dálku ovládat androidy, pravda, ne vždycky – jen tehdy, když byli lajdácky a nedostatečně zastínění.

Doktor Kurz, maličký, hubený jak koza na Sahaře, uměl skoro všechno na světě, pokud se to týkalo medicíny v tom nejširším slova smyslu, přičemž v okrajových oblastech už to nabývalo schopností Boha Všemohoucího. Tak aspoň mi to připadalo. Byly ale věci, které nedovedl. Například zastavit se a uvést svoje tělíčko do klidu. Nebo divit se něčemu, natož aby něoc vyčítal. Mohli jste k němu přijít s hlavou v podpaží a on by neřekl, no tohle, co jste to zase vyváděl, člověče? Kam jste tu makovici strkal? Kdo ji má teď přišívat?

I takové situace jsem mu navodil, musím se přiznat.

Toho člověka jsem si připomněl a vybavil tady na Ultimu. Velmi jsem si přál, abych jeho asistenci už nikdy nepotřeboval. Ovšem, zrale uváženo, nikdy jsem nepřišel o hlavu obrazně ani doslova jaksi z vlastní vůle, vždycky se o to zasloužil někdo jiný.

Přemýšlel jsem o tom, co říkala doktor Schreiberová.

Že jsem nebezpečný člověk. Jakýpak já jsem nebezpečný člověk? Na Lunu jsem přišel jako havíř a po té trapné epizodě v municipální nemocnici jsem se stal starožitníkem a otevřel jsem si s Dědkem Čuchákem obchůdek s technickými antikvitami. Na tom není vůbec nic nebezpečného. Vím, že na zemi antikváři často kšeftují se zbraněmi. To se na Luně nenosí, tady jsou zbraně oficiálně zakázané už od roku 2032 a to je přes půl století tomu nazad. Je pravda, že v souvislosti s našimi obchody jsem se občas zapletl do nějakého případu, kdy jsem se připletl i vlivným lidem pod nohy. Byla to moje vina? Snad částečně ano. Neměl jsem být zvědavý a ta zvědavost zahubila kočku a nejednou se jí to povedlo i na mně. A bez doktora Kurze by se to určitě povedlo.

Kráčel jsem tedy s androidy, jeden šel vpředu, druhý za mnou, vzpomínal na Kurze a tu mě napadlo, proč se mi před očima vynořil právě on.

Jako kdyby to byl přízrak nějakého Smrťáka, který mi říkal, Nedomý, Nedomý, dej si pozor, zase se do něčeho chystáš namočit!

Jenže teď je doktor Kurz hodně daleko, na opačné straně Luny..

Když jsem nasál nozdrami vzduch, pocítil jsem závan zvědavosti.

Když to na mě přišlo, zvědavost nebyla ve mně schovaná jak kanár v kleci. Byla všude kolem, jako neviditelný plyn, dráždivý, burcující. Jsem tady na Ultimu, protože mě sem ulil Mantella. Kývl jsem mu na to. Dokonce dvakrát. Jednou hned při výslechu krátce poté, co jsem se vrátil ze Země. Pak jsem se na to vyspal, řekl jsem mu že ne a on mě přemluvil.

Nenechávám se snadno přemlouvat. Asi to byla zase ta zvědavost, která mě přiměla k souhlasu.

Mantella se rozhodl mě ulejt na Ultimus. Proč asi? Aby mě ochránil před neformálním týmem? Nenechte se vysmát. On dobře ví, že se ochráním sám. Protože mě chtěl použít jako vnadidlo? I to je chabé vysvětlení.

Tady něco smrdí, v tomhle Ultimu, a on mě sem poslal, abych na to přišel.

„Tady něco smrdí,“ ozval se mi v komlinku Dědek.

„Čteš mi snad myšlenky?“

„Tobě ne. Zato ta Schreiberová byla čitelná až moc.“

„Klepaly se jí nohy,“ souhlasil jsem.

„Pohybů levé ruky sis nevšiml?“

„Ne.“

„Ta úplně jasně vysílala. Ty, Kubo, až se vrátíš, měl bych návrh.“

„Poslouchám.“

„Řekneme Kurzovi, aby ti vyloup oko a implantoval ti pořádnou optiku. Ty nemáš žádnou rozlišovací schopnost, rozumíš? Lidské oko, to je jen přibližná optika.“

„Ty máš taky lidské oko.“

„Skoro ho nepoužívám. Já mám optiku od Schneidera z Kreuznachu. Míval jsem Zeisse, ale vyměnil jsem to. Schneiderové to přece jen dělají líp. Zvládají nanostruktury polysférických povrchů, rozumíš? Jsem schopný rozlišit pohyb v řádu tisíciny milimetru do vzdálenosti patnácti metrů. To se pak čtou myšlenkové pochody!“

Chodba se ustavičně stáčela doleva. Šli jsme z mírného svahu. Představoval jsem si, že jdeme po nějaké šroubovici. Jakýpak je asi poloměr toho šroubu:

„Dědku, kdybys měl to svoje nano oko, dovedl bys podle zakřivení chodby vypočítat poloměr?“

„Děláš si srandu? To bys měl umět sám. Pokud ovšem si ještě pamatuješ násobilku a pár podobných hloupostí. Tak co, půjdeš do toho?“

„Do čeho?“ vytrhl mě ze zadumání. Chodba nebyla ražená. Byla top tavenina. Kolem tavené penetrace byla svého času spousta řečí. Nahoře na Plesnivce tuhle technologii zakázali, ostatně jako každou novou technologii, která vznikla v Evropě, tedy v oblasti islámu. Ale ani v Asii, v tom posledním útočišti zdravého rozumu, ekologický fundamentalismus a politická korektnost, tahle nerozlučná manželská dvojice, zapouštěly kořeny.

„Do výměny oka. Třeba by to dokázali tady na Ultimu na klinice taky. Je to vcelku běžná protetika, i když chápu, že asi nejsou zvyklí na žádost výměny zdravého oka. Třeba by do toho šli, kdybys jim vysvětlil, jak přibližnou optikou je lidské oko vybavené.“

„Pusť to z hlavy,“ odsekl jsem mu. Ultimus byl celý zavrtaný pod lunární povrch, to bylo zřejmé i z toho doslova letmého pohledu, když jsem se houpal pod břichem ploštice zatavený ve flašce. Byl to tedy v podstatě důl. Na přívratu neznám habitat, který by byl celý pod povrchem, třebaže na začátku kolonizace Luny si lidi hodně hráli na lunární krtky. Život pod povrchem byl bezpečnější a taky energeticky méně náročný. Tak to bylo ve dvacátých létech. Jenže od té doby se v lunárních kráterech přesypalo hodně prachu a vrtání pod povrchem vyšlo z módy.

„Hm…“ řekl jsem nahlas.

„Co je?“

„Přemýšlím, Dědku.“

„Na to pozor!“ varoval mě.

„Trhni si. Přemýšlím, co všechno může ta dobrá paní doktor skrývat. Tyhle chodby jsou ražené hodně podezřelou technologií.“

„Však vidím.“

„Jak to?“

„Zůstal jsem nalogovaný na toho frajera, který jde před tebou.“

Šedivá postavička poctivě ťapkala dva metry přede mnou tím typickým androidím krokem, který trochu připomínal pohyby bruslaře – osy nohou šly mírně od sebe. Rytmicky pohazoval rukama. Vyrovnávání rovnováhy šetřilo energii.

„Ty vidíš jeho očima?“

„Samozřejmě.“

„Takže dovedeš změřit zakřivení a vypočítat poloměr?“

„Poloměr se pohybuje mezi dvě stě osmdesáti a třemi sty dvaceti metry, zaokrouhleno na desítky. Klesáme po pětiprocentním svahu,“ hlásil Dědek.

„Ty mě nepřestaneš udivovat. Proč mě otravuješ takovými nápady, jako že si mám nechat do hlavy namontovat optiku od Zeisse?“

„Od Schneidera,“ opravil mě. „Ta má lepší…“

„…nanostrukturu, nebo co. Já vím. Ale netuším, proč jsi mi neřekl…“

„Bylo by to pro tvoje dobro. Proč proboha má nějaký pitomý android vidět líp než ty?“

„Jednou ti to vysvětlím. Neutíkej od tématu. Ty tedy můžeš…“

„Momentálně jsem na tom tak, že jsem si ho oblékl jako kabát. Jsem jakoby v něm. Jde to dobře, mám zpoždění v řádu milisekund a to nehraje roli. Vy masáci máte o hodně pomalejší přenos informace v neuronech.“

„Sám jsi napůl masák,“ zavrčel jsem. Nesnáším to jeho věčné vytahování. „Jestli to dobře rozumím, tak to co mašíruje přede mnou jsi ty!“

„Ne! Já nejsem žádný android!“

S kyborgy je někdy hodně těžké pořízení. V podstatě se jich můžete dotknout čímkoli. Stačí se nevlídně zmínit o elektronice a je oheň na střeše a hned vzápětí se začnou ohánět svou lidskou stránkou. Na Plesnivce je nejlíp s nimi mluvit o počasí, to je emočně neutrální téma.

Mašírující android, který byl a nebyl Dědkem Čuchákem se najednou zastavil. Ve stěně byly zasazené kovové dveře. Zahučelo to a dveře se otevřely.

Byla to klasická zdviž uzpůsobená pro nemocniční účely. Páchnul tu aseptický vzduch, zbavený všech myslitelných i nemyslitelných životních forem, nanoviry počínaje až po klasické fousaté šváby. Na stěnách měla ta zdviž háky pro upevnění nosítek. Na ovládacím panelu měla indikátor kontaminace. Ten byl zelený, ovšem stačilo, abych vešel a zeleň pozbyla na své svěží hráškovosti a přišel na ni podzim: teprve tváří v tvář takovému strážci čistoty pochopíte, jak strašně nečistá hromada nebezpečných životních forem je člověk.

„Dědku?“ pokusil jsem se oslovit kamaráda.

V komlinku mi šuměla nosná vlna. Ve zdviži jsem ztratil spojení.

Byla gravitačně stíněná, tak že jsem neměl ponětí, jestli klesáme nebo stoupáme. Rozum napovídal, že bych měl klesat.

„Dědku…“ zkusil jsem to hlasem.

Android se ke mně otočil.

„Klesáme, jestli je tohle, co tě zajímá,“ řekl Dědkovým hlasem.

Lekl jsem se. Android samozřejmě pohyboval tím, co připomínalo rty, tedy tvarem to připomínalo, ne barvou. Byl to primitivní psychologický trik. Lidi neměli rádi reproduktory, ale taky jim bylo proti mysli, když android pohyboval rty se stoprocentním realistickým efektem a mluvil opravdu jako člověk. Historie zná podobné případy. Mickey Mouse taky měl palec a tři prsty, nikoli čtyři! Reálné napodobení, ale odsud posud.

„Nekoukej tak na mě. Jsem to já, aspoň částečně.“

„Na telepoprtaci nejsem zvyklý,“ zavrčel jsem.

„Žádná teleportace. Obyčejný upload základních charakteristik,“ odpověděl Dědek androidovými skoro realisticky vyvedenými ústy. Hlas, ten seděl dokonale.

„To znamená… co?“

„Sám to nedovedu posoudit. To se ukáže časem,“ odpověděl. „Dokud spojení fungovalo, hustil jsem do jeho mozku všechno, co šlo. Samozřejmě nebylo možné, abych uploadoval celého…“

„Celého tvého génia?“

„Řekl jsi to ty,“ pravil android skromně.

„A co komlink?“

„Ten nefunguje a vypadá to, že dole fungovat nebude, musel bys nahoru. Musíme se domlouvat hlasem. Říkej mi… třeba Kaziku.“

„Dobře. Lidem by to připadalo divné, kdybych ti říkal Dědku.“

Zdviž se zastavila. Poznali jsme to podle toho, že se otevřely dveře.

Marodka?

Před námi se otevřela prostora veliké haly s bílými sloupy. Kdyby to byla hotelová hala, venku u vchodu by muselo viset nejmíň šest zlatých hvězd. Křišťálové lustry a v nich svítilo něco, co vypadalo jako opravdové starodávné žárovky. Shluky kožených křesel kolem kulatých stolků s mramorovou deskou. V pozadí jsem spatřil bar. Vzpomněl jsem si na Modrou lagunu mé drahé Su a trochu se mi sevřelo srdce.

Sál byl poloprázdný, jen u několika stolů posedávali pánové s dámami a u baru bylo trochu živo. Volným krokem k nám přicházel šedovlasý pán s nápadně růžovými tvářemi. Oblečený byl do modrého blejzru se zlatými knoflíky. Zpod nohavic šedých flanelových kalhot vyčuhovaly špičky černých bot tak lesklých, že při pohledu na ně by Mantella znejistěl a opatrně by se podíval, jestli lesk jeho bot nezůstal pozadu. Asi by nezůstal a připomínkou Mantelly jsem jenom chtěl názorně upozornit na vysoký standard lesku, který ten postarší elegán držel. Košili měl bílou, modře proužkovanou a kolem krku tmavě tyrkysový hedvábný šátek. Nezdálo se, že by měl uzel protkaný nějakou sponou. Prostě, nerozvazoval se mu. Některým lidem se šátek u krku nerozvazuje. Je to tím, že se s hedvábným šátkem kolem krku narodili, to se totiž nedá naučit.

Já měl na sobě trestanecký mudur. Napadlo mě, že ten člověk je vyhazovač a přichází, aby se mnou vyrazil dveře.

„Pan Nedomý, nemýlím-li se?“ oslovil mě s úsměvem. „Jmenuji se Artur Dominik.“

„Nedomý, to bych byl,“ připustil a snažil jsem se na něho zašklebit tak přívětivě, jak jen to dokážu. Jedu na marodku. Asi jsem se splet. Nebo se splet výtah.“

Dominik se usmál a vlídně mě vzal za paži.

„Marodka, to asi není to správné slovo. Navozuje neodpovídající představy. Zdravotnické zařízení, to ano. Jste tu správně, milý Jakube, můžu vám tak říkat?“

„Jen si poslužte, pane Dominik.“

„Artur, prosím. Pro vás Artur.“

„Tak tedy Arture, když to musí být. Takže vy tu na mě čekáte. Kdopak vám dal echo, a proč?“

„Jste velmi významný host Domu světla. Já jsem lékař a psychoterapeut a mám na starosti příjem. Příroda mě vybavila docela slušnými diagnostickými schopnostmi. Pojďte, napijeme se,“ ukázal k baru. „Mohu vás pozvat? Pokud byste se neurazil.“

Moji androidi zůstali stát u dveře výtahu.

Zarazil jsem se. Který má v sobě uploadového Dědka v základním provedení, modifikace „bez geniality“? Ten co stál vpravo jemně pohnul rukou. Kývnul jsem a on kývnutí opětoval. Zaťukal jsem na kost za uchem. Doktor Kurz mi mockrát vysvětloval, že je to zbytečné a že na oživení komlinku to nemá naprosto žádný vliv. Stejně jsem to dělal. V člověku přežívají atavismy zděděné po jeskynních předcích. Patří k nim i přesvědčení, že otřes, vyvolaný kopancem, úderem pěsti nebo aspoň zaklepáním dokáže přivést nefunkční elektronické zařízení k životu. Zaklepání nepomohlo. Komlink jen šuměl. Musel jsem se tedy spolehnout na pomoc Dědka bez geniality.

„Můžu si vzít sebou tady toho fešáka? Říkám mu Kazik. Docela jsem si na něho zvykl. Toho druhého můžeme poslat pryč.“

„Zvykl? To brzy,“ usmál se Artur. „Jak si přejete. K vaší duševní pohodě přispívá vše, co ve vás vzbuzuje libé pocity. Tady v Domě světla jsme liberální. Nikdo tu nechová vůči androidům zášť.“

Narážel tím na třenice, které tu a tam v habitatech na přivrácené straně Měsíce vypukaly. Občas se našli lidé, kteří si potřebovali shladit žáhu a dělali to tím, že zničili androida. Louskání kokosů, tak se říkalo rozbíjení hlav. Sledoval jsem to velmi nevlídným okem. Dalo se čekat, že se nenávist přenese v dalším krokem od androidů na kyborgy a budu mít nesnáze takříkajíc v kuchyni. Kdyby někdo chtěl vztáhnout ruku na Dědka, musel bych sáhnout po své čtrnáct padesátce.

Když jsem si vzpomněl na tohle ruční dělo, jedinou povolenou zbraň na Luně, povolenou proto, že ji úřady klasifikovaly jako „odstraňovač důlních závalů“, napadlo mě, že jsem hodně hluboko pod povrchem a že docela pravděpodobně se tu někde takové čtrnáct padesátky povalují.

Třeba bych nějakou jednou potřeboval. Možná pověřím Kazika, aby se po nějaké poohlédl.

Artur mě zavedl k baru, objednal si campari a já požádal barmana o lafroigh, pokud ho má na baru.

„Desetiletý nebo šestnáctiletý?“ zeptal se barman, zřejmě Thajec s tváří sdílnou jako basketbalový míč.

„Desetiletý.“

„Na led?“

„Promiňte,“ řekl jsem, abych dal najevo nelibost nad nápadem kazit skotskou sladovou barbarským americkým zvykem míchat jejich kukuřičné patoky se zmrzlou vodou.

„Sunthorn vás jenom zkoušel, Jakube,“ uklidňoval mě Artur. „Podle mého názoru zbytečně. Už sama vaše volba svědčí o tom, že sem plnoprávně patříte.“

„Do vězení?“

„K baru!“ smál se Artur. „Řekl jste vězení.“

„Ultimus je vězení,“ řekl jsem. „Všichni na přívratu vědí, že na odvratu je Ultimus, kárné zařízení. Když budeš zlobit, skončíš na Ultimu, straší maminky svoje děti, ale to už ty děti musejí opravdu pořádně zazlobit, jako třeba že vrtají diamantovou příklepovkou do Kupole a tak podobně.“

„Je to tak,“ přikývl Artur. „Ultimus nemá nejlepší pověst.“

„Má tu nejhorší.“ Rozhlédl jsem se. „Ale tady to nevypadá špatně. Mám tu pobýt nějakou dobu…“

„Čtrnáct dní až tři neděle, pokud jsem dobře informovaný.“

„Paní Schreiberová?“

„Jste opravdu významný host. Nebudeme si nic namlouvat. Policii hodně záleží na vaší bezpečnosti. Tady nemáte se čeho bát.“

„Já si to nevymyslel,“ pokrčil jsme rameny. „Tady to ale nevypadá tak, jak bych si představoval vězení. Kdo jsou ti lidi tady? Personál?“

„Ne,“ usmál se Artur. „To jsou naši klienti. Lidé, kteří něčím trpí, ať už na těle nebo na duchu. Nebo si to myslí.“

„Tohle jsou… vězňové?“

„Vy jste asi nepřišel do styku se zločinem, viďte, Jakube?“

„Jak se to vezme,“ odpověděl jsem neurčitě. Poznal jsem v životě různé typy a živili se všelijak. Se zákonem to nemělo mnoho společného, leda to, že se pohybovali hluboko za jeho hranicí.

„Jak dlouho jste na Luně?“

„Od pětačtyřicátého.“

„Takže průkopník,“ přikývl. „Jistě jste zažil první snahy o upevnění zákona na Luně.“

„Spíš to tenkrát byla taková samoobsluha,“ vzpomínal jsem. Ohlédl jsem se na Kazika. Android stál nehnutě opodál. Bylo mi jasné, že velmi dobře slyší, co si povídáme. „Pracoval jsem jako havíř, rozumíte?“

„Tohle je taky bývalý důlní komplex,“ přikývl.

„Měli jsme tam důlní policii. Zasáhla, když se chlapi rvali. Prostě, roztrhli je od sebe a kdo se chtěl rvát dál, dostal přes hubu.“

„To ovšem není běžná kriminalita a upevňování zákona.“

„Jistě ne. Ono té kriminality v dole nemůže moc být. Co je kriminalita? Třeba krádež. Co chcete v dole ukrást? Násilí. Jenže na to jsme měli tu důlní policii.“

„Pak ovšem jsou i jiné druhy vybočení z pravidel.“

„To jistě.“

Díval se na mě pozorně. Opravdu měl hodně růžovou tvář. Modré oči s vráskami jako chmýří pampelišky. Snad ani neměl pleť, spíš jakýsi hedvábný potah, ne moc vypnutý, lehce nadýchaný. Kdybych byl desetiletá holčička, rád bych měl takového dědečka. Vyprávěl by mi pohádky o vílách a skřítcích, ano, to by se od něho dalo čekat.

Jelikož mám hodně daleko do desetileté holčičky, díval jsem se na něho jinak.

Byl to starý zkušený praktik. Měl jsem nepříjemný pocit, že mu ze zřítelnic čouhají dlouhatánské černé sosáky a ty mi vnikají do hlavy mými zřítelnicemi a šátrají v mozku a otevírají jednu komůrku za druhou a zkoumají, co je uvnitř.

Usmál se.

„Já jsem tady na Luně teprve deset let,“ řekl zlehka. „Ty drsné doby mě minuly. Zažil jsme jiné drsné doby nahoře na Plesnivce. Dokud ještě byla.“

„Jak to myslíte?“

„Tady jsme na odvrácené straně Luny.“

„To vím moc dobře.“

„Tím pádem odsud není Plesnivka vidět. Takže jako by nebyla.“

„Ona ale je, tam za rohem.“

„Když tady chcete žít, musíte sám sebe přesvědčit, že není vůbec. Jinak to budete mít těžké.“

Zase se usmál. Už nebyl v obličeji tak růžový. Usrkl své campari.

„Znám to jenom zprostředkovaně,“ začal z jiné strany. „Zločin a trest, to jsou snad nejstarší lidské činnosti. Lesní pych, například. Dopustila se ho Eva v ráji a svedla Adama k podílnictví. Následoval trest. Hospodin měl v ráji svoji policii, archanděla Michaela s plamenným mečem. Trestem bylo doživotní vyhnanství, tedy izolace.“

„To je pravda,“ řekl jsem. Nikdy mě nenapadlo o té staré pohádce přemýšlet. „Mohl je nechat zabít. Plamenným mečem by to šlo raz dva, je to něco jako laser.“

„On je izoloval. V podstatě jsou tři druhy trestů. Smrt, samozřejmě.“

„Ano,“ řekl jsem.

Smrt mi hrozila tenkrát na Českopolské, když jsem se provinil proti havířským zvykům a fémový soud mě nechal vyvést na mráz. ^* Tohle mu ale nemusím věšet na nos. Tím spíš, že katem měl být…

Ohlédl jsem se na nehybného androida a přátelsky jsem se na něho zakřenil. Vždyť Dědek Čuchák, tehdy ještě Kazimir Prus, byl ten, kdo na mě měl tu exekuci provést.

Android se nepohnul.

„Pak je to tělesná trýzeň,“ pokračoval

„Bičování, týrání všeho druhu, až po ten nejvyšší stupeň, tedy umučení až k smrti,“ doplnil jsem ho.

„Přesně tak,“ přisvědčil. „Smrt jako trest používají jen primitivně řízené společnosti, zrovna tak jako trýznění. Takže zbývá izolace. Ale to je ten problém. Jak chcete izolovat někoho, kdo v podstatě izolovaný je? Tady na Luně jsme všichni izolovaní. Jak chcete zavřít zavřeného?“

„Zavřít ho do ještě menšího prostoru, než na jaký je zvyklý,“ odpověděl jsem. „Tak to bylo na lodích. Námořníci taky nemohli nikam chodit, jen po palubě a v podpalubí. Takže je strčili do lochu. Ve vězeních trestali vězně ještě horším vězením. Dá se to stupňovat. Nejdřív samotka, pak nějaká díra, ve které se nemůžete postavit, anebo klec, do které fouká a prší.“

„Vy se nějak vyznáte! Takže musíte vědět, že se úroveň společnosti dá posuzovat i podle metod, jakou reaguje na asociální jednání svých členů.“

„To jistě., Ovšem někdy se chová asociálně celá společnost vůči svým členům.“

„Myslíte, že na Luně takovou máme?“

„Ne,“ odpověděl jsem bez váhání. Já tu jsem od pětačtyřicátého. To víte, že jsem se mojhl od té doby mockrát vrátit. Konec konců, na Zemi jsem byl doslova před pár dny.“

„Vážně?“ odpověděl zdvořile. Nezajímalo ho to vůbec.

„Je to tam moc krásné. Asi se tam vrátím nadobro. Tím spíš, že se Země chystá sestřelit Měsíc z oblohy.“

„Ovšem,“ řekl Artur. „To je dobrá myšlenka.“

Neposlouchal mě. Nevnímal ani slovo, které jsem říkal.

„Jaké to tam je?“

„Na Zemi?“ zkusil jsem.

„Ne,“ zamračil se. Tak přece jen něco poslouchal. „Na přívratu. Na druhé straně.“

„Jak kdy. Žiju v Arkádii, mám tam s kamarádem starožitnický krám.“

„Ženatý?“

„Jak se to vezme. Papírově ne, ale mám stálici. Jmenuje se Su.“

„Takže se k ní vrátíte, k té své Su.“

„Ano. Už za čtrnáct dní.“

„To musí být zajímavé, vracet se někam. Já jsem pořád tady.“

„Vadí vám to?“

„Vůbec ne! Jak vám mohlo napadnout něco takového?“

„Nechtěl jsem vás urazit,“ řekl jsem. „Prostě mě to napadlo.“

„Jestli tu nechcete mít nepříjemnosti, tak držte svoje nápady na uzdě. My tu jsme šťastní lidé, rozumíte? Vy na přívratu si myslíte, že jste se odřízli. Že jste svobodní, že jste přetrhjli všechny vazby. Jenže to je iluze, kamaráde. Namlouváte si něco,co není pravda. Ve skutečnosti poulíte zraky na tu starou mizernou Plesnivku, div vám nevypadnou do talíře.“

„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Ani nepamatuju, kdy jsem se na Plesnivku koukal, když pominu, že jsem se z ní vrátil. Mohli bychom ji vidět na skrínu, ale to byste mohli vy taky, ne? Jaký je v tom rozdíl?“

„V tom pocitu. Vy se díváte na obrazovku a přitom víte, že Plesnivka visí nad tou vaší habitatovou kupolí. Já, kdybych se podíval na obrazovku a viděl Plesnivku, vím, že nad Ultimem bych žádnou Zemi neuviděl, ani kdybych vyšel v panákovi na mráz a civěl na nebe celý den. Prostě tam není. Mezi námi a Zemí je celý ten náš dobrý šutr.“

„Jsme šutráci,“ přikývl jsem. „Připijeme si na to?“

Chtěl jsem uhasit ten jeho problém. Nechápal jsem ho. Já vůči Zemi žádné pozitivní myšlenky nechoval a tím víc ne, že jsem na Zemi zažil, co jsem tam zažil. Že je to všivé místo pro idioty jsem tušil a teď jsem to na sto procent věděl. Necítil jsem žádnou potřebu zírat na ten plesnivý pomeranč. V Arkádii je život všelijaký, i tady má chleba dvě kůrky. Na magistrátu sedí hajzlové a dohazují kšefty gaunerům a živnostník platí hnusné daně a nic z nich nemá, tak je to všude. Takhle bych mohl shrnout takové to běžné nadávání, které uslyšíte v každém baru na kterémkoli koridoru, kam byste náhodou zapadli. Ale že by někdo kňučel kvůli Plesnivce? Nepamatuju se na takový případ.

„Na zdraví,“ řekl a podařilo se mu vyprosit na obličeji úsměv.

„Kdo to je, tihle tady kolem?“ kývl jsme hlavou. „To jsou vězňové?“

„Už jsme vám říkal, abyste to slovo nepoužíval. Mohl byste se dostat do nesnází.“

„To slyším od vás pořád, Arture. Jak by ty nesnáze měly vypadat? To by se na mě některý z těch fešáků tady vrhnul a pokusil by se mě zbít?“

„To by asi nedopadlo dobře, že?“

„V žádném případě.“

„Když navštívíte nějaké vězení…“ začal zeširoka. „Myslím to hypoteticky. Nějaké korekční zařízení, třeba někde na Plesnivce.“

„Rozumím. Hypotetické vězení, jaké na Luně neexistuje.“

„Tak. Když tedy ho navštívíte a dáte se do řeči s potrestanými, zjistíte, že je to jeden nevinný člověk vedle druhého. Trest dostali neúměrně vysoký, protože byl podplacený soudce a neschopný advokát, který šel podplacenému soudci na ruku. Policie vyšetřovala špatně a tak dále.“

„A tady?“

„Tady vám nikdo nic vyprávět nebude, protože netuší, jak se sem dostal,“ řekl Artur. „To je podstata našeho systému. Už jsme nakousli ten problém zločinu a trestu. Co je zločin? Na to nenajdeme jednoznačnou odpověď. Byly na Luně doby, kdy se trestalo neoprávněné dýchání.“

„Pamatuju,“ přikývl jsem. Na koridorech stály majáčky a udávaly každého, kdo…

Brrr. Taky jsem s tím přišel do styku.

„Zločin je tedy relativní pojem. Záleží na nastavení společnosti, jak ona vnímá takové či onaké počínání. V naší společnosti je skoro nemožné spáchat běžný zločin. Krádež? Co byste tu chtěl ukrást? Peníze tečou v datavodech. Kdy jste naposled spatřil nějakou bankovku? Spotřební zboží je unifikované. Pak tu jsou unikátní předměty, starožitnosti ze Země nebo z Luny…“

„Tak v tom se vyznám.“

„Jenže všechno je evidované a zcizit se to moc dobře nedá.“

„Znám lidi, kteří jsou schopní ukrást půlku Arkádie.“

„Ano! Jenže kde je hranice mezi kriminalitou a obchodem? Ve většině případů je nto otázka interpretace zákona. Rozdíl mezi zločinem a korektním chováním závisí na schopnostech právníka.“

„Pak jsou ty případy, když se někdo naštve a přetáhne souseda železnou tyčí přes hlavu.“

„Ano,“ přisvědčil Artur. „Závažná oblast kriminality, zločiny z hnutí mysli. Kdo ale je víc vinen? Bitý nebo bijící? Odkud vzešel popud k násilí, neřkuli vraždě?“

„V tomhle vězení tedy neuslyším slovo ,já jsem nevinný´, ale uslyším přednášku o neexistenci zločinu.“

„Já jsem lékař, Jakube. Mohu si dovolit luxus abstraktní úvahy. Od těch lidí tady neuslyšíte nic podobného.“

„Jsou to tedy vězňové? A neokřikujte mě pořád a už vůbec mi nevyhrožujte. Sám jste řekl, že víc na vině je ten, kdo nasrání vyvolá.“

„Jsem rád, že tu budete jenom čtrnáct dní,“ pokýval hlavou a protože měl dopito, zavolal na Sunthorna, aby mu dolil. Přidal jsem se. „Byly by s vámi potíže.“

„Já už jsem takový. Proto mě odlifrovali sem na Ultimus.“

„To se divím, že na tak krátkou dobu.“

„Dělal jsem potíže,“ ušklíbl jsem se. „Tak jak to je? Jsou to vězňové?“

„Ano. Všichni to jsou klienti Domu světla.“

„Vězňové se na Ultimu válejí u baru?“

„Tohle je nemocniční bar.“

„Takže nemocní vězňové,“ poznamenal jsme uznale.

„Jak se to vezme. Zdraví, nemocní… Domnívají se, že trpí nějakou nemocí. Nezapomínejte, že jste na marodce.“

„Cítil jsem ve výtahu desinfekci,“ přikývl jsem. „Tady je ale ve vzduchu spíš chlast.“

„Mluvili jsme o způsobech trestu. Ale zapomněli jsme ještě na jednu velice rozsáhlou oblast vhodnou k prozkoumání. Jaký je smysl trestu?“

„Aby to ten dotyčný už nikdy znovu neudělal.“

„No a vidíte, ve většině případu to vedlo k pravému opaku. Pobyt ve vězení nastavil člověka na specifickou dráhu a pak už mu nezbývalo než na ní zůstat. Byla to dráha, která nevyhnutelně vedla ke konfliktu se zákonem, takže se ti lidé do vězení více méně pravidelně vraceli. Takže náprava jaksi nefungovala. Byla tu ale ještě jedna funkce.“

„Izolace?“

„Ano, Jakube. Ti policisté a ti soudci nebyli naivní a věděli, že kriminál neudělá ze zloděje takzvaně řádného člověka. Věděli ale, že po dobu, co bude za mřížemi, zloděj nebude krást.“

„Tak vznikl Ultimus.“

„To byl zdroj myšlenky Ultimu. Naprostá izolace. V minulosti deportovali na Zemi zločince do vzdálených končin, do Ameriky a do Austrálie. Tady je deportovali na Ultimus.“

„Jenže Austrálii chtěli osídlit. Taky se jim to povedlo. Pochytané prostitutky vozili do Ameriky a staly se z nich ctihodné matky dnešních Američanů.“

„Ano, v tom je ten rozdíl. Jednou, snad ve vzdálené budoucnosti, lidi osídlí i odvrat, ale zatím to tak nevypadá,“ řekl Artur. „Deportace na Ultimus byla čistě kvůli izolaci. Před staletími to vynalezli Rusové. Říkali tomu vyhnanství. Člověka poslali strašně daleko od domova. Nebyl tam zavřený. Pohyboval se svobodně, jenže nemohl domů. Spousta lidí z toho zešílela, upila se k smrti, spáchala sebevraždu.“

„Tihle lidé nevypadají na to, že by trpěli.“

„Ne. Jsou šťastní. O to se staráme my, zdravotnický personál.“

„Nerozumím.“

„Zoufalství je stav mysli. Něco jako duševní porucha. No a každá duševní porucha je léčitelná.“

„Vy tedy zločince napravujete injekcí?“

„Takhle primitivní to není, Jakube. Dejme tomu, máme tu těžké zločince ještě z doby pionýrské epochy Luny. Vybavuju si jeden případ… To byl asi extrém, nic podobného se tu nestalo ani před tím, ani potom. Zkrátka, stalo se to na důlním komplexu, myslím že se jmenoval Českopolská. No a tam okrádala o výdělek havíře organizovaná skupina zločinců. Oni měli ti havíři pracovní úvazek a výplatu měli dostat po návratu na Zemi. Oni tenkrát ty havíře zabili a jejich smrt zakamuflovali. Tak ti tu jsou taky, ti chlapi, co to provedli.“

Obrátil jsem se na svého androida. Uploadovaný Dědek Čuchák měl jistě uši vytuněné na maximální citlivost. Uši, tedy ty jeho receptory, nebo co to má.

Zabořil jsem nos do skleničky.

„Sunthorne, mohl byste…“ zvedl jsem ji do výše a otočil dnem vzhůru, aby i ten největší nedovtipa pochopil, že jsem v nouzi.

Doufal jsem, že akcí odvrátím Arturovu pozornost. Bál jsem se těch jeho sosacích očí. Opravdu ze všeho nejméně jsem stál o to, aby věděl, že jsem sám byl do případu zapletený, že jsem taky byl mezi okradenými, ale naštěstí ne mezi zavražděnými a že jsem se hodně zasadil o tom aby se ta banda dostala obrazně řečeno za mříže. ^*

„Rád posloužím,“ řekl mi Thajec. „Těší mě, že se vám u nás líbí.“

„Budu tu pečený vařený. Whisky je výborná. Doufám, že máte zásobičku.“

„Dostáváme zásilku co čtrnáct dní.“

„Až se budete za čtrnáct dní vracet,“ řekl mi Artur, „pendl přiveze potraviny a taky pití. Nejsme zas tak moc izolovaní.“

Jsou tady, letělo mi hlavou. Přál jsem si jejich smrt, aby byla dlouhá a krutá. Zabili mi kamarády a když už se kolem nich stahoval kruh, kopali klem sebe se smrtelným účinkem. Rozhodl jsem se tenkrát, že dám věcem volný průběh. Měl jsem je v hrsti, jen zmáčknout. Dědek Čuchák byl se mnou zajedno a ani Su nebyla pomsta proti mysli. Nakonec jsem všechno předal Mantellovi, pomsta se nekonala, vše šlo cestou práva . Proběhl soud, ti lidé dostali doživotí.

To mi stačilo.

Jenže jsem si nedovedl představit, co to v lunárních podmínkách to doživotí znamená.

Tohle je ten trest?

Sunthorn mě pozoroval, jak do sebe lámu panáka lafroighu.

„Neměl byste tak pospíchat, pane Jakube. Je to ušlechtilý nápoj. Užijte si ho. Zrál dlouho a čekal na vás, aby vám způsobil potěšení. Netrestejte ho za špatnou náladu, račte prominout.“

„Něco vás vyvedlo z míry?“

„Ne, proč myslíte? Jsem tady spokojený. Jen mi přišlo trochu divné, že tihle lidé… Někteří tu jsou dlouho?“

„No jistě. Na Ultimus se v podstatě posílali hlavně lidi na doživotí. Dostali volbu, zpátky na Plesnivku anebo Ultimus. Většina se vrátila, tenkrát, na počátcích, když Ultimus vznikl. Nikdo pak nežil déle než půl roku. Na Plesnivce nás šutráky nemají rádi a tím méně mají zalíbení v deportovaných vězních.“

„Ale co je tohle za trest, proboha?“

„Co byste chtěl? Aby kopali krumpáčem lunarit? Nebuďte naivní. Na zoufalého vězně přitlačeného ke zdi musíte mít pět dozorců, mříže, elektroniku a kdo ví co ještě. Spokojený vězeň nic takového nepotřebuje.“

„Dobře, dobře…“ řekl jsem, když mi to všechno docházelo a snažil jsem si všechno utřídit v hlavě. „Dejme tomu, že někdo někoho zabil.“

„Máme tu mnoho takových klientů. Za vraždu se odjakživa trestalo deportací.“

„Šlo tedy hlavně o izolaci, mám pravdu?“

„Jistě. Zavražděný měl svoje pozůstalé. Ty by jistě frustrovalo, kdyby se vrah jejich blízkého volně pohyboval po koridorech. No a z frustrací pramení nenávist a od ní je jen krůček k novému násilí. Chápete? Izolace působí jako moderátor. Uklidňuje. Pachatel zmizí ze života těch, kteří zbyli. Jako by nebyl. Oni samozřejmě vědí, že někde je. Mohou si myslet, že trpí. Dokonce je žádoucí, aby si to mysleli.“

„A on?“

„Musí nutně trpět? Primární je izolace. Všechno ostatní je podružné.“ Podíval se na mě. „Dělá vám to problém?“

„Určitě ne.“ Obrátil jsem se na Kazika. Artur se usmál. „Rychle jste se s ním spřátelil.“

„Je moc milý. Říkám mu Kazik.“

Přikývl.

„Někteří lidé dovedou pozoruhodně dobře komunikovat s elektronikou. Usnadňuje jim to život.“

„Co bude dál?“ zeptal jsem se. „Mám sedět celých těch čtrnáct dní v baru?“

„Určitě ne. Nejdříve musíte podstoupit zdravotní prohlídku. Pak vám dáme jiné oblečení.“

„Kazika si můžu nechat?“

„Je k vám na dva týdny přidělený.“

„Toho druhého pošleme do skladu.“

„Výborný nápad,“ souhlasil Artur. Kývl na Sunthorna a ten přisvědčil. Měli zřejmě spolu dohody stran placení. Zajímalo by mě, jestli byl Ultimus napojený na finanční systém habitatů na přívratu. Příležitostně se na to zeptám, teď jsem nechtěl, aby to vypadalo, že jsem zvědavý hlavně na prachy.

Výtah nás odvezl o tři podlaží níž. Teď už jsme museli být hodně hluboko. Kdybychom byli na Zemi, už by nám bylo hodně horko.

„Je to rutina,“ vykládal Artur ledabyle. „Osobně nechápu, proč vás k tomu nutí. Jste tu jenom na čtrnáct dní.“

„Mohl bych odjet hned, kdyby na to přišlo,“ řekl jsem, spíš abych to připom,něl sobě. „Čeká na mě taxík a přijede na zavolání.“

„Doufám, že o tak příjemného společníka nepřijdu ještě dnes,“ podotkl. „Bude se vám tu líbit.“

„Žádné kopání na šachtě?“

„Tohle je normální habitat, jako je vaše Arkádie nebo Alhambra. Spousta zábavy. Podniky, iluzíny, herny, tělocvičná zařízení. Můžete se tu vzdělávat, máme tu čítárny a videosály. Kdybyste chtěl pracovat, i to se dá zařídit. Jsou lidi, kteří se nevydrží bavit od rána do večera.“

„Od normálního habitatu se Ultimus tedy liší jen tím, že je jediný? Že tu není žádná expreska nebo translunární? Že nemůžu vzít sněhuláka a vyjít si na procházku na povrch?“

„Ano,“ odpověděl vážně. „A taky tím, že odsud není vidět Země.“

„To nevnímám jako zostření trestu,“ pokrčil jsem rameny.

„Zatím. Stres by se dostavil po půl roce. Tak je to obvyklé, postihne to každého. Vás se to samozřejmě netýká. Za čtrnáct dní vás stesk po Zemi nepostihne.“ Podíval se na Kazika a pak se zase obrátil ke mně. „Ten váš android toho moc nenamluví,“ podotkl.

„Všechno je v pořádku,“ odpověděl stroj Dědkovým hlasem. „Nemusím mluvit.“

5.

V nemocničním podlaží to už nevypadalo tak ležérně. Stěny byly natřené hráškově zelenou barvou a lumifory svítily možná o trochu míň, než by si člověk mohl přát. Artur uploadoval Kazikovi příkaz, aby mě tam zavedl.

„Je to tu trochu složité,“ říkal mi. „Ale android se nemůže splést. Určitě se nestane, že tady někde v opuštěné chodbě umřete hladem a žízní. Ta vstupní prohlídka je nutná formalita, jak jistě chápete. Jsme tu tak trochu izolovaný biotop a bojíme se infekcí zvenčí.“

„Super AIDS je vážná věc,“ přikývl jsem.

Uchechtl se. Já ne, tahle choroba mi likvidovala nahoře na Zemi rodinu. I to byl důvod, proč jsem na Luně zůstal.

Uvědomil jsem si, že čtrnáct dní nebudu mít Zemi nad hlavou.

Bylo mi to jedno, určitě mi to bylo jedno. Ale myslet jsem na to musel.

Rozloučili jsme se a Kazik mě vedl spletí chodeb, přes zdviže a eskalátory až do nitra marodky.

„Co tomu říkáš?“ ptal jsem se ho, když jsme vyšli z baru.

„Berou tě opravdu jako vipáka. Kdybych měl plnou emoční výbavu, asi bych ti tu dovolenou záviděl. Jenže emoce jsem nechal doma.“

„Ty tvoje emoce! To se divím, že jsi je do tohohle panáka nenastrkal v prvním sledu. Co říkáš tomu Dominikovi?“

„Nezaznamenal jsme nic zvláštního. Leda to, že ho izolace od Plesnivky bere. Když o tom mluvil, změnilo se mu všechno, co se dá měřit. Teplota, tep, frekvence očních stahů, hlasová frekvence.“

„Co ta jeho zmínka o Českopolské?“ vypálil jsem tu otázku, která mě zajímala nejvíc.

„Žádné emoce.“

„Tvoje?“

„Jeho, samozřejmě,“ odpověděl lhostejně na moji provokaci. „Vraždy na Českopolské jsou nejhorší akt organizovaného zločinu v dějinách Luny. Je logické, že ta parta sedí tady. Chtěl se pochlubit, jaká esa tu mají v opatrování.“

„Co když je potkáme?“ Polkl jsem. „Jiří Bejček. Slawomir Brunza. Jsou tady.“

Úkosem jsem se na něho podíval.

„Opravdu jsi nechal všechny emoce doma?“

„Ano.“

„Já jsem si myslel, že ta parta maká někde na šachtě. Že dře ve špíně a leje z ní pot. Oni se místo toho flákají po barech. Kaziku, je tohle možné?“

„Tvoje emoční frekvence stoupá,“ poznamenal android.

„Jak by nestoupala! Sekne to se mnou. Povídám, co se stane, když na takového Bejčka narazím?“

Jak asi vypadá ten Jiří Bejček, svině která zradila zatím každého, s kým přišla do styku? Když jsem ho viděl naposled, moc blahobytně nevypadal. Zasloužil by si, aby vypadal hůř než týden po morové smrti. Jenže k takovému kýženému stavu se poflakováním po barech nepropracujete.

Třeba má taky takový růžový ksichtík, jako přítel Artur Dominik? Taky má tyrkysový šáteček z pravého čínského hedvábí?

Když jsem si top představil, ¨dostal jsem chuť ten šáteček pěkně popadnout oběma rukama a plnou silou zatáhnout.

„Ber to bez emocí, Kubo,.“ řekl mi Dědek ústy karbonitového panáka.

„Tobě se to řekne.“

„Artur Dominik to řekl správně. Hlavní účel trestu je izolace. Odešel nám ze života. Je pryč, sedí v díře na odvrácené straně Měsíce.“

„V baru na odvrácené straně Měsíce.“

„Závidíš mu snad? Chceš taky sedět v baru? Mohl bys a nesedíš. Byl bys šťastnější, kdybys věděl, že Bejček se lopotí někde v díře?“

„Chceš vědět pravdu? Byl bych šťastnější. Přál bych mu to. Za všechny ty kluky, které připravil o život.“

„Co Brunza? A ti ostatní?“

„Ti mi jsou putna,“ řekl jsem. „Nejvíc mi leží v žaludku Bejček.“

„Protože tě málem zabil? Protože tě opustil a nechal tě zdechnout?“

„Jistě.“

„Osobní pomsta?:“

„Co tohle má bejt, tenhle výslech? Psychoanalýza?“

„Nerozčiluj se. Jenom se ti snažím vysvětlit, že tvoje emoce vycházejí ze špatného uvažování.“

„Nežvaň, proboha. Emoce jsou emoce a uvažování je uvažování. Že mě to nenapadlo!“

„Co?“

„Že tu bude celá ta parta z Českopolské. Měl jsem Mantellovi říct, že mu na nějaké ulejvání na odvrat kašlu.“

„Už se stalo. Nemá smysl se zabývat tím, co mohlo být jinak.“

Artur mě strašil neblahým vlivem izolace od Plesnivky. Víc mě tu ohrožoval neblahý vliv Dědkovy logiky.

„Už tam budeme, řekl android.

Nechápavě jsme se rozhlédl. Kde bychom měli být? No ovšem, jedeme na to vyšetření.

Uf, aspoň tam přijdu na jiné myšlenky.

„Vyznáš se tu dobře,“ poznamenal jsem.

„Já ne,“ řekl Dědek. „To on.“

Zaklepal se na hruď. Znělo to jako bubnování do víka popelnice. Tak tohle bylo na kvadrát. Můj starý Dědek byl taky rozpolcená bytost, napůl člověk a napůl android, jenže jeho psychika byla úplná. Teď ji měl jen tak napůl. Jako by bydlel někde v ubikaci a měl spolunocležníka.

Artur se bál o moje duševní zdraví. Jak dopadne Dědkova psychika vedle spolunocležníka? A co se s ní stane za čtrnáct dní? Budu ho muset vypnout. Tohle vypnutí bude znamenat smrt?

Trochu se mi zhoupl žaludek.

„Co se stalo?“ zeptal se mě Kazik.

„Nic. Nemám rád lékařské prohlídky.“

Vešli jsme do čekárny. Byla prázdná. Nad vchodem do ordinace se na nás dívalo studené oko objektivu.

„Poručte mu, aby tady zůstal,“ řekl mi neviditelný reproduktor. „Do vyšetřovny nesmí.“

„To je jasné. Počkáš tady, Kaziku, rozumíš?“

„Chápu,“ odpověděl android a postavil se ke dveřím. Vždycky jsem obdivoval jejich schopnost strnule stát třeba celé hodiny. Dědek to neuměl, ten si potřeboval pohovět. Vždyť to nebyl čistý android, byl to kyborg a třeba že jsem si z něho někdy utahoval, lidské vlastnosti v něm převažovaly. V dobrém i tom nevýhodném, jako že si potřeboval sednout a nevydržel by stát v koutě jako věšák na kabáty.

Dveře se otevřely a já vstoupil do vyšetřovny, kde se mě ujala doktorka Liebigová, jak jsem si přečetl na jmenovce připevněné ke klopě bílého pláště. Ta měla k ruce hned tři takové androidy, jako byl Kazik. Napadlo mě, že kdyby do Kazika uploadovali jejich schopnosti, mohl by dělat lapiducha s nimi. Tenhle důvtipný poznatek jsem si ale nechal pro sebe.

„Svlékněte se, prosím,“ řekla mi doktorka Liebigová. Sundal jsem si kazajku a rozhlížel jsem se, kam ji mohu pověsit. „Hoďte to do koše,“ řekla. „Už to nebudete potřebovat.“

„Mám chodit nahý?“

„Copak nechcete tady vystupovat jako člověk? Dostanete pořádné oblečení.“

Do půl těla svlečený jsem si sedl ke stolu. Jezdila mi po předloktí nějakými studenými diagnostickými čidly.

„Máte za sebou pěkná traumata,“ podotkla s pohledem upřeným na monitory. Listovala mou zdravotní minulostí jako hodně tlustou knihou. Občas pozvedla obočí a podívala se na mě. „Nic na vás není vidět,“ podotkla.

„Chtěla byste, abych chodil s hlavou pod paží?“

„Poněkud nepohodlné. Máte prvotřídního údržbáře. Jste z Arkádie, že? Tam máte na klinice profesora Nikitina. Jste jeho práce?“

Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak hovoří doktor Kurz o arkadské poliklinice. Zaprasený chlív je ten nejmírnější výraz. Jsem jeho práce. Zvláštní pohled. Ano, jsme práce doktora Kurze. Bez něho bych tu nebyl. No a tím pádem by nebyli tady ve vězení vrazi z Českopolské.

V exkluzivním, fešáckém vězení, kde jsou bary, zábavní zařízení a sportoviště. Hodně zamotaný je tenhle lunární svět!

„Doktor Kurz,“ řek jsem. „Ten se o mě stará.“

Nechápavě zavrtěla hlavou.

„Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„Na tom si on hodně zakládá. Nebýt slyšet a nebýt vidět.“

„Takového bychom tady potřebovali,“ podotkla.

„Máte tu lékaře, kteří jsou slyšet a jsou vidět?“

„Až moc,“ řekla suše. „Tak dobře. Drží vás ve velice dobrém stavu, ten váš doktor Kurz. Teď se podrobíte ještě hlubokému skenu. Svlékněte si kalhoty a spodky a natáhněte si plášť, aby vám nebyla zima.“

Poslechl jsem. Jeden z jejích androidů hodil moje svršky do lesklého válce. Tam se rozpadne na atomy a půjde do recyklace.

Co se z těch kalhot stane? Možná že rohlík ke snídani.

Byla mi opravdu trochu zima a tak jsem si plášť přitáhl víc k tělu. Nazul jsem si o dvě čísla větší bílé nemocniční pantofle. Kývl jsme jí na pozdrav a prošel oválnými dveřmi do vedlejší místnosti. Androidi za mnou dveře zavřeli. Podle zvuku jsem poznal, že jsou hermetizované.

Sedl jsem si na stoličku a vychutnával pozůstatky chuti lafroighu v puse.

Vrátil jsem se v myšlenkách k Arturovi a k tomu, co mi říkal o zdejších poměrech. Fešácký kriminál, ano, tak se to dalo nazvat. Realita byla úplně jiná, než jaká byla pověst tohohle zařízení. Jak mohlo vzniknout? Určitě se nikdo nerozhodl, že zřídí fešácký kriminál na odvratu. Muselo to mít nějaký vývoj, nějaké kořeny, svoji specifickou historii. Artur tvrdil, že se takový kriminál nejvíc osvědčil. Že nepotřebuje ostrahu. Tomu věřím, že se z hospody nechce utíkat! Takže je to taková dobrovolná izolace. Zločinci se ztratili z parády a užívají si v ústraní na odvrácené straně Měsíce, pryč z očí svých obětí.

Kde je zločin, tam je i oběť, to je přece jasné.

Chlap mi pronikl přes tenkou látku pláště. Měli by tu trochu zatopit, napadlo mě. Vstal jsem ze stoličky a přistoupil k těm tlustým oválným dveřím. Nebylo v nich žádné okénko. Napadlo mě, že bych na ně mohl zabušit. Ten hluboký sken už začal? Pouštějí tu na mě nějaké paprsky, nebo co? Nanotechnologie? Co vlastně se mnou dělají?

Zmocnil se mě neklid.

Místnost byla prázdná. Neviděl jsem tu žádné přístroje. To samozřejmě nic neznamenalo, přístroje mohly být ukryté ve stěnách. Přistoupil jsem ke zdi a položil na ni dlaně. Stěna byla trochu hrbolatá. Připadala mi jako skála natřená na tu protivnou zelenkavou barvi.

Spíš jeskyně než místnost.

Což samozřejmě jsou v podpovrchových částech habitatů dva pojmy, které spolu úzce souvisí. Co je místnost a co jeskyně? Někdy se to liší jen nábytkem a taky zvykem – jak tomu kdo říká.

V koutě jsme objevil v zeleném nátěru uzoučkou černou čáru. Vypadala jako vlas, jako by se tu česala nějaká černovláska a z hřebene jí odpadl dlouhatánský vlas. Také Su měla takové dlouhé černé vlasy. Copak asi dělá, moje Su? Třeba si zrovna teď na mě vzpomněla a to, co tu prožívám, je telepatie. Když tak hluboko pod povrchem nefunguje komlink, mohlo by pracovat jiné spojení.

Přiblížil jsem k té čárce dlaň. Ucítil jsem chlad.

Hrklo ve mě.

Aby to tak byl mikrorift.

To jsou ty nevyzpytatelnosti měsíční přírody. Hornina je tu kompaktní, většinou. Někdy ne a z toho pak jsou ty závaly, na které máme nachystané naše čtrnáct padesátky. Někdy ten zával přijde znenadání, jindy se přihlásí trhlinou. Mikroriftem.

Hornina praskne. Neděje se nic a dokonce se ani nemusí cokoli stát. Mikrorift může civět ve stěně rok, dva, deset. No a pak najednou, jako kdyby někdo hodil cihlu do okenní tabulky, se hornina rozsype a to pak je zle.

Mikroriftem může unikat vzduch, ale taky nemusí.

Tímhle mikroriftem unikal. Ten chlad, co jsem cítil na dlani, byl od unikajícího vzduchu.

Tak tohle je fakt dobrý, řekl jsem si a přešel ke dveřím. Rázně jsem na ně zabušil.

Nikdo nepřišel otevřít.

Zabušil jsem znovu, teď oběma pěstmi. Výsledek stejným jako před tím, tedy čistá nula.

Otočil jsem se k mikroriftu.

Třeba je to zase nějaký ten jejich psychologický trik. Jako to bylo s tou hruškou, která hrozila, že se utrhne. Ve skutečnosti to byla jen projekce.

Vrátil jsem se ke dveřím a několikrát do nich kopl. S pantoflemi na nohou toho moc nenakopete.

Zdálo se mi, že se rift zvětšuje. Z dálky jsem zaslechl rachot. Tenhle zvuk zná každý lunární havíř a bojí se ho. To se někde daleko odsud, ale taky možná docela blízko, hroutí kaverna. Vznikla kdysi dávno před miliardami let, když byl Měsíc ještě mladý a měkký. No a působily na ni strašné tlaky a po miliardách let už jich měla dost a povolila.

Každá se časem zlomí, člověk i lunární kaverna.

Teď už to začalo být docela pitomé.

Pořád ještě jsme doufal, že je to nějaká psychologická zkouška a že se ta doktorka Liebigová chce přesvědčit, že mám v pořádku nejen kostru a maso, ale taky nervy. Jestli je to tak, tak je jisté, že po té zkoušce nebudu mít nervy v takovém pořádku jako byly před ní.

Prohlížel jsem si tkaninu, zem které byl ušitý můj plášť. Napadlo mě, že bych mohl trhlinu aspoň na chvilku ucpat. Co kdybych ji pomočil? Tekutina by pronikla dovnitř…

Nesmysl.

Otočil jsem se ke dveřím. Jak to, že mě tu nechávají? Doktorka se dívala na monitory. Musí mě sledovat. S křivkami mého psychického stavu to musí dělat psí kusy.

Z úvah mě vyrušilo další rachocení. Bylo už docela blízko.

Sakra, tenhle rachot musí být slyšet v celém podzemí.

Možná že je to jinde ještě horší než tady, napadlo mě. Vždyť i sousední místnost, kde úřaduje doktorka Liebigová, je vydlabaná ve skále. V podlaží nastal zával, to už je jasné. Dovedl jsem si představit tu paniku, která tu vypukla. Kdo myslel na nějaké evakuační plány! Mají tu vůbec nějaká schodiště? Jestli tu jsou jenom výtahy, tak potěš pánbůh!

Nastalo ticho a v něm jsme uslyšel svist. Otočil jsem se. Štěrbina se rozšířila. Z místnosti unikal vzduch. Ochladilo se a začalo se mi tmět před očima. Tohle byla dekomprese všudy. Potácel jsem se ke dveřím. Ve spáncích mi bušila krev.

Třeba ji někdo uslyší, napadlo mě krátce před tím, ne se mi podlomily nohy.

Padl jsem na kolena.

Třeba tady u země bude hustší vzduch. Ten mi umožní žít o pár vteřin déle.

Zvláštní… Dekomprese se bojí všichni šutráci. Tahle fóbie dlouho bránila výstavbě obytných struktur nad povrchem. Vypadalo to, že se lidi zavrtají do Měsíce a promění se v lunární krysy. Pak přišly nové materiály a kupole byly odolné i proti kosmickému bombardování. Vesele jsme pobíhali po koridorech. Ty byly v podstatě stejné, jako chodby pod povrchem, jenže jsme měli pěkný pocit, že se pohybujeme nad povrchem.

Lidem často stačí ke štěstí dobrý pocit.

Ovšem ten strach, že to jednou rupne a vzduch ufoukne a dovnitř pronikne vražedný kosmický mráz, ten strach vězí každému šutrákovi v zátylku.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě dekomprese potká takhle hluboko pod povrchem.

Tak je to, Dědku. Nikdy se na nic nespoléhej, ani na to, že tě před vakuem ochráním půl kilometrů rostlé skály. Ona ta skála má v sobě žilky a trhliny a kaverny, víš…

Snažil jsem se mu to vysvětlit, jenže on je ten Dědek někdy hodně natvrdlý a všechno se mu musí říkat pořád dokola.

Dobře, tak tedy znova.

Ničemu nevěř, Dědku…

„Vnímáte mě? Odpovězte!“

Nebyl to dědek. Přede mnou stál Artur a cpal mi do úst respirátor. Měl jsem pocit, že stojím v naprosté tmě a Arturův obličej ozařuje úzký kužel světla. Kužel se rozšiřoval, tma se vytrácela.

Byl jsem v koridoru, zleva i zprava mě podpírali dva chlapi v bílých kombinézách zdravotnického personálu. Slyšel jsem výkřiky a kvílení sirén.

Bylo tu rušno, jako vždycky při závalu.

„Nazdárek…“ zahuhlal jsem do respirátoru.

„Cože?“

„Dejte to pryč. Dejte to pryč!“

Ohnal jsem se a vytrhl jsem si hadici z úst.

„Už to nepotřebuju,“ vykašlal jsem ze sebe. Vdechoval jsem vzduch, až se mi tmělo před očima.

„Jak jste se tam vzal?“ ptal se mě Artur.

Přicházeli další lidé.

„To je on, paní majorko.“

Do zorného pole mi vešla žena v šedé uniformě, černovlasá, s nápadnými lícními kostmi. MARIA LOTTI, četl jsem na jmenovce.

Nedívala se na mě moc vlídně.

„Koledujete si o maléry. Co jste člověče dělal v uzavřené větvi?“

„Šel jsme na vstupní prohlídku,“ krčil jsem rameny. „Chvilku jsem si dokonce myslel, že je to zase nějaká zátěžová zkouška.“

„Byl pod dohledem panáka,“ vysvětloval jí Artur.

„Zřejmě nebyl,“ odsekla nevrle. „Kdepak je ten panák?“

Rozhlížel jsem se. Kazika jsem nikde neviděl.

„Přijala mě doktorka Liebigová…“

„Neznám žádnou doktorku Liebigovou. Kdo by to měl být?“

„Paní majorko, já tady nejsem ten, kdo má vysvětlovat. Přidělený android mě odvedl na vstupní kontrolu a předal mě doktorce Liebigové. Do ordinace nevstoupil, nedovolila mu to. Sama tam měla tři takové. Strčila mě vedle do komory a pak se to všechno začalo hroutit.“

„Jste v boční větvi starého dolu,“ řekla mi. „Nepoužívá se už deset let. Copak jste tu hledal? To je ten od Mantelly?“ obrátila se k Arturovi Dominikovi. Přikývl. „Kapitán vás pověřil, abyste tu čmuchal?“

„Nemluvte se mnou takovým tónem!“

Už jsem se vzpamatoval natolik, abych se mohl začít vztekat. Někdo mi přehodil deku přes ramena a chlácholil mě plácáním po zad.

„Jen klid,“ slyšel jsem za sebou. „Bude zase dobře.“

„Kapitán Mantella by se měl starat o záležitosti té vaší Arkádie, místo aby se nám pletl pod nohy. My si dovedeme naše problémy vyřešit sami. Jak by asi bylo jemu, kdybych já mu poslala nějaké očko, aby se špacírovalo po koridorech a strkalo nos kam nemá?“

„Paní majorko,“ řekl Dominik, „může jít o nedorozumění. Pan Nedomý třeba zabloudil…“

„Zabloudil šest pater? Nebuďte naivní.“

„Vedl mě android,“ řekl jsem. V něm seděl Dědek.

Jak to bylo s androidem?

Vybavil si gesto, jímž si Dědek poklepával na karbonitový hrudník.

Měl dvě identity v jednom těle. Dědek, to byl upload zvenčí. Uvnitř byla autonomní jednotka, samostatná entita. Dědek připouštěl, že nemá na „toho druhého“ žádný vliv.

„Kde je?“ zeptala se majorka Lotti.

„No ovšem. Kde je?“

Byl jsme uprostřed chumlu lidí, kteří mě vedli kamsi pryč. Všiml jsem si dvou chlapů s kuklami na hlavách a exoskelety kolem sebe, ti počítali opravdu s hrubým závalem a byli připraveni se jím prosekat. Však jim taky v rukách nechyběly pořádné čtrnáct padesátky. Konečně měly ty potvory sloužit svému účelu. Byl jsme bohužel nejednou svědkem toho, že sloužily účelům zcela odlišným.

„Na místě závalu jste viděl nějaké andráše?“

Ušklíbl jsem se. Tohle slovo nemám rád, užívají ho hajzlíci, kteří si vybíjejí svoje ego na bezbranných androidech.

Lotti se obrátila na muže v exoskeletu. Na krunýři měl tři modré pruhy, asi to byl šéf oddílu.

„Ne. On je tam tedy pořádný masakr, ale androidy jsme tam nenašli žádné. Je to tam opuštěné hodně dlouho.“

„Byli tři. Partička té Liebigové.“

„Mantella vám měl poradit lepší krytí,“ řekla pohrdavě. „Copak si nedokážete spočítat, že historka o podivné paní doktorce nevydrží moc dlouho? Tady těch doktorů moc nemáme, pane Nedomý. Opravdu by mě moc zajímalo, co jste tam hledal.“

Teď bych potřeboval Dědkovu asistenci. Jeho logický mozek se nenechal nikdy vyvést z míry, i když se někdy kolem nás děly všelijaké věci. Mám tu smůlu, že mě všechno hned vytočí a jednám zkratkovitě, jak mi to vyčítá Su.

„Síla bojovníka se skládá z ostří meče, klidu balvany a neuchopitelnosti proudné vody,“ říká, jak ji to naučili v tom jejím bojovém klášteře. Nejsem ten správný wudangský bojovník a o, že jsem až do dnešního dne přežil, byla věc pořádné dávky štěstí neboli kliky. Aspoň tak si to myslím.

„Ta doktorka mě prohlížela,“ opakoval jsem Lotti umíněně. „Bavili jsme se o doktorovi Kurzovi. Chovala se jako doktorka. Byla to doktorka.“

„Tak dobře,“ řekla lhostejně. „Asi by bylo dobře, kdybyste ho odvedl do jeho ubikace. Dejte mu nějaké šaty a ať se nají. Já o tom budu informovat Scheiberovou.“

Kdybych tak měl vedle sebe Dědka, třeba v tom pitomém převtělení! On by dokázal analyzovat, její tón hlasu. Mému laickému sluchu to znělo nějak divně, jako kdyby pohrdavě řekla „Scheiberka“.

Nic mi do toho není, musel jsem sám sebe okřiknout. Je to jejich věc. Ať se tu vzájemně třeba sežerou.

Napadlo mě, že bych mohl přece jen zavolat toho mého taxíka a vypadnout odsud.

Ať se tam dole stalo cokoli, v krátké době to byla druhá zatracená nepříjemnost, která mě potkala. Co všechno ten Mantella ode mě může chtít? Abych dobrovolně skočil do ždímačky?

Jenže tady někde byl android s kusem Dědka Čucháka v té jeho makovici a nemohl jsem ho nechat jen tak na holičkách. Dědek by mi vysvětlil, že to není on a že moje starosti jsou pošetilé, jako kdybych se staral o to, co se stane s jeho vrženým stínem. Ten se sice pohybuje stejně jako on, jenže to není on a tím to vadne. Ale tak je to s logikou vždycky. S její pomocí se dá dokázat cokoli. Často se mi pak stane, že má Dědek v tomhle pravdu a v tamtom pravdu, jenže jěkde vzadu v podvezku mozkovém nebo kde mi vrtá pochybnost, že je to třeba ještě úplně jinak.

No a právě to vrtání mi spolu s nevyléčitelnou zvědavostí vede do maléru.

A že tam zabředám každou minutou hlouběji a hlouběji mi už bylo dost jasné.

6.

Takže mi udělali vstupní lékařskou prohlídku na druhý pokus a tentokrát se ode mě nehnul bezpečák. Vyšetřoval mě doktor, který se jmenoval Munzar a počínal si tak, jako kdyby chtěl překonat rekord v rychlostních závodech lékařů. Snažil jsem se s ním zapříst hovor, ale, znáte to: při rychlostních závodech se toho moc nenamluví.. Když jsem odcházel, žekl jsem, aby pozdravoval doktorku Liebigovou.

„Koho?“ zeptal se a bylo na něm vidět, že jsme ho překvapil. Pak jen pokrčil rameny, otočil se a něco si mručel.

Na marodce jsem měl zůstat tři dny, něco jako karanténa spojená s pozorováním. Ten bezpečák se choval velice slušně a všechno mi ukázal, kde je jídelna, kde si můžu zaplavat a zaaběhat, kde je park, ve kterém si můžu představovat oblíbenou nemocniční zábavu „sypejte ptáčkům“ a kam se chodí za zábavou. Bydlení jsem měl velice slušné. Zvykl jsem si na skromné rozměry mého bydlení nad naším starožitnickým krámkem a tak mi velikost téhle buňky připadala až zbytečná. Ve skříni jsem našel čtvery kalhoty, troje saka, jedno parádní a dvě na běhání za holkami, v šuplících pak byl tucet košil a hromada fuseklí a spodek a pak taky svetry a dokonce jsem tu našel dvě sady tělocvičného úboru. Asi se předpokládalo, že bych si kromě baru měl občas dopřát i nějakou tu posilku.

Pak jsem tu měl orákl, abych se mohl podívat na plasti a na iluzínovou zábavu a kdyby třeba ke mně někdo chtěl zaskočit, měl bych kam ho posadit, protože kromě stolu a čtyř židlí jsem tu měl ještě konferenční stolek se dvěma křesílky a můj pelech se dal oddělit zatahovací stěnou, zkrátka, byla to paráda. Taky koupelna byla slušně vybavená, záchod splachoval jak měl a taky tu byla kuchyňka s ledničkou a mikrovlnkou a vaku trubicí na transport potravin. To se rozumí, že bych nevyrazil se síťovkou v ruce na koridory, abych pořídil nákupy podle papírku, který by mi připravil pečlivý Dědek Čuchák. Mysleli důsledně na moje blaho, protože ve skřínce nad sporákem jsem objevil kafe a whisky.

Dědek Čuchák!

Vězel mi v hlavě, tížil mě na prsou a při pomyšlení na něho mě chytala křeč do lýtek.

Většinu času jsem trávil v ubikaci, rozvalený na posteli, a civěl jsem do stropu. Byl jsem odhodlaný strávit v horizontální poloze celých těch čtrnáct dní. Samozřejmě jsem si nezapnul žádnou tu připitomělou zábavu. Potřeboval jsem si urovnat, co se to vlastně stalo.. Byla to bouda, o tom se nedalo pochybovat. Otázka ale byla, kdo ji na mě ušil a co tím sledoval.

Velký stavitel bud všeho druhu je Mantella, samozřejmě. Pokaždé, kdy ho prokouknu, samozřejmě pozdě a jaksi zpětně, si říkám, že mě už nedostane a nenachytá, jenže jeho boudostavitelská představivost je nevyčerpatelná, takže mě pokaždé dostane, ať dělám co dělám. Kdyby nebylo Mantelly, seděl bych ve své díře nad starožitnickým krámkem a poslouchal Dědkovo „hu“.

Lotti byla Mantellův partner nebo protějšek. Ona měla na starosti vnitřní bezpečnost Ultimu, jak jsem pochopil. Vůbec se jí nelíbilo, že mě sem Mantella poslal. Podezíravost má v popisu práce, takže jsem jí nemohl ty její pochybovačné řeči zazlívat. Nic neskrývala, dávala mi najevo, že mě podezírá.

Z čeho? Že tu slídím. Tím mi ovšem dávala najevo, že to je po čem slídit a že ona je tui od toho, aby to „něco“ před mým slíděním ukryla.

Tohle znělo logicky a když jsem dospěl do tohoto bodu, byl jsem na sebe jaksepatří pyšný a doufal jsem, že by mě za to pochválil i Dědek Čuchák, jeho kyberneťácká část.

Neznamenalo to ale, že Lotti musela nutně krýt něco závažného. Lidi prostě nemají čenichání a slídění rádi a to ani nemusejí být šéfové bezpečáků, aby je neměli rádi. I když budete asketa s posláním vyrábět trojrozměrnou Pannu Marii lurdskou, nelibě ponesete, když vám někdo vleze do skladu s pytli sádry.

Byl tu ale háček. Lotti si myslela, že mě to moje čmuchalství zavedlo do odlehlého, nepoužívaného okrsku Ultimu. Něco tu tedy mohlo být, o čem by neměl Mantella vědět. I když, na druhou stranu, co bylo Mantellovi do Ultimu?

Ultimus byl vedený jako samostatná správní jednotka a de jure to byl habitat jako každý jiný, i když pověřený specifickými úkoly. Od začátku kolonizace Luny platila zásada, že jednotlivé habitaty si spravovaly svoje věci samy. Někdy jejich předáci rokovali a dohadovali se o společných postupech, tak například vznikala infrastruktura, protože bez dohody by ta síť translunárních expresních dálnic nemohla vzniknout. Ale nedělo se, že by policie jednoho habitatu strkala prsty do věcí druhého habitatu. Pokud někdo něco provedl a utekl pod cizí kupoli, následovala slušná žádost o polapení a vydání. Po kom by tu měl Mantella pátrat? Po Jiřím Bejčkovi?

To si přece mohl přečíst v soudních spisech, že tu Bejček vězí. No a že má fešácký kriminál, do toho Mantellovi opravdu nic nebylo.

Takže ve věci postoje paní Lotti jsem byl nerozhodný.

O nic líp jsem nebyl, když jsem přemýšlel o Arturovi Dominikovi a jeho roli v té věci.

On mi androidy nepřidělil, ty jsem dostal jako průvodce od Scheiberové. No a Dědka jsem uploadoval do jednoho z nich já, respektive Dědek se do něho nasoukal sám, dokud to šlo a neocitl jsem se moc hluboko na to, aby se dalo udržet spojení přes komlink. Věděl správce hardwaru o tom, že jsem si do jejich androida přidal šikovný plugin?

Občas se zajímám o tyhle věci. Konec konců, s jedním napůl androidem bydlím pod jednou střechou a myslím, že je užitečné o tom něco vědět. Androidi jsou samostatné jednotky, to je jejich podstata. Už sto let se mluví o zárukách a pojistkách. Isaac Asimov si vymyslel ty svoje zákony robotiky a úřady se na ně občas odvolávají a výrobci hardwaru mají svoje předpisy. To všechno je jenom blabla pro uklidnění veřejnosti. Každý, kdo měl s androidem osobní zkušenosti mi asi potvrdí, že android je potměšilá svéhlavá potvora, která poslouchá jen co chce. Zkuste reklamovat!

„Ten váš šmejd dělá, že neslyší, když po něm chci, aby mi usmažil vajíčka,“ začnete ječet na chlapíka z reklamačního oddělení. Nejspíš to bude taky android.

Nejspíš vám odpoví:

„Vaše hladina chloresterolu překročila normovaný limit. Android je povinen poslechnout vaše příkazy i za cenu vlastní destrukce, pokud ovšem by tím nevystavil nebezpečí vaše bezpečí a zdraví. Proto odmítl vykonat váš příkaz, vedoucí k postupné destrukci vašeho organismu. Za firmu Mifune Asahata vám přeji hezký den, pane.“

Nejlíp uděláte, když poděkujete a přerušíte spojení. Nesnažte se odporovat a tím hůř, když na něho budete křičet. Okamžitě vás odstřihnou a dokud nenavštívíte psychoterapeuta, na skrínu oráklu zůstane nápis KOMUNIKACE ŠKODÍ VAŠÍ PSYCHICE.

Pravda, u nás na Luně to není tak strašné, jak to tady popisuju. Přece jen jsme si tu uchovali aspoň část zdravého rozumu. Což ovšem neznamená, že vám android usmaží vajíčka, kdykoli mu to poručíte.

Takže znovu zpátky k mému zmizelému Kazikovi.

Uvažoval jsme o tom, zdali tady na Ultimu mají jiná pravidla než v ostatních habitatech. Je možné, že tu androidy kontrolují víc, než třeba v Arkádii. Na druhou stranu, proč by to dělali? Podle toho, co jsem viděl kolem sebe, nepanoval tu zrovna režim jako řemen. Poslušnost vězňů se tu kupovala luxusním zacházením. Zmizeli z očí a dostali za to víc než slušně zaplaceno. Androidy měli k obsluze. Proč by tedy měli být pod přísnějším dohledem než jinde?

Usmál jsem se do stropu.

Pod přísným dohledem byl určitě jeden z nich. Kazik. K údajné doktorce Liebigové mě přivedl on. Někdo ho musel ovládnout, naprogramovat, nastavit tak, aby mě zavedl do pasti. Ten někdo v pozadí si jistě kontroloval, jestli android dělá, co má. Odklidili ho spolu s těmi třemi ostatními.

A doktorka Liebigová?

To mohl být taky kdokoli, kdo byl ochotný se ujmout role vyšetřujícího lékaře. Mohla to taky být projekce, iluze, ani tuhle možnost jsem nevylučoval. V paměti mě utkvěla její poznámka, související s doktorem Kurzem. Poznala, že jsem hodně pospravovaný, takže to nejspíš lékařka byla.Litoval jsem, že nemám ty Dědkovy receptory. Doktor Munzar se zatvářil divně, když jsem se o ní před ním zmínil. Jak divně? Dědek by to dešifroval přesně.

Nemohl jsem ovšem pochybovat o tom, že mě zatáhli do pasti.

Byly tu další možnosti.

Tak třeba komando neformálního týmu, před kterým mě Mantella na Ultimus ulil, jenže nedoulil a komando mě tady vyhmátlo.

Chvilku jsem přemýšlel i o téhle možnosti a usoudil jsem, že je to velice nepravděpodobné. Kdyby po mě tahle parta skutečně šla, mohla mě snadno sestřelit, když jsem letěl plošticí na odvrat. Příležitostí k tomu bylo dost. Cestou z Arkádie jsme přelétali spoustu obydlených oblastí, letěli jsme nad expreskami. Ploštice navíc letěla hodně nízko, až moc nízko. Proč by podnikali tak složitou operaci? Museli by mít na Ultimu spojence. Proč by je tu měli hledat, kvůli jednomu Kubovi Nedomému?

Tuhle možnost jsem mohl bez dalšího rozmýšlení vyloučit.

Pak přicházelo v úvahu vedení Ultimu, v čele se Schreiberovou. Ráda mě nemá. Otaxovala mě na nebezpečného člověka, který na Ultimus patří. Namíchl jsem jí s tím pošťuchováním androidů, ale to byla v podstatě obyčejná klukovina. Možná ovšem, že je tu nějaká levota a že se Schreiberová bojí, že na ni přijdu. Ví, že mě sem poslal Mantella. Proč by se ale Mantella míchal do nějakých pletich na Ultimu? Schreiberová mě poslala za Arturem a ten mě moudře posadil do baru. Tam jsem měl v úmyslu setrvat čtrnáct dní, než pro mě Mantella pošle taxíka. Neměl jsem nejmenší úmysl někde slídit a po něčem pátrat.

Jiří Bejček?

Někde tady je tenhle padouch. Taky se poflakuje po barech, nebo si našel jinou zábavu?představit, že by mě tenhle chlapík chtěl sejmout. Už se o to několikrát pokusil a věděl, že k němu nechovám nejvřelejší city. Taky mu musí být jasné, že z úrovně zdejšího vězeňství nejsem nadšený. Trest pro vrahy mých kamarádů bych si představoval opravdu jinak.

Bejček s Brunzou a ostatními to mohli být, ale připadalo mi to nanejvýš nepravděpodobné.

Past na mě musel nastražit někdo jiný. Neudělalo to ani vedení věznice, ani vězni. Musel to být někdo z personálu. Jistě tu mají technickou službu, mají tu ochranku, mají tu lidi kteří se starají o zásobování a o zdraví a o chod komplexu.

Někdo si na mě zasedl a naprogramoval androida, aby mě zavedl do zakázaného území a musel na mě nastražit komedii s falešným vyšetřením.

Třetí den jsem se takhle válel po posteli a už mě to začalo drobet nudit, když mě z dalších úvah vyrušil Artur.

Přišel se podívat, jak se mi daří.

„Tak co, vzpamatovaný?“ zeptal se, když jsme odbyli zdvořilostní formality včetně jednoho panáka whisky.

„Lámu si hlavu, co za tím vším je,“ odpověděl jsem mu. Usoudil jsem, že upřímnost bude ta nejlepší taktika. Muselo mu být jasné, že si budu lámat hlavu.

„Nehoda,“ pokrčil rameny. „Vlezl jste, kam jste neměl.“

„Zavedl mě tam ten panák.“

„Jaké jste mu dal instrukce?“

„Žádné. Vy jste mu je dal.“

Díval jsme se mu do očí. Chvilku na mě zíral a pak se nervózně uchechtl.

„Snad si nemyslíte…“

„Nemyslím. Nedává to smysl. Vyloučil jsem vedení podniku včetně vás, nevěřím, že by ppo mě šli vězni, přinejmenším ne tímhle způspobem…“

„Vězni! Odvykněte si to slovo.“

„Kašlu na to. Mám to za pár. Nevylezu z tohohle kutlochu a počkám na odvoz.“

„Zostření trestu na samotce?“ usmál se Artur. Navázal na náš rozhovor v baru.

„Samotka je trest pro toho, kdo má rád společnost.“

„Aha, tak promiňte,“ řekl a vstal. Zarazil jsme ho.

„Jen si sedněte. Vás jsem opravdu nemyslel.“

„To jsme rád.“

„Možná, že by pomohlo…“ začal jsem.

„Copak?“

„Kdybychom našli toho androida. Co se stalo s tím druhým? Původně byli dva.“

„Poslal jsem ho do skladu. Můžu pro něho poslat. Budete potřebovat poskoka.“

„Zajímal by mě ten původní. Někdo si ho vzal na vodítko, jestli mi rozumíte. No a vodítko má dva konce.“

Došlo mu, jak to myslím.

„Někdo ho zmanipuloval?“

„Určitě. Kdybychom ho našli, dostali bychom se k tomu koumákovi.“

„Na Ultimu je patnáct set androidů, plus mínus. Neznám přesná čísla.“

„No výborně! To znamená, že tu máte nějaké oddělení, které se o ně stará.“

„To jistě. Možná…“

Ohlédl se a kývl na orákl. „Můžu?“

„Jistě.“

Artur přešel k přístroji a za chvilku měl vedoucího údržby na skrínu. Byla to zrzavá modrooká holka s předky z Afriky, klasická lunární míšenina, do které bych řekl, že ji zajímá skákání na trampolíně a civění na plasti. Jmenovala se Ozuch. Zvláštní jméno, na chvilku se zatetelilo napsané velkými tyrkysovými písmeny. Znali se dobře, pozdravili se a tykali si.

„Mám tu problém, Lolo.“

„Je mi jasné, že mě nechceš pozvat na panáka.“

„To samozřejmě můžu.“

„Jenže to neuděláš. Mohl jsi to udělat dávno!“

„Tak dávej pozor a zavětři, panák už je na dosah. Ten můj problém jsou dva androidi.“

„Hm. To je trochu široký pojem,“ řekla Lola.

„Můžeš se podívat na výdej? Dneska byste měli vypravit dva panáky k Schreibce.“

Podívala se někam stranou.

„Souhlas. Dvě pé ká dvacítky.“

„Kdepak teď jsou?“

Zase ten pohled stranou.

„Jedno to pékáčko se vrátilo a je na skladě.“

„Správně,“ přikývl Artur. „Poslal jsem ho tam já. A kdepak je ten druhý?“

„Ten je napsaný na nějakého Nedomého. Host. To jsou věci, už máme na Ultimu hosty.“

„Ten Nedomý stojí vedle mě,“ řekl Artur a pokynul mi, abych vstoupil do zorného úhlu kamery.

„Ahoj Lolo, jmenuju se Kuba.“

„Ahoj. Co je s tím panákem?“

„Ztratil se.“

„Děláš si srandu, Kubo.“

Vysvětlil jsem jí, co se stalo. Že mě ten panák zavedl do nestabilní části a tam mě předal ženské, která dělala všechno proto, abych uvěřil, že je to doktorka Liebigová. No a ta mě šoupla do komůrky jako jedubaba šoupla Jeníčka do pece a nejspíš odpálila nějakou nálož, nebo co, zkrátka, začalo to všechno praskat a padat.

„Tak to jsi byl ty! Slyšela jsem o nějaké mimořádce.“

„Jo. Byl jsem to já. Dá se ten panák najít?“

„Máš ho na sebe,“ řekla.

„To možná, ale ne u sebe,“ ušklíbl jsem se. „Možná, že ti pomůže, když ti řeknu, že ta jakoby Liebigová měla u sebe ještě tři.“

„Jaký model?“

„No přece, panáci to byli. “

„Sakra, copak nepoznáš model? Je to možný?“

„Je to jistý, Lolo. Kromě tebe a těch tvých poskoků nikdo nerozezná jednoho panáka od druhého.“

„Copak jste vy lidi slepí? Copak nevidíte rozteč optických receptorů? To je takový základní markant…“

„Lolo, nech toho. Nebudu chodit po světě s krejčovskou mírou, abych měřil, jak mají panáci daleko od sebe oči.“

„Nemají oči. Jsou to receptory. Ten, co se vrátil do skladu má číslo sériové číslo F 528700-665574. Ten jeho kamarád je číslo F 528700-665575. Jsou ze stejné série. U lidí by se řeklo, že to jsou bráchové.“

„Dá se z toho něco odvodit?“

Chvilku uvažovala, než řekla:

„Přijďte sem. A přineste flašku.“

7.

Snad už jsem dal dostatečně najevo, že Lola byla hodně sympatická ženská. Robotické oddělení bylo o dvě podlaží pod koridorem, kde jsem bydlel. U vchodu jsme se museli složitě prezentovat elektronickým očím, pardon, receptorům a taky jsme kladli dlaně na hodně ohmatané placičky a pak se ty dveře otevřely a vonělo to tam kafem a mazivy a taky trochu spálenou izolací. Asi se tu k něčemu používaly dráty. Připomnělo mi to naši dílnu, co máme s Dědkem Čuchákem za naším krámkem.

Lola nám přišla naproti. Měla na sobě montérky s kšandami a na čele takové to koukání, které dokáže přiblížit miniaturní součástky, abyste na ně svým manipulátorem snadněji mohli.

Všimla si, že se na to dívám. Zasmála se.

„Zrovna se patlám v ramenním kloubu. To je hnusná práce, vždycky se můžu vzteknout, když to mám dát dohromady.“

„Copak se to dneska ještě dělá?“

„Pán se vyzná?“

Bodejď bych se nevyznal. Historická robotika, to je součást našeho kšeftu, co spolu s Dědkem vedem, v Arkádii.

„Starožitník.“

„Vážně? Tak to se pojď podívat.“

Zavedla nás do dílny doslova vystlané těmi nejúžasnějšími starožitnostmi, jaké jsem viděl pohromadě. Nepotřeboval jsem žádný antikit, abych poznal, že jsou pravé.

„Lola je mentálně ještě malá holka. Hraje si s panenkami,.“ poznamenal Artur. Sedl si do kouta, odkudsi vylovil skleničku a nalil si. Byl to sice jenom jameson, ale voněl líp než spálená izolace. Lafroigh by byl lepší. Taky na něj přijde řada, umínil jsem si. Teď ale jsme byl zvědavý na to, co tady ta holka schovávala.

Byly tu ty nejstarší exponáty, první soňáci, co se dostali na Lunu ve dvacátých létech, s pevným programováním a hodně omezenou autonomií. Byly tu ty slavné barbíny, první roboty se sexuální funkcí. Hodně brzy je stáhli z oběhu, protože kvůli nim byly skandály a výtržnosti. V kontejnerech tu byli šesti a osminozí multifunkční roboti. Byli tu luxusní typy, individuální výroba, poznal jsem ateliér Novalis , hned vedle byla mistrovská práce od Martena, ručně tepaná kapotáž, znám v Alhambře lidi, kteří by si pro takový kousek došli na Ultimus pěšky a možná i bez skafandru, jen s kolíkem na nose.

„Pěkný,“ řekl jsem. „Fakt, moc pěkný.“

To znamenalo, že jsem byl opravdu vyvedený z míry. Tohle přece nesmí starožitník nikdy udělat! Jste v pozici, kdy kupujete a prodáváte. Abyste vydělali, musíte kupovat levně a prodávat draze. Levně se kupuje šmejd, draze se prodávají vzácné kusy. Když tedy kupujete, musíte protějšek přesvědčit, že musí být rád, když za to šmízo vůbec něco dostane.

Měli jsme na to s Dědkem po léta vypracovávanou metodu.

Je třeba se tvářit bolestně. Je vám toho člověka, který před vámi stojí, trochu líto. Chápete, že si dělal velké oči a je vám dokonce trapné, že ho musíte zklamat. Pomáhá pokyvování hlavy a občas i povzdech.

Mezi tím Dědek zkoumá ten objekt těmi svými receptory. A hlásí každou opravu.

To je hodně dobrá věc. Málo kdy narazíte na nedotčený originál. Každá ta věc je stará a za dobu své existence se porouchala. Dědek obvykle dovedl odhadnout, kdy byla oprava provedená.

„Uchycení zadního panelu,“ hlásil mi třeba, samozřejmě komlinkem. „Neoriginální šroub. Křížová hlavba, patří tam hhvězdička.“

Pomalu se nakloním nad zadní panel. Dědek zkoumá reakci toho druhého. Bezpečně pozná to, čemu by se dalo říct špatné svědomí.

„Ví o tom,“ hlásí.

Pro mě je to signál, abych nasadil bolestný výraz.

„Tohle vám dělal kdo?“ ukážu prstem, jako kdyby tam lezla tlustá chlupatá housenka.

„Ono to odpadlo,“ řekne protějšek.

„Hm,“ odpovím s výrazem účasti. „Víte, dneska, vyrobit hvězdičkovou hlavu, to stojí víc než tahle věcička, která je jinak vcelku v normě. Ano, tohle osazení není originální…“

To mi Dědek komlinkem sdělil další svůj objev.

No a tak do jde dál. Nesmí se to přepísknout. Nemůžete prodávajícího zdeptat a pak po něm chtít, aby vám to příšerné monstrum nechal na krámě. Musí to vyústit v cosi jako nabídku pomoci. Chápu, že to on chce prodat a já mu v tom pomůžu. Nemůžete sim přirazit tři sta procent. Většina zákazníků se přesvědčí, za kolik prodáváte. Ceny zveřejňujete na ráklu, takže si nemůžete přirazit tři sta procent. Existují samozřejmě triky, jak se na těch tři sta procent dostat. To musíte mít partnera, někdy jsem ho měl v kolegovi Lebovičovi, když to mezi námi klapalo, a ten odkoupil tu věcičku za cenu iks a pak ji zase prodal dál za cenu ix plus něco a o to něco se podělil.

No jo, ale tady jsem nebyl v našem krámě a neměl jsem za zadkem Dědka s tím jeho „hu“. Nic z toho, co se tu na mě smálo, nebylo na prodej. Lola to tu měla jako koníčka, ona byla konečný zájemce, jak jsem pochopil.

„Pěkný?“ smála se mi do očí. „To je suprový. Pojď, ukážui ti.“

Vedla mě přes tři rozlehlé místnosti narvané úžasnými kusy. Byla tu hlavně robotika a pak taky vozidla, lunární rovery všeho druhu. Bylo mi jasné, jak se to sem dostalo. Ultimus byla ztracená varta. Byly doby, kdy si lidi mysleli, že ovládnou i odvrat. Jenže se tu nic nedařilo, lidi tu nechtěli žít, šlo jim na nervy, že nevidí Plesnivku, takže kdo přišel, koukal co nejdřív vypadnout. No a samozřejmě lidi po sobě nechali to, co sem natahali, ať to byla robotika anebo sněhuláky, skafandry pro hluboké vakuum. Všechno to nakonec skončilo v díře zvané Ultimus. Když se tu zřídilo vězení, znamenalo to, že nad dírou vzniknul poklop. Už nic nemohlo odejít pryč. Všechny ty nádherné kusy byly v majetku vězeňské správy, nebo magistrátu nebo jak se to tady jmenovalo.

Černá díra starožitností.

„Ukaž ten kloub,“ řekl jsem Lole, abych přišel na jiné myšlenky.

Což bylo těžké.

Za čtrnáct dní pro mě přijede Drabek a bylo by moc pěkné, kdybych neodjížděl sám, ale třeba s robotem od Martena. Toho bych nedal do prodeje, nechal bych ho u nás ve kvelbu jako poutač.

Pěknej plecháč to byl, jedna radost. Ležel na pracovním stole a kolem byly rozestavěné tři manipulátory. Naklonil jsem se nad rozebraným ramenem toho robota. Bylo mi jasné, že Lola vyzkoušela už všechno možné. Artur stál vedle mě a nakukoval mi přes rameno. Pohupoval se na špičkách. Bylo mi jasné, že se nudí a že by se už rád posadil k té flašce, kterou jsme přinesli.

„Hele,“ řekl jsem mu, „teď se na chvilku zastřel. Běž si sednout tam dopředu. Tohle potřebuje klid.“

Už jsem párkát tu operaci dělal. Dědek vymyslel takový hodně nestandardní postup. To je tak: když jste stoprocentní čistý člověk, některé věci vás prostě nemůžou napadnout. Jste v zajetí té člověčiny. Na každé noze máte kouli člověčí zkušenosti. Takže tenhle postuip mohl vymyslet jen ten, kdo měl v očích vysokorychlostní kamery a dálkové teploměry s přesností tisíciny stupně.

Hodně to zjednoduším.

Lola si nejdřív myslela, že jsem se zbláznil, když jsem jí řekl, že do toho ramene má nalít vodu.

„Vykašli se na to. Tohle by chtělo nanotechniku a tu nemám. Nedá se nic dělat. Takových krámů tu mám plno.“

„Ta voda,“ zakřenil jsem se, „umí fungovat jako nanotechnika.“

No a vyložil jsem jí, jak dokáží vysokofrekvenční svářečky vytvářet mikrokuličky vroucí vody a jak se ty kuličky dají sledovat a řídit, aby působily tak, jak potřebujeme, i tam, kam normální nástroje nedosáhnou.

„Páni,“ řekla. „Tak tohle bych chtěla vidět.“

Ukázal jsem jí to a musím připustit, že mě potěšilo, jak na mě civěla.

Rameno cvaklo a fungovalo zase jako nové.

„To mě podrž. Naučíš mě to?“

„Když jsem se to naučil já,“ pokrčil jsem rameny, „naučí se to každej. Máš to tu fakt pěkný.“

„Teď jsem na řadě já,“ řekla mi. „Potřebuješ pomoct s tou pé ká dvacítkou. Pojďme se na ni podívat.“

„Do skladu?“

„Tohle je servisní centrum, kámo. Nechala jsem si ji sem stáhnout. Neptej se a pojď.“

Prošli jsem šoupacími dveřmi do druhé části jejího království. Tady byl jiný svět. Oslnivé světlo, všude bílé stěny, u stropu syčely odsavače prachu. Na pracovních stolech tu byly agregáty určené k opravě. Pracovalo tu asi tak deset, patnáct maníků s podporou androidů, všichni v bílých kombinézách, s čepicemi na hlavách. Za skleněnou stěnou byl vidět ultračistý provoz. Tady se pohybovali jenom androidi. Člověk je moc špinavý objekt na takovou práci. Padají z něho částečky kůže a vlasy, vydechuje vodu, potí se, zkrátka, pro skutečnou vysokou technologii je nevhodný společník už víc než sto let.

Pé ká dvacítka na nás čekala v příjmové hale.

„Vypadá, že je v pořádku, paní,“ hlásil přijímacé technik.

„Dobrý, Time. Můžeš jít,“ kývla na něho a on se koukal pružně ztratit. Zjevně byl rád, že se dostane z dosahu šéfové.

„Dovedou to být lemplové,“ podotkla. „Takže, tady ho máme,“ zaťukala mu prstem na hruď. Řekla si o sériové číslo a na čele mu naskočilo F 528700-665574.

„Poznáváš tady toho pána?“ zeptala s eho.

„ANo, paní.“

„Kdopak to je?“

„Pan Jakub Nedomý. Mimořádná návštěva, kategorie VIP.“

„Jaký byl tvůj úkol?“

„Být panu Nedomému k službám. Nepotřeboval mě a proto mě pan Dominik vrátil do skladu.“

„Pracoval jsi pro něho sám?“

„Ne, paní. Byli jsme dva PK20.“

„Tušíš, co se stalo s tím druhým?“

„Nevím, paní. Nemám informace. Vrátil jsme se do skladu a přešel do vyčkávacího stavu.“

„Hm,“ řekl jsem.

Tenhle PK20 opravdu vypadal absolutně stejně jako ten, do kterého se zakuklil Dědek. Najednou se mi po Dědkovi zastesklo a moc jsem si přál, aby se Lola něčeho dopídila.

Obrátila se ke mně.

„Chtěla jsem se přesvědčit, že je to on. Poohlédnu se po tom ztraceném panákovi. Artur ti zřídí volný přístup ke mně do kanclu. Myslím, že budu zítra moudřejší.“

„To by bylo fajn.“

„No a teď to pustíme z hlavy a vrátíme se k Arturovi.“

„A k té flašce!“

„No právě,“ zazubila se a bílé zuby jí zasvítily v černé tváři jako proužek fotodiod.

8.

Čekal jsem, kdy mě Lola zavolá, ale orákl mlčel. Párkrát jsem zaskočil do baru, ale Artura jsem tam nenašel. Dopadl jsem dokonce tak strašně, že jsem, se vydal do parku a sedl si na lavičkku a pozoroval, jak se zelené listy vlní v umělém vánku. Ano, tak hluboko jsem klesl! Nakonec jsem se zastyděl a vrátil jsem se na ubikaci. Budu se dál válet na posteli a ani si nezuju boty, tohle udělám!

U mého stolu a mého oráklu tam seděla Maria Lotti.

„Smím dál do mé ubikace?“ zeptal jsem se jí.

„Nechte ty šaškárny. Buďte rád, že vás netahám k nám.“

„Hora přišla k Mohamedovi.“

Tahle vychrtlá černovláska se neurazí, když ji přirovnám k hoře. Ona by se neurazila, ani kdybych ji přirovnal ke štětce na hajzl. Poslouchala jen to, co chtěla slyšet.

„Ten andráš se ztratil,“ řekla mi.

„Já vím.“

„Ovšem.“ přikývla. „Copak vás na něm zajímá?“

„Nic.“

„Nepovídejte. Sháníte se po něm. Dominik vás zavedl za Lolou.“

„Víte všechno.“

„Všechno ne, bohužel. Například nevím, co se tam dole vlastně stalo.“

„Jsem ten poslední, kdo vám to může říct. Já vím jenom to, že jsem už dlouho neměl tak nahnáno.“

„To chápu. Mohl jste tam zařvat. Naštěstí se záchranáři dostali dolů včas.“

„Šikovný kluci.“

„No, to jistě. Jenže on je někdo zavolal dřív, než to bouchlo.“

„Nerozumím.“

„Máme tu poplachový systém. Kdyby se něco mělo stát, začnou ječet sirény. Jenže tentokrát jsme dostali hlášku předem.“

„Orákl. Správní systém. Rozumíte? Infrmančí systém správy Ultimu. Někdo hlásil anomálie v sektoru. Vyznal se v kódování. Urečité kódy vyvolají stupeň poplachu automaticky. Díky tomu byl tým v pohotovosti, když začaly ješet ty sirény.“

„Jenom proto jsem naživu?“

„Ano,“ řekla. Dívala se mi do očí. Byla to zvláštní ženská. Oči měla trrochu šílené, řekl bych. Možná proto, že je měla tmavší než je normál a větší a lesklejší. Prostě, naddimenzované receptory. Dovedu vysílat. Nevím co, snad obavy. Ne nadarmo to vyl šéf sekuriťáků.

„Měl bych s ebát?“

Otázka ze mě vypadla. Zrovna jsme přemýušlel, jestli mám mít vítr z tohle ženské nebo z lidéí, kteříé mě vylákali do nestabilní části podpovrchové struktury a pokusili se hodit mi ji na hlavu.

„Vy se moc nebojíte, že ne?“

„Zvykl jsem si.“

„Viděla jsem ten záznam z hrušky.“

„Jo… transport…“

Tak dávno to bylo, že jsem na to málem zapomněl.

„Slušný výkon. To byl test, který se používal proti obzvlášť tvrdým jedincům. Policie dala hlášku a my jsme si chlapíka prověřili. Většina z nich se rovnou sesypala. Jeden ze sta měl odvahu jít do toho čelem a plácal rukama, jako jste to udělal vy.“

Na to jsem nemohl udělat nic jiného než pokrčit rameny.

„Na ty, co sto udělali, jsme si pak dávali moc velký pozor. Zvláštní jednání.“

„Šup s ním do díry?“

„To ne,“ řekla a usmála se. Překvapilo mě, že to udělala. „Byl nad nimi větší dohled.“ Rozhlédla se. „Neuvaříte mi kafe?“

„Jistě.“

Harašil jsem s nádobím a mezi lopatkami jsem cítil její pohled.

„Škoda, že nás tak brzy opustíte,“ řekla.

„Proč škoda? Dělám vám starosti.“

„To jistě. Moc by mě zajímalo, co kdo proti vám může mít.“

„Spousta lidí. Mám zvláštní dar šlapat lidem na prsty od nohou. Ovšem tam na přívratu.“

Zasmušila se, když jsem to slovo řekl. Dědek by si ji přečetl do detailu. Že by taky jeden z nostalgiků?

„Asi to prosáklo až sem. Žádnou doktorku Liebigovou nemáme. Někdo naprogramoval toho vašeho andráše, aby vás zatáhl do slepé větve. Naaranžovali tam ordinaci. No a pak vás strčili do nestabilního prostoru. Uklidili po sobě a tím mělo být vymalováno.“

„Až na to, že někdo zavolal pomoc.“

„To je to divné. Škoda, že odjíždíte.“

„Ještě ne, pár dní tu zůstanu. Proč je to škoda?“

„Je tu spousta divných věcí, které bych ráda vyjasnila. Vy se nebojíte. Třeba byste mi mohl pomoct.“

„Budu tu ještě dýl než týden, za tu dobu se dá leccos stihnout.“

Kafe bylo hotové. Vonělo docela slušně.

„Obdivuju vaše zásoby, co tady máte na Ultimu. Kafe Douwe Egberts. Whisky Lfroigh a spousta jiných.“

„Dodávky z habitatů, ve prospěch klidu v rodině, chápete?“

„Klid v rodině. To my už vysvětlil Artur Dominik. Izolace a pak vata. Fešácký kriminál, ve kterém je každý šťastný.“

„Funguje to, většinou,“ přikývla a skrla si kafe. „Občas ne. Jakmile jste přijel, zaskřípalo to.“

„Zařekl jsem se, že nikam nebudu chodit a do ničeho strkat nos.“

„Takže jste si vyšel na šacír za Lolou Ozuch.“

„To jsem neměl?“

„Proč byste nemohl? Jenomže to není příklad sezení doma a nevystrkování nosu.“

„Jsem zvědavý, to je všechno.“

„Já taky, proto mi dali funkci, jakou mi dali. Kdo by proti vám mohl něco mít?“

„“Nikdo, koho znáte. Leda…“

„Leda?“

„Máte tady… jak to říká Artur? Máte tu chovance nebo klienty, kteří by mi rádi zakroutili krkem. Prostě proto, že jsme je sem dostal.“

„Třeba?“

„Jiří Bejček, například.“

Odložila šálek a otočila se k oráklu. Chvilku hladila citlivou desku.

„Neznám. Orákl to nezná.“

„Dostal doživotí. Slawomir Brunza, to byl jeho kumpán. Případ důlního komplexu Českopolská.“

Zase hladila tu destičku.

„Nic mi to neříká.“

„Stalo se to dávno,“ vykládal jsem. „Tehdy se na Luně jenom těžil lunarit a podobné věci. Důlni společnost najala na Zemi lidi a ti makali a když se vrátili, byli z nich boháči.“

Tak to tenkrát chodilo a na to jsem naletěl i já. Až na to, že jsem se boháčem nestal a na Luně zůstal dodnes.

„Slyšela jsem o tom něco. Ale to bylo dávno.“

„No a na Českopolské se stalo, že se tam domluvila taková vypečená partička. Spousta lidí v tom byla zapletená. No a ti to zařídili tak, že nechali turnus nastoupit do pendlu, prachy odlifrovali na bezpečné konto , jejich konto, samozřejmě a pendl pustili ven a na hranici kompetencí ho odklonili a práskli s ním o Měsíc. Všichni mrtví a prachy v kapse.“

„Hezké,“ řekla stručně. „To se fakt stalo?“

„Pomohl jsem Mantellovi tu partu odhalit. Šli před soud. Kdyby tenkrát ještě fungovaly ty staré lunární zákony,. vystrčili by je na mráz.“

„Do vzduchoprázdna,“ ujistila se, zdali dobře porozuměla.

„Přesně tak. Ale doba pokročila, takže byl normální soud a ten je poslal sem na Ultimus. Od té doby tu jsou.“

„Hezká pohádka.“

„Jakápak pohádka? Málem jsem zakokrhal, než ta pohádka skončila!“

„Musela bych o takové věci vědět. Orákl by o tom musel vědět. Žádného Bejčka ani Brunzu tady nemáme.“

„To není možné. Byli odsouzeni. Soud byl veřejný… Poslali je sem.“

„Kdy se to stalo?“

„V ****-.“

Zase to laškovné hlazení destičky.

„No ano, v té době jsem tu ještě nebyla.“

„No vidíte,“ řekl jsem. Hrklo ve mně, to je jasné. Sklonila se nad oráklem a po chvilce se zase ke mně obrátila.

„Nic. Mám přístup do databází na přívratu. Není tam nic, co by souhlasilo s vaší povídačkou. Proč mě taháte za fusekli? Myslíte, že ta vaše vyprávěnka je nějak moc zajímavá?“

„Ptala jste se mě, kdo tady na Ultimu by mohl něco proti mně mít. Tak vám odpovídám. Poslal jsem sem Bejčka a Brunzu a pár dalších lidí. Někdy jsem si na ně vzpomněl, jak asi jim je se sbíječkou někde ve štole. Jsem bývalý havíř, víte? Štol jsem si užil víc než dost. Dovedl jsem si představit tu jejich bídu i ten vztek, tu nenávist vůči mně. Ti by mě uměli nenávidět.“

„Jenže tady nejsou.“

„Poslyšte, Mario… můžu vám tak říkat?“

Zarazilo ji to a pak se usmála.

„Prosím, vy jste přece jenom návštěva. Nepatříte do stavu.“

„Fajn. Takže, Mario, možná, že tohle je ten klíč. Jestli je to tak, jak říkáte…“

„Samozřejmě, že je to tak!“

„Pak by to musela byt ta největší sviňárna pod sluncem. Je to parta zlodějů a vrahů. Dostali jsme je, já s Dědkem Čuchákem a Su, s Mantellou a pár dalšími lidmi. Mohl jsem je všechny zlikvidovat takhle lehce,“ luskl jsem prsty. „Nechali jsme volný průchod spravedlnosti, jak se pěkně říká a píše. Byl jsme u toho soudu jako svědek. Na vlastní uši jsem slyšel rozsudek. Soudce je poslal na doživotí na Ultimus. Připadalo mi to správné a spravedlivé. V hloubi duše bych byl spokojenější, kdyby je poslali na mrá¨z. Nebo pověsili, i když je to tady na Luně ošemetné. Nebo jim dali injekci. Jenže takový postup udělá vraha z někoho jiného, nemyslíte?“

„Odpovídám za ostrahu, za bezpečnost na Ultimu. O takových věcech nemám co přemýšlet.“

„Ale přemýšlíte, jenom si to nechcete přiznat. Takže znovu, já to všechno slyšel, viděl, zažil, spolknul a teď se dozvím, že tu nejsou.“

„Je to zvláštní,“ řekla bezbarvě.

„Zvláštní? Hnusný je to! To by se nemohlo stát jen tak,“ zase jsem luskl prsty. „Někdo by musel mít přístup do databází tady i na přívratu. Nedovedu si představit, jak vysoko postavený hlavoun by to musel být. No a ten by udělal jistě všechno proto, aby zametl stopy. Aby se to neprovalilo.“

Díval jsem se na ni. Seděla nehnutě a skrín oráklu se jí podrážel v temných očích.

„Jestli je to tak, jak říkáte…“

„Vy to tedy připouštíte! Myslíte si, že je to možné.“

„Když říkáte, že to tak je, pak tomu věřím.“

„To je od vás hezký,“ zabručel jsem. Úplně zbytečně jsem se na ni osopil. Nebyla urážlivá, aspoň že tak.

„S kým jste se tu setkal?“

„Od příchodu na Ultimus? S šéfkou.“

„No ano,“ přikývla. „Schreiberová.“

Zase ten podivný výraz. Taky Artur se tvářil všelijak, když přišla řeč na velitelku podniku.

„Co je s ní?ů

„Nic,“ řekla rychle. „Je to moje šéfová.“

„Moje ne.“

„To buďte rád. Ale vážně, ta by těžko…“

„Že by v takové věci nejela? Má kontakt s přívratem a šéfuje celému tomu podniku.“

„Nedělala by tak složité manévry. Mohla by se vás zbavit cestou sem. Není to ani příjemná, ani bezpečná cesta.“

„O tom mi vyprávějte!“

„Navíc, ona musela souhlasit s tím, aby vás sem Mantella poslal. Stačilo, aby řekla ne a zůstal byste sedět v té vaší Arkádii.“

„No vida, takže Schreiberovou můžeme vynechat. Pak by to mohl být Artur Dominik? Vždyť ten mě poslal na tu vstupní prohlídku.“

„Artur Dominik…“ pokývala hlavou. „To je zvláštní člověk. Zvláštní v tom, že všechno přežil.“

„Závaly?“

„Prosím vás, závaly… O čem to mluvíte? Ten se vždycky držel hodně daleko od všeho, co se vzdáleně podobalo práci. v lidech číst jako v knížce…“

„To říkal. Že je diagnostik.“

„Hezké slovo! Spíš podvodník. Dokáže každého zavázat. Je jako pavouk. Nasadí jedno vlákno, druhé, desáté, padesáté a než se člověk vzpamatuje, dělá panu Dominikovi poskoka.“

„Myslel jsem, že je lékař, že tu pracuje na marodce.“

„To pracuje, ale lékař není. V Alhambře fungoval jako falešný lékař. Byl opravdu dobrý diagnostik. Má na to nějaký šestý smysl. ***

„To je ale dost hnusný…“

„Ovšem. Proto je tady.“

„On nepatří k personálu?“

„Čemu se divíte? Samozřejmě, že patří. Ovšem zároveň je tu klient.“

„Chcete říct vězeň.“

„Víte přece, že se tohle slovo tady nepoužívá.“

„Už jsem to slyšel. Je jich tady víc, takových členů personálu?“

„Jistě,“ řekla lhostejně.

„Třeba… Sunthorn?“

„Barman v příjmu? Ten zabil svoji ženu a dvě děti. Jako oběť nějakému tomu jejich božstvu.“

„On je vrah?“

„Nesnažte se mi namluvit, že jste naivní. Ovšem, že je vrah ten, kdo zabil svoji ženu a dvě děti.“

„A co vy?“

„Jakube, tady vám nikdo neřekne, proč tu je. Takže je to docela hloupá otázka.“

„Můžu si tedy myslet, že jste taky zloděj, podvodník, vrah…“

„Můžete si myslet, co chcete. Jsem ale hlavně a především šéf ochranky. A navíc, tady jsme na odvratu.“

„Co tím chcete říct?“

Zdálo se mi, že se s něčím chtěla svěřit. Asi jsem řekl něco nešikovného, co ji vyplašilo. Bylo ji masné, že se moc spoléhám na Dědka a jeho analýzy. On by mi dokázal poradit. Jenže Dědek je pryč a jenom jeho slabý stín se mi ztratil v obvodech panáka, model pé ká dvacet.

Padl na mě pocit cizoty a samoty. Nejdřív jsem si myslel, že je to snad stesk po Dědkovi, jenže brzy mi došlo, že mi mám v mysli něco jako díru, kterou všechno propadá do vzduchoprázdna, do nicoty.

„Ty se tam vrátíš,“ přešla znenadání na tykání. Pohladila desku stolu a rozhodně to nebylo takové pohlazení, jako když číšník v kavárně utírá pobryndaný stolek.

Sakra, co ta ženská na mě zkouší?

Pocit nicoty zmizel a místo něho se dostavila ostražitost.

Opravdu jsem neměl náladu se tady v Ultimu zaplést s nějakou kočkou a tím míň, když je to šéfka zdejší ochranky. Mám tu odkroutit své dva týdny a v poklidu se vrátit do Arkádie, kde zatím Mantella zamete, co se zamést dá. Moc jsem si přál, aby teď někdo přišel. Znáte to, tohle jsou situace,, které nemají pozitivní řešení. Podlehnete a je malér na střeše. Odrazíte a máte na krku ještě větší malér,, nenávistnou uraženou ženskou. Tahle je navíc šéfka něčeho jako policie.

Nejlepší je, dělat blba. Ale jak?už jsem ze sebe udělal dost velkého troubu, tohle se nedalo stupňovat.

Realita mě překonala.

Maria Lotti po mně najednou skočila a opravdu to nebyla žádný výzva k mazlení. Prsty pravé ruky mi mířily na oči, levou nohu ve skoku stáhla kolenem až k hrudníku a vystřelila ji v přesně odhadnutý okamžik. Kdybych neuhnul, možní mi prorazila břišní stěnu.

Což jsem jemně naznačil, že jsem uhnul, i když ne tak dokonale, abych si vysloužil potlesk mé Su. Noha mě nenapálila, jen tečovala. Byla to strašná rána a otočila mě o devadesát stupňů. To bylo moje štěstí, protože mě prsty nezasáhly do očí, ale někam za ucho. Div mi nevyrazily mozek z hlavy. Padal jsem někam na stranu. Pokusil jsem se o něco zachytit, minul jsem opěradlo židle, dokonce jsem se zmohl na něco jako krok, ovšem hodně vratký, takže mi noha podklouzla a já pokračoval v nekontrolovaném pádoletu někam ke dveřím. Tam jsem se rozplácl a chvilku jel po břiše.

Teď mě dopadne a dorazí, blesklo mi hlavou.

Zhroutila se vedle mě. Ohlédl jsem se po ní. Měla zkřivený obličej a z koutků úst jí stříkaly sliny.

Odvalil jsem se a vyskočil. Ležela mi u nohou a bušila pěstmi do podlahy.

„Mario… co se stalo?“ zeptal jsem se, asi proto, abych udržel tradici vzezření blba. Pak jsem se přesmýkl místností k oráklu a zakřičel, že chci Artura.

„Rychle, hoď sebou…“ vypálil jsem ze sebe.

Asi jsem vypadal tak, že neměl náladu na nějaké dotazy a zmizel ze skrínu.

„Natočil jsme pak vodu a opatrně jsem jí podával sklenici. Odrazila ji hřbetem ruky. Uskočil jsem celý mokrý. Dívala se na mě od podlahy a měla pohled tak plný žhavé nenávisti, že kdybych hodil do vzduchu placku, mohl jsem si pochutnat na palačince.

Artur se objevil na scéně dřív než jsem čekal. Na nic se nevyptával. Nezdálo se, že ho scéna překvapila. Dokonce jsem si později uvědomil, že už když vbíhal dovnitř, držel v ruce injekční pistoli. Přitiskl její hlaveň Marii na paži, ozvala se tlumená rána, žena sebou škubla a zakývala rytmicky hlavou.

„No tak, bude dobře. Bude dobře.“

Uvědomil jsem si, co mi o něm řekla. Vždyť on byl taky vrah, jako charakter nebyl o nic lepší než Bejček nebo Brunza. Taky něco předstíral a klamal a posílal lidi na smrt. Za starých časů by ho pověsili a jeho tělo napustilo dehtem, aby viselo na šibenici dost dlouho, pro výstrahu ostatním.

Tenhle se tu potuloval po baru a rozumoval o racionálním systému trestů. Izolace stačí, proč člověka navíc týrat?

Bodejť bys chtěl týrat, dobytku. Vždyť by tě museli utýrat, za to všechno, co jsi udělal jiným.

K Marii se choval ohleduplně. Klečel vedle ní, převalil ji na záda, posadil, podepřel ji zezadu a hladil po hlasech.

„Bude to dobrý… bude to dobrý.“

Byla sinalá a pod očima měla temné půlměsíce. Dívala se jako skrz mě. Asi mě nevnímala. On si mě taky nevšímal. Došlo mi, že se to nestalo poprvé. Co bych si počal, kdyby mě nenapadlo ho zavolat? Umřela by mi tady? A jak to, že tu byl tak brzy, s utišující pistolí v ruce?

Odpověď přišla brzy.

Maria začala pravidelněji dýchat a snažila se něco říct.

„Mlč,“ konejšil ji Artur. „Odpočiň si.“

Pak ji volnou rukou sáhl do boční kapsy, vytáhl další pistoli a podával mi ji.

„Vezměte si ji. Co s ní dělat jsem viděl. Příště ji budete umět použít.“

„Jak, příště?“ nechápal jsem.

„Copak jste natvrdlý? Tímhle tady trpíme všichni.“

9.

Trvalo to dva dny, než se Lola ozvala.

“Jak se máš?“ zeptala se mě. Na skrínu vypadala tmavší než ve skutečnosti a zrzavé vlasy se jí leskly jako ta vata, co se dává do krabic, aby se nepomlátilo vzácné zboží. Taky ji s Dědkem používáme.

„Dobrý,“ odpověděl jsem. Překvapilo mě, že mi tyká. Proč ne, jsme kámoši, pomohl jsem jí. „Co dělá ramenní kloub?“

„Funguje. Nechceš sem přijít?“

„Zrovna jsem se chystal střílet sluky,“ řekl jsem, „ale kvůli tobě to odložím.“

„Co je to sluky?“

„Ale nic. Za chvilku jsem tam.“

Musím přiznat, že se mi poo ní stýskalo a cestu do servisního oddělení jsem si vyzkoušel, dá se říct nacvičil. Po té příhodě s Marií Lotti se mi nechtělo chodit do baru. Nerad bych se potkal s Arturem. PO tom, co mi o něm řekla Lotti mi připadal hjnusný a tím hůlř, že takjy trpěl nějakou tou schizofrenií nebo co to bylo. KLdysi jsem četl o padoucnici. To byla taky taková podivná choroba, která způsobila, že lidi dostali záchvat a váleli se po zemi a pěna jim šla od pusy. Třeba tohle byla nějaká odnož té padoucnice. Artur mi řekl, že to tu mají všichni. Lámal jsem si hlavu, co tím myslel. Lámal jsem si ji – a nechtěl jsem znát odpověď.

Což jestli je to nějaká nemoc, kterou tu fakt mají všichni? Že jsem se dostal mezi nějaké magory? Anebo, ještě něco horšího,. Třeba je to nemoc jako každá jiná a dá se chytit. Co když se jí nakazím?

Takové starosti jsem si dělal ty dva dny, které jsem strávil více méně nečinností, lelkováním a podřimováním.

Lola měla dobrou náladu. Uvařila mi kafe a předvedla mi, jak pěkně funguje rameno toho panáka, které jsem pomáhal opravit.

„To je fakt dobrá věc, cos mě naučil. Moc dobrá. Budu to používat. Jsi koumák, to se musí nechat.-“

„Nevymyslel jsem to já. Pochytil jsem to od jednoho starého mechanika, co byl rakeťák ještě na chemických motorech. Naučil se to na Zemi.“

„No jo, na Zemi,“ řekla a otočila se a vrtala se v nějakém šupleti.

To mě napadlo, aby sebou taky nesekla jako Maria Lotti.

„Hele,“ řekl jsem, „můžu se tě na něco zeptat?“

Obrátila se a založila si ruce na prsou.

„Jestli se mě chceš zeptat, za co tady jsem, tak ti řeknu, aby ses na to rovnou vysral. Já se tě taky neptám, jestli si prdel vytíráš levou rukou nebo pravou.“

„Levou,“ řekl jsem. „Promiň.“

Uchechtla se.

„Levou? To je zajímavý. Já bych si při tom vypíchla oko, kdybych to měla dělat levou.“

Ta představa mě rozesmála a to se rozchechtala i ona.

„Jseš vůl,“ řekla mi. „Na tyhle věci se tu neptej. Nikoho. I kdyby ses tu skamarádil až na půdu, neptej se. Lidi to sere, chápeš to?“

„Dá se to pochopit. Jneom mě překvapilo, že tu taky technickej personál…“

„Že tu všichni sjou za něco? No to je přece jasný, že jo! Se Schreiberkou v čele!“

„Ona je…“

„Basita,“ přisvědčila. „Zabila svý dítě. Jen tak ze srandy. Říká se, že ho dala do mixéru a dívala se, jak se tam mele.“

„Kecáš.“

„Na nic se neptej a věř tomu nejhoršímu. Třeba to bylo ještě horší. Třeba ten koktejl vychlastala, co já vím?“

„To tady nikdo nehlídá?“

„Jsi blbej, nebo co? Proč by tu někdo měl hlídat? Jsme na odvratu. Lítaj sem pendly se žrádlem, chlastem a vším možným. To jsou automaty s holou ložní plochou, chápeš? Žádný pohodlí, žádná kabinka. Holá ložní plocha.“

„Dobře, ale kdyby na sebe někdo natáhl sněhuláka….“

„Sněhuláka?“

„Kosmickej skafandr. Vohoz pro hluboký vakuum. Ty sama tu máš docela slušný sněhuláky. Co ti brání jeden na sebe natáhnout a zkusit vejlet? Zašil by se na ložní plochu transportéru a letěl by.“

„Víš, že to už hodně lidí zkusilo? Rozhodli se, že se seberou a zdrhnou. Udělali to a nikomu se to nepovedlo. Všichni zařvali.“

„Jak to? Proč?“

„To máš otázek jak vopice chcanek. Měl by ses ptát na to hlavní.“

Dědek. Já ho vypustil z hlavy.

„Našla jsi?“

„Jak se to vezme,“ odpověděla záhadně. „Jedno je jistý. Ta tvá péká dvacítka byla skutečně sešrotovaná.“

„Hm. To je hodně blbý,“ řekl jsem a najednou se mi vrátil ten hnusný pocit díry v duši. Snažil jsem se na Dědka nemyslet. V koutku duše mi ale doutnala jiskřička naděje, že tu někde je a budeme tady dva, na Ultimu, mezi zloději podvodníky a vrahy, kteří sebou občas seknou a kopají a mlátí kolem sebe jako stoprocentní magoři.

Měl jsem tu být už jen o něco déle než týden. Ta doba mi připadala nekonečná.

„Blbý to je, zase, jak se to vezme. Oni mu zlikvidovali motoriku a takový ty krámy. Jenže tys do něho naloudoval rezidenta, jak se mi doneslo, a ten zůstal aktivní.“

„Doneslo se ti… Jak se ti to doneslo?“

„Sítěma, hošánku. My tu jsme docela slušně prosíťovaný. No a ten tvůj rezident se má čile k světu. On se snaží duplikovat, chápeš?“

Bylo těžké si Dědka představit jako balík softwaru, ovšem on ve skutečnosti nic jiného nebyl, přinejmenším ten Dědek, který se usadil v péká dvacítce. A jestliže ho někdo rozsekal, o tom balíku softwaru nevěděl, mohlo se stát, že…

„Dá s es ním komunikovat?“

„Konečně začínáš mluvit rozumně. Jak to chceš? Hlasově, nebo přes ten tvůj komlink?“

„Jak víš…“

„Nebuď blbej. Já jsem hodně technická holka. Mám tady skenery na všechno, co se skenovat dá. Ten tvůj komlink zoufale hledá spojení. To by ty moje skenery musely být odlitý z betonu, aby to nezachytily.“

„Tak třeba hlasově,“ řekl jsem. Připadalo by mi hloupé něco před ní skrývat. Jestli je to aspoň částečně pravda, co mi řekla, budu jí vděčný ne třeba na zbytek života, ale na hodně dlouho.

Třeba na ten týden plus nějaké drobné, co ještě budu na Ultimu.

„Tak fajn,“ řekla. „Pé ká dvacítko? Je to dobrý, můžeš mluvit.“

„Je tu?“

„Jasně. Tvůj kámoš je tu.“

„Dědku…“

„Bylo to blbý, Kubo, víš?“

„Vím.“

Dědek tvrdil, že nestačil uploadovat svého génia, tedy tu lidskou část osobnosti, ovšem to co znělo z repráků vypadalo hodně člověčsky. Musel jsem se tvářit jako sluníčko, protože se při pohledu na ten můj ciferník Lola rozesmála.

„Tebe ten kámoš teda hodně bere. Poslyš, nejste vy dva teplí bratři?“

„Fakt ne,“ řekl jsem jí. „Mám na přívratu kamarádku, tedy ženu, i když není žena podle papírů.“

„Nezajímají mě detaily a tu otázku pusť z hlavy. Promiň, do toho mi fakt nic není.“

„Oni mě rozřezali na kusy. Tedy toho androida.“

„Kdo?“

„To já nevím, Kubo.“

Vyměnil jsem si s Lolou krátký pohled. Pak jsem se zase zadíval do míst, odkud vycházel Dědkův hlas. Na stěně tam visel protipožární přístroj a vedle stojan na ručníky.

„Kde jsi?“

„To vím skoro přesně.“

„Povídej.“

„V sekci pé dvě té jé pět set šedesát tři.“

„Díky, kamaráde. To jsi mi toho fakt hodně řekl.“

„Já tam jsme jenom částečně. Jinak jsem dá se říct všude.“

„Rozptýlenej,“ pomohl jsem mu najít to slovo.

„No jo. Jakmile najdu někde nějakou logickou jednotku, šup a zabydlím se tam a nechám si jenom vlákýnko k jiným logickým jednotkám.“

„Ta pé dvě té jé pet set šedesát tři je něco jako hlavní stoka,“ ozvala se Lola. Zatímco jsme si povídalo, obrátila se k oráklu a položila mu několik všetečných dotazů, nejvšetečnější byl, co je pé dvě té jé pet set šedesát tři.

Nechtěl jsem tomu rozumět. Takže vysvětlila:

„No, je to kanál. Tam se dopravuje veškerý odpad k recyklaci. Tady taky všechno recyklujeme, na to nemáte vy na přívratu patent.“

„Tříděný odpad?“ zeptal jsem se opatrně.

„Třídí se pro dezintegraci na úrovni molekul. Jestli chceš vědět, jestli tvůj kamarád plave ve sračkách, tak jo. Plave ve sračkách.“

Pořád jsem tomu odmítal rozumět, nebo spíš věřit.

„Tím chceš říct, že je v nějaké rouře a mezi hovnama a šlupkama z brambor plavou i kusy elektroniky…“

„Samozřejmě. Copak si myslíš, že v té vaší Arkádii je to jinak?“

„Nikdy jsme o tom nepřemýšlel.“

„Ani se ti nedivím. Proč taky? Jakmile je možné dezintegrovat cokoli na úroveň atomů a molekul, nemá tříděný odpad smysl. Všechno se stejně roztřídí do šuplíčků Mendělejovy tabulky as psak se to zase třídí a seskupuje a vrací do oběhu. Co jednou spadne do kanalizace, vrátí se zpátky. Neztratí s enic.“

„Ty jsi schopná lokalizovat to, v čem Dědek je?“

„Dědek?“

„Můj kamarád.“

„Já ne. Orákl jo.“

„No a co?“

„Je třeď v jímce,“ řekla moudře.

„To je pěkný, že je v jímce.“ Dostal jsem chuť zabušit do té její zrzavé palice.

„Trvá to dva dny, než se jímka naplní. No a pak to jde rychle.“

„Dva dny od teď?“

„Samozřejmě ne,“ pravila a teď zřejmě dostala chuť na bušení do hlavy ona. „Jsi dnes nějakej natvrdlej. Dva dny od posledního vypuštění. Takže do máme osmnáct hodin, plus mínut.“

„Po osmnácti hodinách…“

„Otevře se propusť a pak to všechno jde rychle do dezintegrátoru.“

„Tak už jste si to všechno pověděli?“ ozval se Dědek.

„Osmnáct hodin…“

Ohlédl jsem se. Zaslechl jsem nějaké hlasy a kroky. Lola vstala.

Napochotovala sem Maria Lotti. Opravdu nevypoadala jako zhroucená bytost, zdrcená úderem jakéhosi záhadného záchvatu. Za ní pochodovali dva chlapi z ochranky. Jestli je pravda, co mi řekkla, že púersonál je složený výhradně ze zločinců, tak tihle dva tu jsou kvůli hodně násilným činům.

„Co je tohle,“ vyštěkla.

„Paní Lotti,“ vyhrkla ze sebe Lola, „pan Nedomý je zkušený technik a pomohl mi s repasí autonomního humanoidního mechanismu. Má v tom směru velké zkušennosti.“

„Zkušenosti možná má, přístup nikoli,“ řekla Lotti a loupla po mně očima. „Tohle je zakázaný prostor!“

„To nikdo nikdy…“

„Možná nikdo nikdy, ale teď já a tady zakazuju, aby sem někdo chodil. Pane Nedomý, okamžitě opusťte prostor servisní stanice habitatu Ultimus. Pamatujte si, že přístup sem máte přísně zapovězený.“

„Nechci dělat potíže…“

„Neradila bych vám, abyste je dělal. A vy si rozmyslete, zda chcete zůstat na funkci vedoucí servisní stanice. Potřebujeme lidi do terénu. Na údržbě chybí pět lidí, pokud si vzpomínám na poslední čísla.“

„Ano, paní,“ řekla. Černáí tzvář jí zšedla. Dlaně přitiskla ke švům kalhot.

Tak vidě, odvrácená stránka hodobožového života. Není to tu jenom válení u baru a vaření kafíčka.

Přirozeně, že to ve mě vřelo. Musel jsem toho hodně v sobě polámat a zamknout a zašpuntovat, abych nebyletěl.

Mě by se to snadno vyskakovalo a nadávalo, jenže já budu za tejden doma a tahle zrzavá holka tu bude dál kysat.

Copak asi ona provedla?

Nemusím všechno vědět.

„Nebudu dělat potíže. Nezlobte se, Lolo. opravdu jsem netušil…“

„To nic.“

„Díky za kafe.“

„Mějte se.“

Lotti k tomu nic nedodala. Asi nepovažovala za nutné skákat po mrtvolách.

Měl jsem dva důvody, proč tu trapnou operaci neprodlužovat.

Nechtěl jsem Lole dělat problémy, to zaprvé. No a pak jsem se potřeboval dostat někam na síť, abych se spojil s Dědkem, s tím chudákem rozptýleným po sítích. Jedna jeho součástka momentálně plave ve sračkách. To je sice je prekérní situace, avšak ne zas tak moc děsivá. Je to nějaký modul, izolovaný proti vlhkosti, jinak by už dávno shořel. Ať si plave kde si plave. Jsou to jenom atomy, i když atomy seskupené do molekul a ty molekuly se shodou okolností momentálně skládají do struktury hoven a šlupek od brambor.

Za osmnáct hodin to budou mít za sebou a budou to vypíglované čisťounké atomy, připravené posloužit v jakékoli sestavě.

Moc pěkně je to na tom světě zařízené!

10.

Dědek mě chlácholil, jak jen to šlo.

„Nic strašného se mi nestalo,“ promlouval ke mně z oráklu, když jsem se vrátil do své ubikace. „Vždyť to znáš sám moc dobře. Kolikrát jsme měli androida rozloženého na součástky a povídali jsme si s ním.“

„Vždycky ale kvůli tomu mám zvláštní pocit.“

„To se časem zlomí,“ řekl. „Za padesát let tě něco takového nenapadne.“

„Za sedmnáct hodin půjde ten tvůj modul do šrotu, to je to, co mě rmoutí.“

„Ta možnost tady je, to je pravda.“

„Co se stane, když se mi nepodaří tu věc vylovit? Mimochodem, máš představu, jak ve velká?“

„Máš představu, jak jsou velké tvoje nadledvinky? ¨Náhodou to vím. Našel jsem si dokumentaci k té pé ká dvacítce. Je to koule velká asi jjako pomeranč.“

„Velký nebo malý?“

„To jsou otázky!“

„Promiň,“ omluvil jsem se. „Přemýšlím a vedu provozní dialog, abys mi neodešel. V tom pomeranči jsou záznamy toho, co se stalo tam dole.“

„Přesně tak.“

„Vytáhnout nejdou, jinak bys to už dávno udělal.“

„Jednou se naučíš myslet logicky!“

„Co je tam ještě?“

„Něco jako moje řídící jednotka.“

„Bez ní…“

„Bez ní nebudu.“

„Poslyš, Dědku, to je…“

„V hajzlu. Doslova.“

V horním rohu skrínu blikal údaj o čase. Když mě nepřemůže spánek, můžu s Dědkem klábosit ještě šestnáct hodin a nějaké drobné.

„Vždyť je to hloupost,“ řekl mi Dědek. „Za devět dní se vracíš. Jsem jen… dejme tomu… extenze.“

Nevěděl jsem, co na to říct.

Seděl jsem v křesle a nohy jsem si dal podle svého zvyku na stůl. Pohodlíčko. Skrín jsem nechal černý. Mohl jsem si vygenerovat Dědkovu podobu anebo si tam vyčarovat nějakou pohádkovou krajinu nebo barevnou hudbu. Jenže černá je černá, mě uklidňuje nejvíc. Nedělo se mi nic zlého. Měl jsem tu plnou ledničku, klimatizace mi příjemně šuměla za zády a čísla v rohu skrínu mi oznamovala nejen že se blíží Dě+dkova dezintegrace, ale že se můžu těšit na setkání s Drabekem, který mě odveze k opravdovému Dědkovi a k Su a taky k Mantellovi a Kurzovi a ke kamarádům a kunčoftům, zkrátka, k normálnímu životu.

K opravdovému Dědkovi…

Vždyť on je taky napůl z karbonitu a elektroniky a bioelektroniky. Je opravdový? Já jsem opravdový? Opravdoví lidé pár let dozadu byli v mém věku už dávno v hrobě nebo v urně nebo někde rozprášení. Držím pohromadě jen díky úsilí doktora Kurze. Dědek vypadá víc jako kyborg, protože si na tom zakládá a dělá mu dobře, když lidem při pohledu na něho začne cukat víčko. V podstatě jsme na tom nastejno.

Oba bychom byli bez doktora Kurze a celému tomu obrovskému souboru vědní a umu jen kupička prášku. Takže ten Dědek, který je tu rozlezlý po sítích a komunikuje přes zvuková reprodukční zařízení, je míň opravdový?

Jsou teď dva, jeden tady a druhý tam, v Arkádii.

Třeba to bude dělat potíže. Dejme tomu, že se mi nějak podaří Dědka z té žumpy vytáhnout. Zůstanou tedy dva?

„Máš nějaký nápad?“ zeptal jsem se ho.

„Nejsem vševědoucí,“ odpověděl.

Znělo to podrážděně. Tím hůř. Jestli má emoce, je podobnější skutečnému živoucímu Dědkovi Čuchákovi.

Uvědomil jsem si, že se tu bavím s koulí velikosti pomeranče ponořenou do sraček.

Plus nějaké podpůrné obvody.

Má nárok na emoce?

Lola měla možná nějaký nápad. Je tady na Ultimu hodně blízko technické infrastruktuře. Třeba tu existují nějaké prostředky, třeba sítko nebo něco jako udice…

Tak tohle byla skutečně hovadina. Lotti, napadlo mě.

Jestli existuje nějaký technický prostředek, jak vylovit něco z kanalizační jímky, byl by v oblasti technických služeb Ultimu. Jistě tu mají údržbářské týmy. To, čemu doufám pořád ještě šéfuje ta milá sympatická Lola se stará jen o malý segment technologické výbavy habitatu.

„Zachovej klid,“ řekl jsem k neviditelnému a všudypřítiomnému Dědkovi.

„Jsem tak klidný, jak může být někdo, kdo plave v žumpě.“

„Dostanu z tě z toho.“

„Prima,“ řekl Dědek a byl to výsměch tak hořký, že mi zatrnuly zuby.

„Slib mi, že mi nebudeš žvanit do toho, co teď udělám.“

„Dobře,“ řekl.

Snad se i odpojil, to jsem se nikdy nedozvěděl. Šel jsem do koupelny, vymočil jsem se, umyl jsem si ruce a opláchl obličej. Když mám dělat něco nepříjemného, chci se jaksi očistit, vně i uvnitř.

No a pak jsem požádal orákl o spojení s Mariou Lotti.

O půl hodiny později jsem u ní seděl v kanceláři, na malé plastové židli, která měla za úkol vás přesvědčit o tom, že jste bezmocný červíček, něco jako zrnko na mističce a před vámi sedí velká načechraná slepice.

No, Lotti opravdu nebyla velká načechraná slepice. Kdybych měl zůstat v ptačí říši, byl to ostříž. Nebo možná sup.

„Přišel jste k rozumu,“ poznamenala, když jsme si odbyli zdravení a podobné formality. „Jestli něco potřebujete, máte přijít za mnou. Je zbytečné ztrácet čas s nějakým… personálem.“

„Nechtěl jsem vás obtěžovat.“

„Přidělal jste mi starosti. Nechme toho, stalo se. Co potřebujete?“

„Leží mi v hlavě, kdo mě to chtěl dostat, tam dole.“

„Taky by mě to zajímalo.“