Není o čem vyprávět

Už dopředu jsem se těšil, jak tu budu vyprávět o svých dobrodružstvích s pozorováním částečného zatmění Slunce. Jenže se žádné dobrodružství nekonalo, takže není o čem vyprávět. Přítel Jiří přivezl z Německa speciální pozorovací brýle One sky, one life, one movement. Jsou papírové a sklíčka mají z plastu, nicméně odpovídají normě ISO 12312-2-2015. Kromě ISO he na nich QR kód s poučením, že kód vede ke Gebrauchsanweisung. Tak se dozvíte, že zmíněné ISO označuje filtry pro přímé pozorování Slunce. Propouštějí 0,000032 % viditelného světla. Pozorovací stanoviště jsem určil podle internetové mapy. V naší oblasti zvala na skálu nad Vltavou v sousedním Olešku. Tam jsme se s Ljubou odebrali a zatmění sledovali od začátku po západ, takže opravdu není o čem vyprávět.

Bylo to v příkrém kontrastu s mým prvním pozorováním zatmění Slunce. Bylo to 30. června 1954 a mě coby chlapečka devítiletého zastihlo v Panské ulici v Praze. Rodiče mě tam zanechali na chodníku a odebrali se do Filmového klubu v prostorách hotelu Palace. Stál jsem tam s hlavou zvrácenou a očima přimhouřenýma a sledoval zužující se srpek. Přistoupila ke mě cizí stará paní. Určitě byla stará. Když je vám devět, všechny paní jsou staré. Cosi mi nabízela. Sotva jsem ji viděl, ale postřehl jsem aspoň to, že drží něco v ruce.

„Nic nechci,‟ řekl jsem. Rodiče mě vedli k tomu, abych od nikoho cizího nic nebral.

„Vezmi si sklíčko,‟ řekla ta paní. To už jsem se vrátil do sféry viditelného světla natolik, že jsem rozeznal tvary nabízeného předmětu. Byl to kus skla, strašně špinavý, dá se říci černý. Sama měla černé prsty.

„Na co sklíčko?‟ zeptal jsem se.

„Abys viděl Slunce,‟ odpověděla.

„Já ale vidím Slunce,‟ namítl jsem a ukázal prstem nahoru pro případ, že ta stará paní neví, o čem mluvím.

Pokrčila rameny, rychle se otočila a spěchala směrem k Jindřišské ulici. Ještě jsem cosi zaslechl, moc jsem to nechápal. Bylo to nějaké divné slovo.

Když nebeská podívaná skončila, vrátil jsem se k rodičům.

„Viděl jsi zatmění Slunce?‟ ptala se mě maminka. Oni ti moji rodiče opravdu nebyli silní v přírodních vědách a nebeské jevy je nezajímaly.

„Viděl, maminko,‟ odpověděl jsem. „Bylo moc pěkné.‟ Vtom jsem si vzpomněl na to slovo, které jsem zaslechl, když stará paní odcházela do Jindřišské ulice. „Tatínku, řekni mi, co je to idiot?‟

Tatínek mi ho vysvětlil a tím bylo moje první pozorování ojedinělého nebeského jevu završeno.