O PSANÍ: Dvě zásadní otázky

Obě bych mohl dokumentovat citacemi z Kingovy knihy O psaní, ale už s ní tady nechci otravovat. Na Mistra se odkazuji jen abych připomněl, že to nejsou moje vynálezy, že jde o zásady, které příběhovou literaturu provázejí jaksi přirozeně.

První otázka: Co chceš?
Je kladena na každou aktivní figuru (je to jako v počítačové hře, jsou v ní aktivní figury a NPC, Non Playing Characters, s účelem doprovodným nebo dekorativním). Aktivní figura musí něco chtít, musí jít za specifickým cílem. Zeptejte se figury „co chceš‟ a když odpoví „nic‟, je k ničemu. Figura je definovaná tím, co chce. Ale pozor: musí to být věrohodné. Právě na tomto prvku King ve své knize hodně trvá. Postavy jeho příběhů věrohodné jsou, staví je na základě ostrého pozorování, dokonalé paměti a schopnosti vybrat charakteristické a charakterizující prvky. Neznamená to, že figura je nutně determinována tím, co o ní napíšeme. Každý z nás má v sobě mnoho vrstev, nicméně jsou nějak provázány, dobré vlastnostmi i s těmi horšími. Ty vazby ale nejsou úplně gumové a donekonečna natahovací. Čtenář, když mu vrstvy figury předkládáme, je vnímá, ale nelibě nese, když cítí, že tahle guma by se už musela dávno přetrhnout.

Druhá otázka: Proč to děláš?
S figurou si můžeme dělat co chceme. Můžeme studenta bohosloví poslat do bordelu za holkama. čtenář ale musí figuře věřit, že je schopná to udělat. Neznamená to, že figury nemají dělat překvapující věci. Naopak, kdyby dělaly jen to, co se od nich čeká, čtenář by se nudil. Nicméně i k podivnému rozhodnutí a bláznivému činu musí být motiv a ten by měl být nějak zanesen v charakteristice postavy.

Kdy si obě otázky klást? Nejspíš pořád. Na nich stojí první koncept, kdy se snažíme z motivu uplést příběh. Cíl postavy charakterizuje figuru a protože ji vytváříme, cíli přizpůsobujeme charakterovou výbavu postavy. Je taková, jaký má cíl. A potom, v průběhu psaní,. kontrolujeme, jestli se nezpronevěřuje. Proč figura udělala to či ono, je to v souladu s jejím cílem?

Tolik tedy ke dvěma důležitým otázkám. Dodám ještě, že se jimi nesmíme nechat deprimovat, abychom nezůstali u suchopárného vyptávání „co‟ a „proč‟. Nechme se příběhem vést, to je jedna z rad, které King často opakuje. Ale ty dvě otázky, ty by nás měly při vyprávění někde v pozadí doprovázet a měli bychom si je připomínat. Kdy je ta pravá chvíle?

Obvykle v okamžiku, kdy se nám vyprávění zasekne. Pořád to šlo a najednou stojíme. Lámeme si hlavu, kde se stala chyba. Teď obě otázky vytáhněme jako když opravář sáhne do tašky pro sikovky a šroubovák. Velmi často je chyba v tom, že figury dělají něco nepravděpodobného a nám se podvědomě nechce pokračovat v něčem, co odporuje zažité zkušenosti: naší i čtenářově.