Špatně postavená povídka

Hrabal jsem se v archivu a objevil povídku, kterou si hned můžete přečíst. Je založená na skutečném zážitku, před mnoha lety jsem byl s rodinou u moře a opravdu postavil synkovi z písku závoďáka a idiot soused taky postavil synkovi závoďáka – rovnou před čumák toho mýho. No a na tom stojí ta povídka. Má zásadní chybu – a jakou, to vám povím na konci, až si ji přečtete.

 

Ve stylu retro

Závodní auto uplácal z písku pan Viktor Bauer pro maličkého Elíka na mořské pláži. Potřeboval k tomu Elíkovu lopatku, kyblíček použil na znázornění motoru, jeho závoďák byl osmiválec, a pak už stačila představivost, a šikovnost. Elík byl nadšený. S jásotem běhaly kolem auta i Jitřenka a Amálka, holčičky pana Pavla Meluzína a jeho paní Věry. Bauerovi a Meluzínovi trávili dovolenou u moře společně, rok co rok.

„To je dost, že si kluka všimneš,“ chválila Viktora jeho žena Běta. „Konečně děláš něco jiného než chlastáš a hraješ karty.“

Děti se radovaly, ale brzy přišla první mrzutost. Amálka zakopla o levé přední kolo a Viktor ho musel opravovat, protože Elík brečel.

„Postav holkám taky auto, a bude pokoj,“ nabádala Věra svého muže. Viktor tedy půjčil Pavlovi lopatku a kyblíček a dal najevo, že rád vypomůže radou. Do stavby zasáhl hned na začátku. Pavel se chystal postavit své auto před Viktorovo.

„Byl to můj nápad,“ namítal Viktor. „Postav ho za mnou.“

Pavel prohlásil, že je mu to fuk a brzy předvedl, že je přinejmenším stejně šikovný jako Viktor. Postavil stroj ve stylu retro, s motorem vpředu. Jeho osmiválec seděl v písku ve vzdálenosti pět metrů za Viktorovým strojem. Oba pískové modely skutečných závodních strojů se skvěle povedly. Lidé se před nimi fotili a maličký Eli se pyšnil svým osmiválcem a holčičky byly hrdé na své retro.

Rodiče seděli na terásce plážové restaurace, popíjeli aperol špric a povídali si, jak se letos ta dovolená pěkně povedla. Počasí je skvělé, pláž čistá, a aperol špric je poctivý.

„Hlavně že mají děti zábavu,“ mínila paní Věra. „To byl opravdu výborný nápad, Viktore. Jak jsi na něj přišel? Každý tu staví hrad. Jsou všude kam se podíváš.“

„Sám nevím,“ krčil Viktor rameny. „Když jsem viděl všechny ty hrady, bylo mi z nich skoro špatně. Napadlo mě, že by se z toho písku dalo postavit vlastně cokoli. No a vyšlo mi z toho auto.“

Taky děti u svých pískových závoďáků se hřály ve středu pozornosti. Byly blažené do chvíle, kdy jeden pán řekl:

„To jsou závoďáky, že?“

„Jasná zpráva“ odpověděl mu Elík.

„Takže ty jsi vítěz. Pořád vedeš,“ řekl ten pán Elíkovi a potměšile pohlédl na holčičky.

Elík se nafoukl, holčičky zvadly, až se rozbrečely a utíkaly za rodiči.

„Co se stalo?“ vylekala se paní Věra. Pavel se ohlédl k autům, jestli někdo taky nepokopal pískové kolo. Z následujícího výslechu brečících holčiček vyplynulo, že Elík má lepší auto a že v těch závodech prohrávají.

„Nejsou to žádné závody,“ chlácholil je Viktor. „Auta stojí v depu a vy jste mechanici a ladíte je. Motory musíte pořádně natunit. Běžte a pusťte se do toho. Řídit auto dovede každý, ale pohrát si s motorem, to je umění!“

„Jenže ten pán říkal, že to jsou závody a že prohráváme.“

Bylo po náladě, matky nakonec odvedly děti do moře, muži odešli k baru. Pak se šlo na oběd a po obědě znovu na pláž. Dospělí si dali partičku canasty. Pavel byl nějaký roztržitý a občas se na pláž zadíval. Brzy přiběhly holčičky. Zářily.

„Už Elíka dotahujeme!“

Opravdu, jejich pískový závoďák už byl od Elíkova stroje jen metr a vypadalo to, že se ho chystá vzít zleva. Viktor se na Pavla mračil. Po celé odpoledne Elík fňukal a nechtěl nic slyšet na to, že je pořád první a že v závodech nezáleží na tom, o kolik vede, ale na pořadí a navíc, že tohle nejsou žádné závody, ale depo. Uklidnil se až po večerní procházce, když se ukázalo, že jeho stroj se vzdálil od čísla dva o pěkné tři metry.

Viktor s Pavlem byli zamlklí a jejich pohledy nebyly vlídné.

Matky pak uložily děti do postýlek a muži šli na pláž a oba stroje rozšlapali.

„A je pokoj,“ řekli, podali si ruce a odebrali se krokem nikoli pevným do baru. V noci se zvedl vítr, udělal vlny a ty pláž dočista zametly. Ráno tu nebyly žádné hrady, žádné bazénky, nezbyly tu ani pozůstatky pískových aut. Azurovou zátoku vroubila širokánská podkova bílého písku, vroubená palmami a úhlednými stavbami. Z jednoho okna vyhlédl Viktor, z druhého Pavel. Na pláži z písku vyskočila dvě auta. Viktorův osmiválec a Pavlovo retro s motorem vpředu pět metrů před ním. Osmiválec vyrazil jako hnaný písečnou bouří, retro se nedalo a smršť utichla, teprve když se ozvalo volání:

„Snídaně!“

Nikdo to neviděl, jen ti dva.

+ + +

Návrat z dovolené byl bouřlivý. Tisícileté stěny hradu Dardemoru se chvěly pod hromovým rachotem titánské hádky.

„Řeklo se, že se na dovolené nebude čarovat!“ burácel čaroděj Baurimus a čaroděj Vichradon sršel kolem sebe blesky.

„Nenechám své princezny ponižovat a utlačovat!“

„Už toho nechte,“ ječely na ně jejich čarodějnice, babice s bradavičnatými nosy. Kocouři na jejich ramenou se výhrůžně hrbili. A děti? Ty ve své přirozené podobě netopýrů visely hlavou dolů v trámoví hlavní věže Dardemoru a vyspávaly námahu dlouhé cesty od moře do Temných hor.

Pět set let staré přátelství ale neztroskotá na dvou pískových automobilech.

„Příště – žádné experimenty. Jenom aperol špric a karty!“ stiskli si čarodějové ruce a nad Dardemorem přestalo hřmít.

Uzavřenou dohodu poctivě v příštím roce a všech dalších splnili.

***

Přečetli jste povídku? Tak teď k té chybě. Je postavená na principu čáry máry fuk. Něco se děje, ničema autor nutí čtenáře sledovat jakési peripetie a pak bum ho… a voni jsou to čarodějové. Nebo bum ho… a vono se mu to zdá (to je vůbec nejhorší varianta povídky typu čáry máry fun). Nebo bum ho… a voni to jsou jinoplanetníci (každá druhá amatérská sci-fi povídka takhle končí).

Jak je to správně

No samozřejmě že Baurimus a Vichradon se ženou a dětmi odjedou na prázdniny a jejich ženy varují: Hlavně žádný čarování. Aby to nedopadlo jako tuhle. Atd.

Zkrátka: od začátku musí bejt jasný, že jde o čaroděje. A jak to zakončit? To nevím, ale říkám si, že bych to měl nějak zmáknout. Pokud se to podaří, dám vědět.