Walter Tevis: Zpěv drozda

Zpěv drozda je dystopický román z roku 1980 amerického autora Waltera Tevise, autora známého románu (a filmu) Muž, která spadl na Zemi. Širšímu publiku je známa minisérie Dámský gambit podle stejnojmenného románu z roku 1983, zde ovšem nejde o sci-fi.

Tevis román napsal ve zralém věku (narodil se 1928), nedlouho před smrtí (1983) jako chmurnou alegorii, jako společenskou vizi umístěnou do vzdálené budoucnosti. Z hlediska literární techniky román zaujme sevřeností své stavby. Hrdiny jsou učitel Paul Bentley a jeho partnera Mary Lou a také „robot deváté generace‟ Spofforth. Příběh ale není to hlavní, co mě na románu zaujalo (neberte to jako odsudek). Zajímavější je pro mě vize autorem předkládaná. Wilipedie cituje recenzi, v níž se uvádí, že román recenzentovi připadá jako kombinace 1984, románu Konec civilizace a Útěk z New Yorku. Překvapuje mě, že výčtu známých dystopií chybí ta nejdůležitější, Barburyho 451 stupňů Frahrenheita. Také Tevisův svět je negramotný, zbavený literatury a dokonce i znalosti číst a psát. Huxleyho dílo připomíná masivním nasazením narkotik a také absolutním sexem „se kterým se netřeba párat‟ s absencí citového zaujetí, degradovaný na páření. Tevis tedy vidí společnost podobně jako Bradbury třicet let před ním. Oba neskrývají zoufalství nad tím, že „k tomuto všechno spěje‟. Tevise, opět podle článku ve Wiki, inspirovala k temnému pohledu na budoucnost společnosti zkušenost z pedagogické praxe na univerzitě (Bentley je také univerzitní profesor a robot Spofforth je dokonce rektor).

Z pohledu z roku 2025 musím konstatovat, že vizionářství jak Bradburyho, tak i Tevise bylo obdivuhodně přesné. Ale pozor: oba předpokládali přímo exponenciální rozvoj techniky, především schopností robotů a automatických mechanismů. Skutečnost prvního kvartálu jednadvacátého století naznačuje spíš zbrzdění technického pokroku než akceleraci. K „robotovi deváté generace‟ s kapacitou takřka božskou máme nekonečně daleko. O to silněji se naplňuje předpověď devastace společenské, úpadek vzdělanosti a hlavně, omezování svobody, pokračující kategorizace „správného‟ a „nesprávného‟.

Je v tom ale háček. Bradbury i Tevis (lze jmenovat další autory té doby) vidí kořeny úpadku v omezeném buranství americké střední a nižší střední třídy, buranství vrstev zaměřených na primitivní konzum. Realita prvního kvartálu jednadvacátého století je taková, že tito burani si hledí své cocacoly a hamburgerů a primitivní zábavy a do ničeho se nepletou, kdežto zdroj „cancel culture‟ a generátor restrikcí a příkazů všeho druhu přichází shůry, z intelektuálního parnasu. V podstatě od lidí toho typu, jako byl Ray Bradbury a Walter Tevis.

To jsou nám paradoxy, pane Vaněk, nebo pane Vonnegute… Haj hou…