ZLATÁ PADESÁTÁ: Jízdní kola

Na stará kolena bydlím ve vesnici a tady jezdím na kole. Pravda, na elektrokole. Jak to bylo dřív?
Z dětství ve Slapech se  nepamatuji, že by některý kluk, natož holka, měli dětské kolo. Jakmile dítě odrostlo, jezdilo na dospělém kole, buď na dámském (vyrábějí se vůbec ještě?!), anebo na pánském pod rámem. Popadla se řídítka, naskočilo se na jednu šlapku a pak holt se ta druhá noha musela prostrčit na druhou stranu. Mnozí chlapečkové jezdili nesmírně hbitě – nakřivo, určitě nebezpečně.
Přehazovačku tyhle velocipédy samozřejmě neměly. Brzdilo se na nich sešlápnutím dozadu (systém se jmenoval „torpédo“, zřejmě podle nějakého prvorepublikového výrobce, jako kdyby se říkalo dnes přehazovačce „šimáno“). Pak ještě měla tahle venkovská kola brutální přední brzdu, pákovou, která tlačila kolmo na pneumatiku. Kola měla barvu převážně černou, s ozdobným štítkem vepředu. Dámská kola mívala pletenou síťku, aby se dámám nezapletly sukně do drátů. Jezdilo se na tom pomalu a důkladně, poruch nebylo, rychlost se vyvinula nepatrná.

Později, už ve městě, jsem poznal i jiná kola. Pro děti bylo kolo s maličkými koly, nedivil bych se, kdyby kola měla tvrdé gumové obruče, ne pneumatiky. Tady na fotce má kolo pneumatiky, jak jsem to měl já si nepamatuju. Každopádně to mělo převod zvaný „furtošlap“: napevno zpřevodované, muselo se pořád šlapat, asi jako na tříkolce.

O třídu výš bylo kolo Pionýr s 24´´koly. To už samozřejmě nebyl furtošlap, mělo to volnoběh a brzdu „torpedo“ na šlápnutí dozadu. Mezi námi, dodnes torpédo miluju a pamatuju na to jako na nesmírně efektivní brzdu. Pionýra jsme nikdy neměl, všichni ho měli, já ne (podobnou ránu na duši mám kvůli koloběžce s pneumatikami, říkalo se jim „bantamy“).

Měl jsem až tříčtvrtku Junior, pamatuju si, že stálo tři sta korun, ale průměrný plat byl tenkrát patnáct set. Na prodej byla i sportovní kola, levnější Eska a „profi“ Favorit. Favorita jsem si ale koupil až mnohem později v osmdesátých létech. Jezdil jsem na něm do práce a vzpomínám na něj s nenávistí, byl vyrobený z mizerného materiálu – šílené problémy byly s klínkem pedálu a samozřejmě s praskajícími dráty. Nechápu, proč o něm dneska lidi bájí jako o „držáku“.
Ani v těch padesátých létech nebyly – pokud vím – problémy s koupí kola. Ty nastaly až mnohem později, když k nám začali jezdit Vietnamci na práci. Nikdy jsem nepochopil, proč po zbytek bolševické éry nebyl režim schopen zvýšit produkci kol. No, když nebyl schopen vyrobit hajzlpapír, proč by měl vyrobit kola. Ale v těch padesátých létech to ještě kupodivu dovedl – spočítat spotřebu a upravit k tomu výrobu.