ZLATÁ PADESÁTÁ: Pionýr

Do Pionýra jsem vstoupil ve čtvrté třídě, tedy v roce 1955. Ve čtvrté se začala učit ruština a vstupovalo se do Pionýra, celá třída – v naší škole, v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí. Učili jsme se nazpaměť pionýrský slib, učili jsme se pionýrský salutovat (pravá ruka šikmo před čelo, kloub palce nad pravé obočí). Kroj sestával z bílé košile a dlouhých kalhot, respektive sukně pro holky. Šátek se kupoval v Dětském domě na Příkopech. Obřadu přijetí se říkalo šátkování – šátkovali nás v aule školy a pak už jsme byli pionýři.
Ve škole jsme měli chodit jenom s šátkem. Učitelé kontrolovali, jestli s ním nešeredíme. Měl být zavázaný speciálním pionýrským uzlem, a bylo zle, když ho někdo uvázal uzlem skautským. Ke kroji patřil i pásek, ten měl plechovou přezku okopírovanou ze skautské: byla do vypouklá placka se zářezem a do ní se strčila kulatá placička se znakem pionýrské organizace. Nezbedové nosili k pionýrskému šátku skautský pásek s nápisem BUĎ PŘIPRAVEN.

Druhý den po šátkování jsem jel tramvají do školy, s šátkem kolem krku. Průvodčí mi nevrle řekla:
„Ty máš určitě samý jedničky, když jseš pionýr!“
„Mám samé jedničky,“ připustil jsem. Vztekle se otočila a odešla ode mne.

Podobné konflikty byly časté, a byla to pěkná masáž: ve škole chtěli, abychom šátek nosili a na ulici byl ošátkovaný pionýr předmětem posměchu.
Našlo se řešení. Šátek jsme na ulici nosili v kapse a natahovali si ho na krk teprve před vchodem do školní budovy. Což byla vcelku realistická výchovná průprava pro život s socialismu.
Jak čas plynul, pozornost kantorů otupěla a šátky pomalu mizely ze školního koloritu a našich krků. Čekalo se, že budeme po škole „chodit do pionýra“,  jenže ani toto se nekonalo – jaksi nebylo dost pionýrských vedoucích. Jinde měli pionýra“ jako řemen, my tenkrát na tom Žižkově ve škole na Sladkovského náměstí jsme tomu bezbolestně unikli. Taková tedy byla moje zkušenost s pionýrem. Ona ta Slaďárna byla celkem unikátní škola, potvrdí vám to nejeden pamětník. Naše ředitelka dr. Hana Sachsová byla sice baba princmetálová, taková malinká, v šedém plášti, šedé vlasy, hubené, vrtací oči, báli jsme se jí. Ale cavyky s politikou nikdy nedělala a však to taky v normalizaci odskákala. To je ale úplně jiná historie.