Jaký je audio Blade Runner

Blade Runnera jsem odposlouchal, audio trvá sedm hodin a poslouchám převážně v autě. Připomínám, že jde o klasickou četbu románu Philipa K. Dicka z roku 1968, původně se román jmenuje Do Androids Dream of Electric Sheep?, u nás vyšel už jako Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách? v roce 1993, naposledy v Argu v roce 2017. Na Megaknihách jsem ho našel za 224 korun.

Šel jsem do audioknihy, protože znám Blade Runnera jako film a zajímalo mě srovnání. Existuje několik variant filmu Ridley Scotta z roku 1982. Původně byl sestřihaný s komentářem, aby se v něm lidi vyznali – a ve své době byl obdivovaný a diskutovaný závěr, kde 20 nekonečných minut Harrison Ford visí za ruku a honí ho superlidský android. Pak byla jakási meziverze s „hezkým koncem‟ a teď už se dá vidět jen pořádný režisérský produkt s otevřeným temným koncem. Z románu je použita jedna linka: šest super robotů je na Zemi a zabiják robotů je má zlikvidovat a má u toho výčitky- Je to perfektní a film v té konečné podobě je dokonalý, nezestárl a už zůstane součástí klasiky.

Dickův román je také součástí klasiky. Dick je mistr nejasnosti, pochyb a ironického paradoxu. Od téhle chvíle půjde řeč o románu, zapomeňte na film. Jsme v roce 1968. Román je postkatastrofický, tedy po atomové válce. V té době ještě Světský svaz ohrožoval svobodný svět atomovým útokem a svobodný svět se na to připravoval. Nikdo netušil, že nastane v polovině osmdesátých let pauza na čtyřicet let, načež se atomová hrozba obnoví, s tím rozdílem, že svobodný svět stačil zlenivět a zblbnout a hrozbu už nebere vážně. Ale zpět k románu.

Zabíječ robotů Deckard má sice výčitky a je vnitřně rozpolcený, jinak by ho Dick do svého románu nepustil. Ve své podstatě osobnosti je Deckard malicherný maloměšťák, který v šíleném světe po atomové smrti má touhu vlastnit jako „statuc symbol‟ živé zvíře: má elektrickou ovečku, ale to mu nestačí a když pak zabije v jedné sérii tři androidy, za prémii si koupí kozu. Má úplně blbou ženu Iran, která ho nenávidí, že je zabiják, ale jinak je úplně k ničemu. Pořád čumí na televizi, kde sleduje Kámoše Bustera, utápí se v elektronické náladové stimulaci a skrz „krabičku empatie‟ se účastní na kolektivním kultu „trpitele Mercera‟. Decker je tedy nájemný zabiják, jednu chvíli ani neví, jestli on sám není android, ale situaci mu nevyřeší ani to, že se zjistí, že je skutečně člověk. V jistém smyslu je stejný hlupák jako jeho žena, jenomže je akční a zabíjí adroidy.V kontrastu s ním je John R. Isidor, dement mentálně postižený – ale jediný skutečně lidský v tomto příběhu. Mimochodem: ve filmu se postava vyskytuje v posunuté roli jako J.F. Sebastian, to je ten designér umělých organismů. který nakonec zavede androida Battyho k šéfovi korporace Tyrellovi v naději, že Tyrell dovede androidům prodloužit život.

Románový Isidor je pouhý ubožák, ale lidský. Jen ten si dokáže udržet lidskost, kdo vypadne ze systému, třeba tím, že je dement. A máme tu poselství románu jako na dlani. Firma vyrábějící androidy ve světě, který je zničený natolik, že je nutné se odstěhovat na Mars. O pořádek se starají vrazi bez špetky citlivosti, kteří jakousi potřebu empatie ukájejí v podvodném pseudonáboženství a touží po vlastnictví čehokoli živého, protože všechno zabili. Jediný lidský člověk je kretén.

To vše je podáno strhujícím způsobem. Dick je mistr nečekaných zvratů. V tomto smyslu je film Blade Runner nechutným převrácením poselství díla a jeho vulgarizací: film vrcholí hollywoodovou matlanicí s nezbytným visením za ruku, načež mravně očištěný Deckard jde s androidkou Rachel zjevně vstříc smrti, protože je oba odpráskne janý blade runner, milovník origami.

V románu je to tak, že Rachel zabije šmejdovi Deckertovi jeho kozu a sám zabiják je tak utahaný, že jde spát. Táta se vrátil ze šichty, zabil šest andíků, má na to právo, že? Už dlouho njsem nenarazil na tak nečekaný ironický zvrat v samotném závěru románu…