Balada o Ballardovi

Balada o Ballardovi

Titulek neberte vážně, je to jen slovní hříčka a nějak se článek jmenovat musí. James Graham Ballard (1930 – 2009) byl britský autor sci-fi. Četl jsem od něho kdysi pár povídek. Uchvátily mě atmosférou a snovým pojetím. Možná, že moje povídka Čtvrtý den až navěky má se zážitkem z Ballarda souvislost. Později se mi dostala do rukou jeho Bouračka. To je totální magořina s pornografickými prvky (možná porno s magoráckými prvky), těžko říct. Říše slunce je skvělá kniha, sci-fi to není vůbec. Ballard se narodil v Šanghaji a když vypukla válka s Japonskem, jako kluk se ocitl v japonském koncentráku. V knize popisuje svůj život v koncentráku… zvlášť působivá je epizoda, kdy se potkal s klukem cvičeným na pilota sebevražedného letadla. Nemám na ten tábor úplně nepříjemné vzpomínky. Pamatuji si hodně bezdůvodné brutality a bití, ale zároveň jsme my – děti – trávily čas hraním stovek her, řekl později o svém pobytu v koncentráku.

Na Audiotéce jsem poslouchal jeho Hello, Ameriko! Poprvé vyšla 1981, ovšem předcházely jeho ekologické román, především Zatopený svět z roku 1962 (zdá se, že česky nevyšel). Právě tento román mu vynesl pověst vynálezce motivu ekologické katastrofy.

Jelikož jsem politicky „zelený bez rudé dužiny‟, cítím vůči tomuto druhu alarmismu krajní odpor. Podobně jako pornografie využívá podvědomé lidské reakce na obrazový nebo verbální podnět, tihle ekologisté se zabývají strašením a brnkají tak na hodně hluboko usazené struny v lidské psychice. Ve své prapodstatě je to anticivilizační agitka. Katastrofa je vždy vyvolána technologickou inovací. V tomto případě jde o přehradu v Beringově úžině. Čas od času se objeví nápady tohoto druhu. V padesátých létech to byl laureát Stalinovy ceny ceny Pjotr Borisov, propočítal, že by se dala stihnout do 10 let a dvě atomové elektrárny by poháněly elektrické pumpy na přečerpávání vody. Zatím poslední nápad je dokonce letošní. Studie holandských projektantů Jelleho Soonse a Henka A. Dijkstry navrhuje dokonce soustavu tří přehrad. Ballard ale ví, jak by to vše dopadlo: východní část USA by se proměnila v poušť, kdežto západní v džungli amazonského typu. Mimochodem, v tom má asi pravdu, rozhodně by to k ničemu dobrému nevedlo…

Hello, Ameriko! ale není technologicky orientovaný román. Ve své podstatě byl Ballard šílený básník. Jeho román tedy chápejme jako sled sugestivně popsaných obrazů. Příběh, pokud o příběhu lze mluvit, popisuje osud výpravy, která se vydá z Evropy do Ameriky sto let poté, kdy Američané svoji zemi opustili kvůli změně klimatu. V newyorském přístavu narazí na špice trčící z hlavy potopené Sochy svobody… A tak to jde dál. Setkání s novodobými Indiány na velbloudech, přechod přes hor a vstup do džungle a finále v Las Vegas, ve kterém samozvaný prezident USA Charles Manson sní o obnově USA jako světové velmoci. Jinak než nukleární katastrofou to nemůže končit.

Má oblíbená teze zní, že sci-fi podpořila anticivilizační animozitu a stala se brzdou vědeckého a technického pokroku. Je to do důsledků dovedená legenda o Faustovi, legenda o zhoubnosti poznání, jelikož poznání je dílo ďáblovo. Pro Hello, Ameriko! to platí stoprocentně. Přitom je to tak krásně, sugestivně napsané… Tím hůř, tím hůř…