Očištěná verneovka

Josef Vybíral vydává od roku 2011 ve svém nakladatelství spisy Julese Verna. Usmyslel si vydávat je v té nejautentičtější podobě – samozřejmě přeložené do češtiny. To znamená, že zachoval knižní formát 200 x 280 mm Vernova nakladatele P.-J.Hetzela, v každém svazku je plný počet původních ilustrací včetně barevných celostránek – v tak luxusní podobě nebyly verneovky u nás nikdy publikovány. Každý svazek má přebal a kartonovou krabici. Jde tedy o luxusní sběratelskou edici, knih by podle programu mělo vyjít šestašedesát, vyšlo jich zatím šestatřicet. Poslední vydaný román je Honba za meteorem. A teď pozor.
Verne napsal tento román v roce 1901, tedy čtyři roky před svou smrtí. V tu dobu už na tom byl velmi špatně zdravotně a všestranně mu pomáhal jeho syn Michel. Vydání se nedožil, kniha vyšla až roku 1908 – ovšem až po úpravě. Je tedy řazen k tzv. apokryfním verneovkám s omezenou autenticitou.
Původní rukopis se ale zachoval, v autentické podobě vyšel roku 1986, v českém překladu – avšak neúplném, v roce 2003. Nyní tedy ho Josef Vybíral vydává v té podobě, v jaké ho Verne skutečně napsal.
Michel Verne připsal k otcovu rukopisu čtyři kapitoly a hlavně – přidal pitoreskní figuru vědce Zephyrina Xirdala, vynálezce přitahovacích – odpuzovacích paprsků na principu jím vynalezeného xirdalia. Z tohoto autentického vydání je figura vynálezce a jeho bizarního přístroje vypuštěna.
K tomu dlužno dodat , že sám Verne, právem považovaný za otce vědeckého románu neboli science fiction, se skutečně fantastickým vynálezům vyhýbal. Ponorka v jeho době existovala, o letadle se uvažovalo, jeho fantastické romány zpravidla jen posouvají blíže realitě nějakou tehdy platnou hypotézu. Nějaké „xirdalium“ se tedy nemohlo v jeho hlavě zrodit. Naopak Michel Verne byl ten fantasta, který fakticky napsal (a jménem otce podepsal) Výpravu Barsacovu, kde se to bizarními vynálezy jen hemží. Xirdalium a paprsky z něho odvozené je zřejmě extrémně fantaskní prvek.

Zde vpravo je přitahovač v podání George Rouxe, vlevo pak je rekonstrukce, jak jsme ho vymysleli s Ladislavem Badalcem do mé encyklopedie vynálezů Julese Verna, která byla včleněna do knihy Jules Verne a jeho svět (MF 2005).

Takže tu máme Honbu za meteorem takovou, jaká má být. Je výtečná a budeme se divit, proč Michel pokládal za nutné ji nějak vylepšovat. Jak to Jules Verne napsal je skvělé, meteor přilít a pak spadl do vody, je to logické a prosté, proč by to mělo někomu vadit? Jako praktik se ale musím Michela zastat a zde promluvím k řemeslu příběhu. Především, i naprostý laik musí pojmout pochybnosti, že meteor vlivem gravitace zmírní svoji rychlost. Jak situaci autor popisuje v kapitole XIIL, meteor se změnil v cosi jako balón, je vidět i prostým okem a velebně se k Zemi přibližuje. Vznáší se čtyřicet kilometrů od Země a má dopadnout v rozmezí šesti až osmi týdnů. Tak to bylo na naturel dobrodružného Michela Verna příliš silná rána fyzikální pravděpodobnosti. Takovou vyprávěnkou mohl tatínek obluzovat veřejnost v roce 1865, ale dvacáté století bylo jinde. Rozhodl se tedy přivést na scénu šíleného vynálezce Xirdala který meteor přitáhne a pak zase odpudí a tím posunul příběh do groteskní roviny – což ostatně citlivě vnímal ilustrátor Roux, jak patrno z ukázky. Jaké řešení je lepší?

Toto vydání románu je pietní, Michelovo řešení je dramatičtější a čtenáři přístupnější. Je dobře mít v knihovně obě verze, pravím já (a mám jich o hodně víc než dvě, nejvíc se mi líbí vydání Mladé fronty z roku 1956 s ilustracemi Karla Vacy). S mým přítelem a iniciátorem aktuální řady Verne pro XXI. století v Albatrosu, Ondřejem Müllerem, si v obdivu k Vacovým ilustracím notujeme – a shodujeme se v tom, že v tom roce 1956 jsme je nenáviděli (tedy: já, protože jsem pamětník vydání, Müller je mlaďoch a přišel k tomu později). Vaca ještě ilustroval Doktora Oxe a  Plovoucí ostrov (taky jsem ty obrázky jako nenáviděl), stejně geniálně jako Honbu za meteorem. Skvěle vystihl arogantní nadřazenost vernovských hrdinů a zároveň i jejich směšnost – i na ukázce obálky Honby je to myslím dobře patrné. Karel Vaca zemřel v roce 1989 ve svých sedmdesáti letech a já ho mám v pantheonu zcela originálních ilustrátorů Julese Verna.

Ještě si neodpustím uštěpačnou poznámku. Jestli se někdo podivuje, že s Müllerem upravujeme verneovky tak, aby je dětský čtenář byl schopen akceptovat v XXI. století, Vernův vlastní syn to dělal pravděpodobně ještě za otcova života pro potřeby století dvacátého. Ještě dodám, Honba za meteorem není v hledáčku, ale brzy vyjde Ocelové město a Vynález zkázy mám v počítači. O verneffkách více zde.

Nabídka Vybíralova nakladatelství je zde.