ZLATÁ PADESÁTÁ: Život na Žižkově

Život na Žižkově

Připadá mi směšné, jak dnes může někdo idealizovat „staré zlaté časy“ – jakousi polovesnickou idylu. Samozřejmě, že v padesátých létech mnoho lidí žilo ve více méně stejných civilizačních podmínkách, jako se žije dnes, ale byli lidé, kteří žili strašně tvrdě – samozřejmě na venkově, ale i ve městech. V osmdesátkách ho začali asanovat a vyvolalo to velký povyk. I tahle fotka, konec konců, je z článku serveru Náš region. Jenže i na té fotce je docela dobře vidět, jak hnusná lokace to byla, chudák starý Žižkov.

I ten honosný činžák, který na Žižkově postavil můj pradědeček (větev z babiččiny strany) Alois Stuchlík, měl dvě křídla, jedno honosné“, ale druhé lidové. Tam byly pavlače a společné záchody pro několik partají. Tyhle společné záchody byly samozřejmostí v mnoha žižkovských činžovních domech, původně určených pro nemajetné nájemníky. Někde byly i společné vodovody – jediný zdroj pitné i užitkové vody byl na chodbě a do bytu se voda nosila v kbelíku. Měl jsem kamaráda, který bydlel ve Vlkově ulici. Tam taky měli záchod a vodovod na chodbě a rovnou z chodby (bez předsíně) se chodilo do místnosti, která sloužila jako kuchyň a obývák. Vedle byla cimra, kde spala celá rodina, otec s matkou a tři děti. Chodíval jsem tam za kamarádem a obdivoval jsem virtuozitu, s jakou pán domu smrkal na dálku do uhláku u sporáku – seděl u stolu, palcem zacpal jednu dírku, druhou namířil a smrk… a už to letělo přesně na cíl.

Další specialitou té doby byly dělené byty. Z první republiky zbylo mnoho rozsáhlých bytů – velmi často v bytě bylo ubytování pro služku, eventuálně pro služky. Režim lidi sestěhovával a vymyslel termín „nadměrný byt“ – každý měl nárok na určitý počet čtverečních metrů a jakmile plocha bytu přesahovala povolený součet, hrozilo nebezpečí, že byťák byt rozdělí. I my jsme bydleli několik let v rozděleném bytě – spolu s námi bydlela svobodná matka s dcerou. Byl to zdroj mrzutostí, ba konfliktů, to je samo sebou. Je ale pravda, že postupem času se od dělení bytů opustilo a naopak – byťák se snažil tlačit na opětovné scelování bytů.

K tomu všemu je třeba připočíst špínu, vlhkost a jejich výslednici – plíseň. Starý Žižkov smrděl plísní, a nejen on. Mluvil jsem o tom se známým, ten bydlel v té době na Malé straně. Říkal, jak mu připadá směšné, že lidé obdivují krásné starobylé fasády, ale netuší, jaký hnus je uvnitř. A teď si představte míru hnusu jaký byl ve zvenčí hnusných žižkovských činžácích! Jiná věc ovše je, že dětskému světu starý Žižkov vyhovoval.  Uvnitř domovních bloků dvorky a zahrady,  obrovská romantika. Dnešní děti mají jinou romantiku. Za padesát, šedesát let budou nostalgicky vzpomínat, že musely furt čumět na mobil, kdežto dneska ti mladí mají zábavu voperovanou rovnou do oka… v roce 2085 a vejš…