Na poslední pokračování se ozval pan P.R., napsal: Dnes jsem si také přečetl o Vašem vstupu do pionýra. A hned mne zaujalo to, že jste chodil do základní školy na Sladkovského náměstí na Žižkově. Tam jsem chodil i já, ale později. Konkrétně v letech 1966-9. To už to tehdy byla takzvaná Střední všeobecně vzdělávací škola.
Tuto povídku mi poslal pan L.B. s tímto doprovodem: Nejsem a nemám sebemenší ambici být ani amatérským spisovatelem. Nicméně při „hraní si“ s LLM ChatGPT jsem po několika replikách týkajících se Summy Technologiae a Lemova možného náhledu na současný rozvoj LLM a „společné kritice“ článku na OSLU (https://www.osel.cz/14455-inteligence-na-terapii-vedci-vysetrili-chatboty-a-vysledky-jsou-sklicujici.html) zadal prompt: „Napiš mi krátkou a vtipnou
Toto dvaadvacáté pokračování je významné. Na scénu přicházejí dvě figury, které vás budou provázet i nadále, pan Homola a slečně Markéta. Pan Homola se už měnit nebude. Slečnu Markétu čeká ještě malý vývoj, hlavně v obličeji. Její oblečení je dobové, našel jsem si, jak vypadaly módní trendy za Protektorátu: klobouček a účes sedí. Slečna Markéta
Do Pionýra jsem vstoupil ve čtvrté třídě, tedy v roce 1955. Ve čtvrté se začala učit ruština a vstupovalo se do Pionýra, celá třída – v naší škole, v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí. Učili jsme se nazpaměť pionýrský slib, učili jsme se pionýrský salutovat (pravá ruka šikmo před čelo, kloub palce nad pravé
Začínám druhou desítku. Jak na to koukám, je to „ranný Pérák“… Postupně hledám techniku, řeším písmo… Mám v úmyslu udělat 222 Péráků a pak z toho udělám VELKOU KNIHU O PÉRÁKOVI v nákladu 222 kusů a budu ji prodávat… kdo si ji zaslouží a bude ji chtít. Bude to VZÁCNÁ KNIHA. Až dodělám 222tého Péráka,
Vše co nějak souviselo se Západem a s Amerikou obzvlášť bylo za mého dětství na pranýři, tabuizováno a pronásledováno. Žvýkací guma byla pokládána za symbol amerikánského Satana. V padesátkách se u nás ve Slapech reálně vzato nedala sehnat. Hledali jsme náhradní řešení. Někdo žvýkal vosk. Taky jsem to zkusil. Hned první pokus ukázal, že je
Do literárních recenzí, nedejbože kritik, se pouštět nebudu. Omezím se na pár poznámek o literárním řemesle. Potýkám se s ním celý život a zajímá mě, jak se s ním vyrovnávají jiní. Například Jonas Jonasson, švédský mistr groteskního humoru, dobře známý i českému čtenáři. Jeho prvotina Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel měla okamžitý
Druhou desítku máme uzavřenou! V Pérácích pokračuji a ani se neptejte, jak daleko jsem došel. Jsem hluboko v roce 2027. Zabírám se myšlenkou, že z Péráků vznikne album, to že vydám v omezeném nákladu jako parádní vázanou knihu na krásném papíru. Pérák si to zaslouží!
Dětství jsem prožil ve vesnici Slapy u Prahy, od mého necelého jednoho roku až do roku 1953 jsme tu bydleli na kopci zvaném Na Vyhlídce, nedaleko kostela. Z okna je vidět silnice do sousední vesnice Buš. Tudy přicházely pohřební průvody, vpředu kráčela muzika, místní občané. Na inštrumentech měli klipsny s notami. Nebožtíka očekával vykopaný hrob
Mám zase čas na kreslení, s Pérákama jsem přes týden zase pohnul a celkem už jich je 63. Kdo ví, třeba z toho jednou bude něco jako album. Zatím si s určením hlavu nelámu. Pérák jede, s ním i zamilovaná slečna Markéta, opatrný pan Homola, svině Prisera, a samozřejmě generál Sturm. Nesmím zapomenout na chlapečka
