Napsal jsem ji v roce 1988, v následujícím roce mi za ni dali Prix Bohemia (to byl rok, kdy už nevadilo že nejsem bolševik a pak už zase vadilo, že jsem nepracoval v kotelně). O hře napsali toto: Český rozhlas zařadil do svého sobotního vysílání dva sci-fi příspěvky českých spisovatelů. (…) Povídka Ondřeje Neffa je
Rozbití sítě producentů a pašeráků heroinu v tak zvaném Zlatém trojúhelníku na pomezí Barmy, Laosu a Thajska je první velký úspěch nově založené mezinárodní policejní organizace Globopol. Při operaci bylo nasazeno letectvo a pozemní jednotky o síle dvou brigád. Při střetech zahynulo na pět tisíc zločinců, ztráty na straně sil zákona zůstaly utajeny. Zpráva z
Není to náhoda, že jsem tu zveřejnil – hodně daleko s křížkem od funusu – vánoční povídku. Dostal jsem zadání na vánoční povídku do sborníku Vánocům věnovaného. Závažný to úkol, podjal jsem se ho odpovědně a napsal povídku. Pak mi přišla drobet aktivisticky politická a napsal jsem variantu laděnou spíš sociálně. Ale více mi líbila
O tom, že zastřelí Ježíška, se Santa Claus s Dědou Mrázem dohodli u baru pražského hotelu Diplomat. Byli zajedno, že je ten parchant pěkně sere. „Mázneš ho ty,“ řekl Santa Dědovi. „Chci čistou práci. Bum a prostřelená makovice. Jinak tě v tom nechám lítat.“ Mohl si dovolit povýšený tón. „Věděl bych o jednom šikovným… soloveckej
Hrabal jsem se v archivu a objevil povídku, kterou si hned můžete přečíst. Je založená na skutečném zážitku, před mnoha lety jsem byl s rodinou u moře a opravdu postavil synkovi z písku závoďáka a idiot soused taky postavil synkovi závoďáka – rovnou před čumák toho mýho. No a na tom stojí ta povídka. Má
Potkan, který se chystal vyběhnout k nedalekým popelnicím, měl smůlu. Nemohlo ho napadnout, že nedaleko dřevníku u rodinného domku na kraji obce Zálesí ho přepadne kobra královská. Zhmotnila se ve tmě jako černý dvoumetrový blesk. Zasáhla zvíře za krkem. Nepokládala za nutné plýtvat svým nervovým jedem, kterým dokáže skolit slona a člověka usmrtí za několik
Dokončuju povídku, ještě nemám název, pracovní název byl Naše Květa nelže. Napsal jsem desítky možná několik set povídek. Každá měla nějaký popud. Někdy to byl vjem, imprese, někdy mě zaujala situace: například moje nejúspěšnější povídka je Největší vodvaz v dějinách svangu; tam mě zaujala absurdita situace, kdy se svět automobilových závodů snaží navýšit bezpečnost a
A já vám říkám, že to nejsou žádný mutanti. Dokonce ani žádný lidi, i když je porodily lidský matky po tý koronavirový krizi. Pro mě to jsou normální mimozemšťani, teda to zkurvený emzáci. Ty jejich matky jsou jenom chudáci ženský znásilněný a oplodněný zkurvenejma emzákama. Spousta lidí skáče podle toho co emzáci říkají a můžou
Závodní auto uplácal z písku pan Viktor Bauer pro maličkého Elíka na mořské pláži. Potřeboval k tomu Elíkovu lopatku, kyblíček použil na znázornění motoru, jeho závoďák byl osmiválec, a pak už stačila představivost, a šikovnost. Elík byl nadšený. S jásotem běhaly kolem auta i Jitřenka a Amálka, holčičky pana Pavla Meluzína a jeho paní Věry.
Knížka pro děti Barbora a zlatý robot je v poslední výrobní fázi, dokončuju román Ultimus (vyjde příští rok) a přemýšlím, co psát dalšího. Nejspíš to bude tentokrát opravdová pohádka pro děti. Základem bude tento text z roku 2003. Ale konec bude jiný, to ujišťuji… ……………………………. Milé děti! Protože jste byly hodné, poslouchaly jste babičku, kocoura