Cenzura před rokem 1989

1.-2.

Především bych rád vymezil sám pojem cenzury. V čistém slova smyslu je to úřad, ten fungoval i za demokratické první republiky. Administrativní zásahy se projevují i dnes – třebaže je takzvaně schvalujeme – zásahy proti pornografii, proti rasovému štvaní, ale principiálně jde o totéž. Dovedu si představit, že i za první republiky určitý typ lidí schvaloval cenzuru jako úřad.

Komunistický režim byl nesvobodný ve své podstatě a nepotřeboval specifický cenzurní úřad. Pravda, měl ho do roku 1968, byla to Hlavní správa tiskového dohledu HSTD, a vše co šlo do tisku nebo do vysílání mělo červené razítko. Po roce 1968 byl Federální, respektive Český úřad pro tisk a informace, knižní kultury se týkalo Třetí oddělení ministerstva kultury. Ty ale, administrativně vzato, fungovaly jinak než HSTD. Ty UTI zpětně trestaly za překročení oficiálně nestanovených hranic a Třetí oddělení schvalovalo ediční plány nakladatelství a pouštělo knihy do tisku a distribuce. Ovšem to hlavní omezující šlo napříč institucemi, bylo to zapuštěné do celé společnosti jako komplexní systém tabu.

3.

Jako asi každý, snad s výjimkou aktivistických autorů. Projevovalo se to především publikačním zákazem. Tak například druhý díl mého cyklu Pán modrého meče čekal na vydání po zákazu v roce 183 pět let. Třetí díl, odevzdaný do nakladatelství začátkem osmdesátých let vyšel až po osmi letech v roce 1991, tedy po listopadu 89. Každý titul vydaný před rokem 1989 byl podroben větší či menší míře šikany, odsouvání z edičních plánů a podobně.

4.

Tlak režimu byl převážně osobní. Jakmile se někdo ocitl na ošklivci, nesměl publikovat, takto prosté to bylo. Spisovatel nekomunikoval konkrétně s žádným úřadem, byl ve styku se svým redaktorem. A pak přišel zákaz, někdy pod groteskními záminkami.

5.

Himmlerem české kultury byl před pádem režimu Miroslav Müller, tajemník kulturního oddělení ÚV KSČ. Byl osobně zodpovědný za mnohé tragické osudy, zakončené i sebevraždami. Po listopadu 89 se mu nic nestalo, nikdo ho nevolal k odpovědnosti a nikdo se po něm nevozil. Jak taky, když celá Komunistická strana zůstala pod ochranou. Nicméně bylo to opět složitější. Výkonnou přímou moc nad kulturou obecně měli umělci druhé až enté kategorie – to se týkalo hlavně normalizačního období od roku 970 nahoru. Do roku 1968 byla situace mnohem lepší, v rozhodovacích grémiích namnoze seděli slušní a někdy i skvělí lidé, proto vzniklo tolik výtečných filmů, hrály se divadelní hry, psal Hrabal, psal Pavel a Kundera. Po roce 1970 byli do „kultury“ nasazeni lidé podle zásady potřebujeme lidi oddané, ne nadané, to bylo neoficiální oficiální heslo. Strýček Jedlička seděl v komisi,která udělovala hercům licence k působení. Ve výtvarných komisích seděli Famíra a jemu podobní. Na všech stranách jste viděli neškodné výtvarníky, kteří rozhodovali,kdo smí vystavovat a kdo smí ilustrovat. Mnohdy měli i „protikomunistické“ názory. Právě lidé tohoto typu vytvářeli tu atmosféru, která paralyzovala tvlrčí činnost. Dá se to nazvat cenzurou? Myslím, že je to zavádějící pojem.

6.

Nenazval bych to strategií. Celoživotně se věnuji fantastické literatuře. Ta byla v minulém režimu en bloc pokládána za podezřelou a jako takový byl vnímán ten, kdo se jí věnoval. Zanikla by, nebýt redaktorů, kteří tu a tam v nakladatelstvích riskovali svoje zaměstnání a prosazovali ji: Vojta Kantor v Mladé frontě, Ivo Železný v Odeonu, Milena Karlová v Albatrosu, později Pavel Kosatík v Československém spisovateli, Zdeněk Volný v revui Světová literatura, Vlastimil Talaš v Zápisníku, byli i další a díky jim tento žánr fungoval aspoň minimálně. Takže ten život autora sci-fi se odvíjel ve vztahu k těmto statečným lidem. Ještě hlůř na tom byl comics. Psal jsem scénáře pro Káju Sadka, vydávali to v podstatě v samizdatu. Ti neškodní výtvarníci a kulturníci se oháněli pojmem „umělecká hodnota“ a comics paušálně zavrhovali. Koncem osmdesátých let se Petrovi Hajnému v Albatrosu prosadit comicsy Františka Skály ml. a Petra Síse. Nikoli proti komunistické straně a jejím orgánům, ale proti neškodným výtvarníkům, kteří měli pod palcem výtvarnou produkci nakladatelského domu .

7. – 8.

Byla to Encyklopedie sci-fi, pracovali jsme na ní takříkajíc korporativně. Režim byl na encyklopedie mimořádně citlivý. Vyšla až po převratu. No a nepodařilo se, ani za dob Gorbačovovy perestrojky v druhé půlce 80. let založit časopis sci-fi. Ten jsem vyvolal k životu až v roce 199, byla to Ikarie. Dnes už není, z důvodů nikoli cenzurních, ale ekonomických.

9. až 12.

Před listopadem 89 se mi podařilo napsat pár slušných povídek, ovšem jádro mé práce je polistopadové. Omezují mě jen moje schopnosti či spíš neschopnosti.

13.

Tohle je složitá problematika. Jsem zavedený autor v péči velkého nakladatelského domu. Jsou jistě autoři, kteří na ekonomické bariéry narážejí, nejsou známí anebo vypracovali něco, co není ekonomicky slibné. Tohle ovšem existovalo i ve svobodných společnostech vždycky a jinak to asi nejde.

14.

Politická korektnost je mor dnešní doby a jedna z příčin obecného úpadku ducha společnosti. Charakterizuji ji jako neoviktoriánské pokrytectví a hodně o ní píšu publicisticky. Moji tvborbu neomezuje, ale je všudypřítomná. Na literatuře nezáleží, literatura je mrtvé maso a nemá na společnost žádný přímý vliv. Projevuje se ve spotřebních odvětvích kultury. Začalo to v televizi, vyhazovem Iva Mathého. Dnes by nebylo možné vysílat Českou sodu. Její zákaz byl první zásadní cenzurní zásah demokratického režimu. Je to jako mor, zasahuje to i jinak rozumné lidi. Dovedu si představit, že neoviktoriánci zakážou rodinu ve složení táta máma děti. Do literatury to přijde taky. Ta Bradburyho vize pálení knih a naprosto není nereálná. Vždyť v Americe jsou na indexu Chaloupka strýčka Toma a Dobrodružství Huckleberryho Finna! Jsou tam napřed, to všechno přijde i k nám, ale nebude se to jmenovat cenzura, ale opatření k zajištění šíření všeobecné svobody a rovnosti. Nebo tak nějak. Nezapomeňme, že i v minulém režimu výkon duchovního útlaku nedělaly ani tolik instituce, jako zdánlivě nepolitické a nesilové orgány. Dnes se tomu říká „rada“, tehdy to byla „komise“, seděli v tom lidé stejného typu: servilní přisluhovači právě vládnoucí ideologii,tehdy komunistické, nyní politickokorektní.

15.

Nikdy jsme od nikoho nedostal ani korunu a grantovou praxi v literatuře nejenže neuznávám, ale pohrdám jí. Chápu ale, že je to ideál nejednoho politicky korektního bouřliváka – být nezávislý autor za státní peníze. Šel jsme jinou cestou. Vedu technicky zaměřený komerční web, dělám technická školení a píšu si svobodně co chci a nestarám se o to, co mi kdo za to zaplatí.

16.

Možná, že někdo právě v té grantové politice narazí na nějaké bariéry a mluví pak o cenzuře. Dobře mu tak.

17.

Jenom moje vlastní neschopnost. Někdy koncem osmdesátých let jsem dostal nápad na román o tom, že lidi nenávidí svobodu a jakmile jí dosáhnou, vytvoří si novou nesvobodu. Jenže jsem to neuměl napsat. Brzy mi bude 70 a myslím, že teď už to dokážu.

18.

V otázkách se mi zdá, že se pořád pídíte o nějakých institucionálních zásazích v minulosti i přítomnosti. Ona je ta nesvoboda v režimu jaký byl tady jaksi ve vzduchu. Narodili jste se do toho režimu, nepoznali nic jiného na vlastní kůži, jen zprostředkovaně, zkresleně. Pro pochopení té situace doporučuji Smoljakův film (scénář on a Zdeněk Svěrák) Nejistá sezóna. Tam to všechno je. To je film který vydá za tisíc takovýchto anket. Naprosto přesně reflektuje dobu. Závěrem veselá příhoda s natáčení: tehdy jsem spolu s Pavlem Frýbortem byl v týdeníku Kmen a dělali jsme interview se Smoljakem a se Svěrákem. Smoljak rozhovor autorizoval, Svěrák ho zcenzuroval, aby ne on, ale ten film aby neměl průser a nebyl stažený z distribuce. Což se snadno mohlo stát, však jsme to Svěrákovi nezazlívali. Tak to chodilo a proto mi přijde groteskní, když dneska někdo vyčítá Formanovi, že nešel s Havlem do vinárny, když v Praze točil Amadea. Tak holt by Amadeus vznikl jinde, třeba ve Vídni a ne v Praze, o to by se soudruh Müller postaral. Svinstvo se ale hází na Formana a ne na soudruha Müllera. Nejhorší na diktatuře je to, že v ní musíte žít každý den, 24 hodin denně.

(25.2.2014)