Láska ke strojům

Zakázané technologie 18. Odedávna člověk choval citové vztahy k nástrojům a k předmětům, které ho obklopovaly. Už na přelomu prvního a druhého století po Kristu učil stoupenec školy stoické Epiktétos, jak se bránit citové bolesti při rozloučení s předmětem: Rozbijete-li vzácnou vázu, řeknete si — rozbil jsem NÁDOBU, učil. Citové vazby na předměty se staly vážným socio-psychologickým problémem první půlky jednadvacátého století. Stále více předmětů denní potřeby bylo vybaveno umělou inteligencí, která byla o mnoho řádů na vyšší úrovni než “talking gadgets” dvacátého století, kdy auta nabádala k zapnutí bezpečnostního pásu a fotoaparáty radily, jak clonit. Plně komputerizovaná kuchyňská linka se stala družkou hospodyně. Nejenom že znala miliony receptů, ale dokázala konverzovat na běžná rodinná témata. Automobilové computery se staly důvěrníky mužů při jejich hodinových poutích do práce a z práce. O individualizaci osobních počítačů netřeba mluvit — ty začaly mít lidské duševní vlastnosti jako první.

Potíže nastaly, když se lidé nechtěli morálně zastaralých strojových přátel zbavit.

“Já vím, že má kuchyňská linka je zastaralá,” vysvětlovala paní domu dealerovi nabízejícímu novinku. “Jenže… přece nehodím Boženku do šrotu!”

Psychologizované stroje další generace byly vybaveny obvody virtuální demence.

Kuchyňská Boženka začala zapomínat recepty a auto si občas popletlo cestu a místo do Nuslí jelo do Hlubočep. Opatření brzy prokázalo svoji kontraproduktivitu. Místo aby se lidé ochotněji zbavovali dementních strojů, jejich citová vazba k nim rostla.

“Do Nuslí se nejede přes Zlíchov,” dohadoval se majitel auta se svým Rudolfem, takto škodovkou model 2021. “Dej si říct, Rudo.”

Virtuální demence zbavila lidi pocitu méněcennosti před vševědoucností stroje, který byl PŘÍLIŠ dokonalý. Marketingoví odborníci zavětřili nebezpečí, když si lidé objednávali stroje s PŘEDčASNOU demencí.

V následující generaci byly tedy zavedeny obvody zajišťující jistou míru nepohodlí, přičemž postupem času se míra měla zvětšovat. Vycházelo se z praxe, kdy nemocný člověk, na počátku nemoci opečovávaný, litovaný a milovaný, se postupem nemoci stává obtíží, takže rodina — obvykle nepřiznaně — vítá smrt jako vysvobození.

A v tomto momentu vypukly spory a vznikly nátlakové skupiny. Stroje mají sloužit lidem a ne být lidem na obtíž, to byl základní slogan tohoto hnutí. Opět zde stál ekonomický zájem industriální mašinérie proti elementárním lidským instinktům.

Kde leží ta hranice, kdy demence spojená s agresivitou vůči uživateli je ještě přípustná?

Zastánci nové generace strojů poukazovali na to, že staré žehličky vždycky probíjely, ojeté pneumatiky praskaly a už ve středověku nebylo na starou kosu takové spolehnutí jako na nový výrobek. Odpůrci namítali, že stárnutí organismů i věcí a jejich postupná nefunkčnost je přirozený běh, kdežto v tomto případě jde o program, tedy de facto o lidské dílo, o výrobek, přímo určený k poškozování lidských zájmů. Nechtěli slyšet žádné námitky, že toto opatření slouží zájmu vyššího řádu, tedy zájmu ekonomickému. Spory nevedly k žádným koncům a nikdy neskončily. Nepodařilo se stanovit OBECNOU formuli a bylo nutno vést soudní řízení kolem každého nového výrobku separátně. A jelikož občanská iniciativa je obvykle motivována snahou o zviditelnění, zápas proti virtuální demenci nakonec zhasl pro nedostatek veřejného zájmu.

Seriál z Ikárie 1995 – 2000 (96/8)

Poznámka březen 22: jelikož jezdíme podle Waze, opravdu nám to nedovolí jet přes Zlíchov do Nuslí…