Zakázané technologie 13: Právo Alláhovo

Další etapa vývoje civilizace nastala v roce 2125, kdy tým vedený dvanáctiletým matematickým géniem Wu Li zadal tvářecímu stroji parametry k výrobě prvního stroje času. Jakmile čin vzešel ve známost, publicisté začali spekulovat o nežádoucích efektech nové technologie a občanští aktivisté už brousili zbraně, aby vyrazili do útoku proti nové hrozbě, o jejíž povaze doposud neměli tušení.

Wu Liho mluvčí (potřeboval ho, génius sám byl slepý, němý a hluchý) přesvědčivě vyvrátil obavy z časových paradoxů a chronosklasmů jakéhokoli druhu.

Stroj času pracoval na principu sdílení vesmírů a kauzální vazby nemohly být cestami časem narušeny, protože žádné nejsou. Brzy to prokázala praxe. Prvními chrononauty byli hráči loterií, kteří utratili velké peníze za letenky (říkalo se jim časenky), aby se dozvěděli správné číslo prvního pořadí. Jaké bylo jejich zklamání, když zjistili, že pravděpodobnost návštěvy onoho vesmíru, kde bude taženo právě to, a ne jiné číslo, je mnohem menší, než vyhrát loterii samu, jelikož jde fakticky o pravděpodobnost simultánního dvojího tahu jednoho a téhož čísla! Závažná hrozba nové technologii přišla ze strany, odkud to nikdo nečekal.

15. května 2127 stanul před soudem v litevském městě Kazly Ruda dvaadvacetiletý recidivista Olran M., obviněný z loupežné vraždy na dvaasedmdesátileté stařence. Jeho obhájce ex offo se dočetl v nedělní příloze místních digi-novin, že návštěvníci jiných časoprostorových komplexů taktéž podléhají principu sdílení vesmírů a že nelze vyloučit možnost, že domů se vrací jiná osobnost, než byla ta, která do jiné časové dimenze odlétala. Banální kriminální případ svým rozměrem brzy přesáhl hranice Kazly Rudy. Advokáti angažovaní v případech zdaleka ne banálních se chopili příležitosti, a užili stejného argumentu v kauzách, kde běželo o stovky miliónů dolarů, o masové vraždy, špionáž a velezradu. Slepý, němý a hluchý Lu Wi se k tomu vyjádřil prostřednictvím svého mluvčího a prohlásil celou věc za humbuk a projev naprostého nepochopení fyzikálního principu chrononautiky. Na otázku, zda je schopen matematického důkaz, jenž by podobnou možnost nad jakoukoli pochybnost vyloučil, inicioval mluvčího po desetivteřinové prodlevě slůvkem “Ne.” čímž zavdal příčinu kauze, která se měla táhnout mnoho let. Princip viny nad jakoukoli pochybnost se táhne civilizovaným právem od dob antického Říma. I v případech, kdy veřejnost je takzvaně “spravedlivě pobouřena” osvobozujícím nebo mírným výrokem soudu jde zpravidla o to, že se nepodařilo prokázat všechny zákonem dané aspekty viny nad jakoukoli pochybnost. Liho “ne” vneslo pochybnosti do samotného principu viny a trestu, neboť potrestat lze jen absolutního, nikoli pravděpodobnostního viníka.

Chrononautika byla na nějaký čas výnosem o zakázaných technologií zapovězena, a když se jí zmocnilo technologické podsvětí a začalo ji masivně provozovat (jako vždy, když je něco zakázáno), zdálo se, že se právní řád zhroutí. Brzy nebylo přestupníka, který by před soudem nemával potvrzením o cestě časem a obhájci četli příslušné formule z papírku, ani se neobtěžovali se je učit zpaměti. Život si však řešení přece jen našel. Antický princip práva založeného na bezpochybné vině byl na celém světě nahrazen právem islámským, kde o vině a nevině v konečně instanci rozhoduje příslušný ajatolláh. A nastal klid. Alláh buď pochválen!

Seriál z Ikárie 1995 – 2000 (96/2)