ZLATÁ PADESÁTÁ: Plynové masky

Už si neuvědomujeme, jak těsně následovala léta padesátá po světové válce. Její stopy byly patrné na mnoha místech – například na Trojském ostrově ležel dlouho trup letadla, snad letadla US Air Force sestřeleného nacisty. Ve Slapech, kam se naše rodina brzy po válce přestěhovala, se povalovaly na břehu Vltavy – v místech dnes hluboko pod hladinou přehradního jezera – trosky německých tanků.
A v každém vesnickém domku visely na půdě plynové masky.
Byla to oblíbená hračka. Měla jedinou vadu – masky byly na dětské obličejíky moc velké. Mám na ně vzpomínky věru jen mlhavé – vybavuju si pach gumy, vzpomínám na plechová pouzdra válcovitého tvaru. Němečtí vojáci po celou dobu války disciplinovaně nosili taková pouzdra, jak na vítězných pochodech, tak při útěku z polí výprasku. Ve vesnických domcích visela tato pouzdra s maskami a čekala na první plynový nálet. Ten nikdy naštěstí nepřišel.

Je to zvláštní, že se hospodáři hned nezbavili této válečné ozdoby, sotva válka skončila. Možná pod heslem „ono se to někdy může hodit“ a „je to škoda vyhodit skoro novou masku“ visely ty podivné objekty někde na trámku.
Dokud jsme je neroztahali a nezničili my, haranti.
Tak za tenhle vandalismus se nestydím.

No a pak ve škole  jsme měli brannou výchovu: od té doby vím, že při atomovém výbuchu si mám lehnout nohama k oknu, tváří k podlaze a ruce dát za hlavu. I masky nám paní učitelka přinesla. Měly trochu jinou konstrukci než tahle wehrmachťácká: z lícnice šla hadice a filtr byl v plátěné tašce. Paní učitelka zavelela „masky nasadit“, jenže my pacholci už měli hadici od filtru odmontovanou  a těmi hadicemi jsme máchali jako sloními choboty a učitelka ječela „masky sejmout“ a my předstírali, že ji neslyšíme.

Hezké to bylo.