Máme tu padesáté pokračování. Znamená to, že brzy oslavíme první rok publikování série o Pérákovi! Jsem rád, že jubilejní číslo vyšlo na setkání Péráka a slečny Markéty. Když jsem jednotlivé epizody vymýšlel a pak kreslil, díly o slečně Markétě jsem dělal moc rád. Snad bych měl nastartovat novou sérii, se slečnou Markétou jako superženou… Bacha:
Už si neuvědomujeme, jak těsně následovala léta padesátá po světové válce. Její stopy byly patrné na mnoha místech – například na Trojském ostrově ležel dlouho trup letadla, snad letadla US Air Force sestřeleného nacisty. Ve Slapech, kam se naše rodina brzy po válce přestěhovala, se povalovaly na břehu Vltavy – v místech dnes hluboko pod
Televizní moderátoři to mají někdy těžké. Český superhrdina je pro ně tvrdý oříšek. Nezvykl si hovořit, za něho mluví žiletkové rukavice a pérové boty. Jak si s ním poradí hvězda populární televizní stanice JoJo? Musíme jí důvěřovat. Jistě i v tomto případě projeví svůj šarm, schopný okouzlit miliony televizních diváků!
Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat – leda bych se zmýlil, už jsem tam
Nevyčerpatelná je vynalézavost profesora Karase. On je tvůrce Pérákových skákacích bot a žiletkových rukavic. On stvořil Panel záchrany a jeho pomocí zachraňuje našeho superhrdinu i ve chvílích nejvyšší nouze. Napadlo ho jednoho dne, že ušetří mnoho práce a nesnází Pérákovi i jemu samotnému, pokud by se zbavil nejpodlejšího pomocníka generála Sturma, udavače Prisery. Nepochybujme o
Nevím, zdali dnešní bolševici se těší, „až to rupne“. V padesátých létech to ale byla konkrétní naděje a pojem „rupne to“ byl terminus technicus pro očekávání normálních poměrů. Jako dítě jsem to pochopitelně ani nemohl vnímat přímo, protože před dětmi se otevřeně nemluvilo. To si rodiče odvykli už za války – příliš mnoho lidí skončilo
Dobro zvítězí, až se podaří všechno zlé zakázat. To je generální linie, která se ujala na nevelkém západním výběžku Asie, zvaném Evropa. Do centra pozornosti se tam v poslední době ocitla mládež, přesněji řečeno její mladší část, tedy děti. Ukázalo se, že se nepřiměřeně zajímají o dění na sociálních sítích a o mobily. Odvádí je
Napravená chyba! Přítel Jiří Knébl (web Woleschko) mě upozornil na duplicitu. Sedmačtyřicítku jsem zveřejnil už v půli června! Takže napravuji, správný sedmačtyřicátý Pérák popisuje setkání superhrdiny s panem Homolou. Hle, našla se nová občanská role! Pro pořádek ale zachovávám omylem zveřejněnou příhodu, aby v tom nebyl zmatek. Nebo je snad ještě větší? Nevím. Jsem
V padesátých létech se skoro každá zahrádka u nás ve Slapech pyšnila sádrovým trpaslíkem. Bylo třeba trpaslíky pravidelně kolorovat, takže na každém byla tlustá vrstva – čeho? Laku? Olejové barvy? Dnes se produkují trpaslíci umělohmotní, syntetičtí, kdežto tenkrát v těch padesátkách, jak to říct: bylo to opravdoví trpaslíci. Měli je všude v hojných počtech. Tady na
Minulou středu jsem tu publikoval článek Zrození kanonýra Jabůrka. Titulek to byl klamavý, nešlo o kanonýry, ale o roboty soupeřící v zápase MMA. V závěru článku jsem vzpomněl na souboj lokomotiv. Tato podivná zábava se popřádala kod konce devatenáctého století v USA: dvě lokomotivy se natlakovaly na plnou páru, strojvůdci pustili páky a vyskočili a
