Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí. K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo
Péráka nezanedbávám, opak pravdou. Dnes, to je v neděli 8. března, jsem dokončil 141 tabuli. Seriál vychází v rubrice O psaní. To je trochu divné, protože je to kreslený seriál. Jenže pro mě je to tréning pro psaní. Ono to má určitý vývoj. Ze začátku, a číslo 27 je z pohledu mého 141. pokračování začátek,
Zdá se, že vzpomínka na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného – kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním. Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady
V tomto díle se mi už výrazněji rýsuje postavy pana Homoly. Chce mít svůj klid. Kdo by ho nechtěl? Zároveň ho ale postava Péráka přitahuje. Zná se s ním. Komunikuje s ním. V reálu by za Protektorátu obrovsky riskoval – v podstatě dotéž, co samotný Pérák. Zatímco Prisera je autentický udavač, pan Homola je pán
Pokud se někdo zajímá o pražské tramvaje, mám pro něho link na speciální webovou stránku věnovanou tomuto tématu Já se omezím skutečně jen na vzpomínání. Kde začít? Asi u osoby konduktéra. V tramvajích se prodávaly lístky, a prodával je průvodčí (nebo paní průvodčí). Průvodčí měl na sobě černou uniformu s čepicí. Nosil na břiše bachratou koženou tašku s
Do kin přišel historický film Norimberk (režie James Vanderbilt, v roli Göringa skvělý Russell Crowe, viz dál). Přichází – nevím globálně – u nás rozhodně, ve správnou chvíli. Stoupá antisemitismus podporovaný levičáky, ale taky slábne ostražitost proti nacismu, humor pana Filipa Turka opravdu není žádný humor. Na ČSFD film dostal pěkných 77 %, já dal
Jsme na konci první čtvrtiny první stovky Péráků. Situace je taková, že mi zbývá rovná stovka do limitu chystané exkluzivní knihy Pravda o Pérákovi. Ano, jsem na čísle 122, hotový mám poslední obrázek (222) a dnes, tedy v pondělí, doplním doposud chybějící 118 (bude to o profesorovi Karasovi). Tolik tedy z pérákovské kuchyně. Pérák tedy žije, dokonce jsem
Nevzpomněl bych si na to, jenže dnes jsme v kavárně Rybka na to zavedli řeč. Je fakt, že jsem v roce 1950, kdy mi bylo pět let, onemocněl spálou a léčili mě na Bulovce penicilinem (toto sdělení vyvolalo podiv: tehdy byl penicilin? Samozřejmě že byl, vždyť vyhrál 2. světovou válku!). A když mě propouštěli, byl jsem
S pondělkem máme Péráka a tentokrát je jako host v televizi JOJO. Ano, i superhrdina má svoje hrozby, musí čelit protivenstvím. Od toho je ale superhrdina, aby překážky překonal. Pokračuju v práci a pokud jste zvědavi na chystanou exkluzivní knihu v nákladu 222 výtisků s 222 tabulemi, pak vězte, že jsem minulý týden dokončil tabuli čísto
V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly
