ZLATÁ PADESÁTÁ: O mlékárnách

Dnes už nejsou „mlékárny“ v pravém slova smyslu, tedy obchody, kde by se prodávalo výhradně mléko a mléčné výrobky. Za mého dětství bylo několik druhů obchodů s potravinami, prodej pochopitelně výhradně pultový.

V mlékárnách se prodávalo především mléko – nalévané. Dodávalo se do lékárny v kovových konvích s patentním uzávěrem, taky jsem už dlouho takovou konev neviděl. Hospodyně, anebo maminkou pověřené dětičky, chodívaly do mlékárny s bandaskou a mlékařka nalévala mléko štíhlou odměrkou s dlouhatánským ouškem – čtvrtlitrovou, půllitrovou a litrovou. Taky jsem chodil pro mléko s bandaskou, ne moc rád, protože v mlékárně to páchlo jakousi mastnou zatuchlinou.
Kdyby do takové mlékárny z doby před padesáti lety přišel dnešní hygienik, natož pak eurohygienik, skákal by jak kaučukovej dědek.
Pravda, mléko se prodávalo i v láhvích, ty byly zazátkované kolečky z tvrdého papíru, později tenkým plechem. Nalévané mléko asi bylo levnější, než mléko v láhvích.
V mlékárně se prodávalo i krájené máslo. Jednou, a to byla velká senzace, se v mlékárnách ocitlo žlutavé solené novozélandské máslo. Toto máslo vyvolalo velikou pozornost, avšak zájem, pokud si pamatuji, brzy opadl, právě proto, že bylo solené. Lidi měli raději máslo nesolené, které si mohli pak sami osolit.
Chodíval jsem kolem takové mlékárny v Praze do školy a ráno jsem pozoroval, jak dovozci přivážejí konve, s jakou zručností je skládají z korby auta a pak je kutálejí po chodníku ke dveřím krámu. Existují tyhle konve ještě? Dodám ještě, že ty mlékárny pěkně smrděly. Asi bychom se divili, kdybychom se v té době ocitli… jak všechno smrdělo…