Ve stopách kapitána Nema

Několik vývojových linií pokročilých technologií se spojilo, aby se realizoval pradávný sen Julese Verna. Ve dvacátých létech jednadvacátého století vznikly ponorky, schopné bez problémů setrvat pod vodou neomezeně dlouho a ponořitse i do propastí hlubokých deset kilometrů.

Jakub Studden byl první z plejády konkvistadorů moře, kteří si uvědomili, co vše se otevírá podnikavosti muže, který nezná zábrany. Studden se narodil v polovině devadesátých let dvacátého století v holandském Naardenu. Své obrovské jmění získal v jižní Americe, kde zaváděl výrobu nanotechnologických segmentů, za podmínek, které by ve státech více ctících zákony nebyly možné. Jakmile opustily doky první “uhelné ponorky”, jak se jim říkalo v narážce na základní prvek z něhož byly vyrobeny,  Studden si uvědomil, jaké jsou důsledky této technické novinky.
Ponorky nového typu nebyly výrobně a tudíž finančně náročnější, než běžné dopravní letadlo. Podnikavý jedinec, a tím Studden bezpochyby byl, si mohl snadno vybudovat velikou flotilu takových strojů, početně srovnatelnou s tradičními bojovými flotilami velmocí. V rozmezí několika málo let, dřív než konkurenti procitli ze sna, Studdenovi lidé prováděli zábory rozsáhlých podmořských území.
Vlády velmocí se domnívaly, že jde o jakousi hlubinnou variantu “off shore” těžby ropy. I na ně čekalo procitnutí v okamžiku, kdy Studden vyhlásil první podmořské knížectví, zvané prostě Atlantida. Uprostřed Atlantiku začal budovat obrovský podmořský habitat, konstrukčně ne nepodobný tomu, co vznikalo v té době na Luně, ovšem s tím rozdílem, že klenba vzdorovala tlaku zvenčí. Nebylo snadné se do Atlantidy dostat: pouze lodě Studdenovy flotily měly patřičné přechodové příruby, které souhlasily s přírubami přechodových komor podmořského města.
Mocnosti mohly kdykoli rozmetat Atlantidu jadernými torpédy nukleárních ponorek. Mohly to udělat technicky, avšak kde by zůstala legalita?

Studden z hlediska práva se nedopustil ničeho nelegálního, pouze nepřipustil, aby se mu jiní míchali do jeho věcí. Kritikové na obou březích oceánu, uprostřed něhož ležela Atlantida na dně jako obrovitý vřed, poukazovali na to, že se nikdo z podmořského města nevrátil. “Jsou šťastni,” vysvětloval Studden. S Atlantidou bylo normální komunikační spojení — nebylo však kontrolované a falšované? Neexistoval jediný důkaz, že by se Studden dopouštěl zločinu, avšak vlády ho vinily ze zločinu nejtěžšího, pro ně bohužel však právně nepostižitelného: Studden si nepřál, aby mu někdo strkal nos do jeho věcí.
“Kapitán Nemo a já,” to byla jeho oblíbená slova.
Po třech letech existence Atlantidy hrozilo nebezpečí, že se velmoci dohodnou a zcela prostě podmořské město zničí. V tu dobu se však v Atlantiku budovala dvě další taková města a pět nových v Pacifiku. Vládní byrokracie byly ochromeny panikou.
V roce 2037 však došlo ke zvratu.
Flotila Studdenových lodí byla v hloubce šesti tisíc metrů napadena útočnou skupinou z Atlantidy II.
Vlády suchozemských mocností si oddechly.
V hlubinách moře začala válka, nastane tam tudíž normální pořádek, až ten silnější a surovější zvítězí.

Seriál z Ikárie 1995 – 2000 (97/3)

Tags: