ZLATÁ PADESÁTÁ: Trpaslíci na zahrádce

V padesátých létech se skoro každá zahrádka u nás ve Slapech pyšnila sádrovým trpaslíkem. Bylo třeba trpaslíky pravidelně kolorovat, takže na každém byla tlustá vrstva – čeho? Laku? Olejové barvy? Dnes se produkují trpaslíci umělohmotní, syntetičtí, kdežto tenkrát v těch padesátkách, jak to říct: bylo to opravdoví trpaslíci. Měli je všude v hojných počtech. Tady na obrázku je klasika, ano, toto jeten pravý trpaslík, jen barvy jsou zašlé. Ti moji trpaslíci byli zářivě barevní.
Někde měli jednoho, jinde i skupinu trpaslíků – například měli trpaslíky hrající karty na muchomůrce. K trpaslíkům patřily pestrobarevné skleněné koule na tyčce, zastrkané do záhonů. Koncem padesátých let se rozpoutala štvanice proti trpaslíkům. Vzniklo to jaksi spontánně, asi to nebylo rozhodnutí ÚV KSČ. Moje soukromá teorie: v té době se zvolna rehabilitovalo umění v kontrastu se „socialistickým realismem“.  Trpaslík sice nebyl „sorela“, ale byl lidový a UMENÍ s VELKYM U bylo vždycky jaksi aristokratické, protože prostý dav mu „nerozumí“. Ta rehabilitace umění zřejmě musela být provázena nějakou štvanicí a „kýč“ byl dobrý terč.

Ve všech pádech se skloňovalo slov „kýč“. Proti kýči byl postaven „styl Brusel“ – dědictví po Expo 58 v Bruselu. Tehdy režim investoval obrovské peníze do státní propagandy a najal nejlepší výtvarníky, aby vyštafírovali československý pavilón na světové výstavě. Pavilón měl úspěch, tak aspoň ho hodnotila naše propaganda, a „styl Brusel“ pronikl i na domácí půdu. Ještě dnes někde můžete vidět hnusné mříže ve stylu „Brusel“ – to jsou ty halabala svařené kovové tyčky, tak, aby tvořily trojúhelníky.

Zpátky k trpaslíkům. I Jiří Suchý zpíval „na zahrádce civí trpaslík neduživý, a kdekdo se mu diví, proč je tak ošklivý“. Následovala genocida a trpaslíci byli – s malými výjimkami – vyhubeni. No a po letech si lidi uvědomili, že jim něco chybí a na trpaslíky nostalgicky vzpomínali.

Sádroví trpaslíci  se stali utlačovanou menšinou a šlo v jistém smyslu o genocidu. V podstatě vyhynuli… a vrátili se až po převratu v pokleslé umělohmotné podobě.

Dodám ještě, že jsme trpaslíka na zahrádce neměli a že jsem toho trpce litoval. Táta mi sliboval, že mi ho vyrobí, dokonce i hrad mi sliboval – kromě trpaslíků byly na zahrádkách i hrady. Sešlo z toho. Ránu na duši mám dodnes.