ZLATÁ PADESÁTÁ: Veřejné osvětlení

Padesátá léta byla dobou temna nejen v přeneseném slova smyslu. To čemu se říká blackout, tedy výpadek proudu, bývalo na denním pořádku. Propaganda vysvětlovala výpadky proudu řáděním diverzantů a taky úžasným výkonem průmyslu a zemědělství – všechno jede na plné pecky, takže je třeba se uskrovnit v mrzké buržoasní soukromé spotřebě elektrického proudu. V každé domácnosti tehdy byly někde po ruce petrolejky. Dávaly celkem hezké teplé světlo. Nepříjemné bylo praskání cylindrů – proti tomu existovalo opatření v podobě vlásenky nasunuté na okraj cylindru. Tatínek zapálil petrolejku a držela se černá hodinka – kdybych měl vzpomínat na to nejhezčí, co jsem kdy zažil, asi bych tam zařadil jeden večer, kdy při takové černé hodince tatínek předčítal kapitoly z kniha Jaroslava Žáka Bohatýrská trilogie. Petrolejové lampy byly připravené všude, v hospodách, v obchodech… Petrolej se kupoval v drogérii do plechové konvičky – ano, rozlívaný petrolej. Že to smrdělo? No, samozřejmě to smrdělo!

Tma ale byla, i když elektrika nezhasla… Na vesnici samozřejmě byla všude tma – o nějakém veřejném osvětlení sotva mohla být řeč, možná tu a tam svítila nějaká lampa. Každý měl baterku – existovaly i dynamo-baterky. Musely se mačkat, kvílely, uvnitř bylo dynámko a svítilo to mžouravě, podle toho, jak energicky kdo mačkal. Někdo měl i lampičku na svíčku!
Pražské veřejné osvětlení bylo taky značně pochybné efektivity. V lampách svítily obyčejné žárovky a na Starém Městě a Malé Straně bylo plynové osvětlení -v lampě svítil věčný plamínek, večer lampář obcházel lampu po lampě, tyčkou otevřel kohout, rozsvítil a ráno zase kohout uzavřel. Hledal jsem fotku původní plynové lampy z padesátých let, tohle je asi tak jediná, jakou jsem našel. Lampy byly ve své podstatě kulaté! Když se později přešlo na elektřinu, osadily se repliky lamp z devatenáctého století, jak je v historickém centru Prahy vidíme dodnes. Teď už se do nich někde zavedl plyn a snad i lampář jako atrakce funguje. Standardně se ale plynové lampy rozsvěcejí elektricky.

Výbojkové světelné zdroje se začaly zavádět, pokud si vzpomínám dobře, na přelomu padesátých a šedesátých let. Rozdíl to byl úžasný – mělo to ovšem nepříjemný vedlejší efekt. Od té doby není v Praze pořádná tma a nedají se jak se patří pozorovat hvězdičky. Což je v době, kdy jsou běžně k dostání hvězdářské dalekohledy pro amatéry, mrzuté.