Hrabal jsem se v archivu a objevil povídku, kterou si hned můžete přečíst. Je založená na skutečném zážitku, před mnoha lety jsem byl s rodinou u moře a opravdu postavil synkovi z písku závoďáka a idiot soused taky postavil synkovi závoďáka – rovnou před čumák toho mýho. No a na tom stojí ta povídka. Má
Potkan, který se chystal vyběhnout k nedalekým popelnicím, měl smůlu. Nemohlo ho napadnout, že nedaleko dřevníku u rodinného domku na kraji obce Zálesí ho přepadne kobra královská. Zhmotnila se ve tmě jako černý dvoumetrový blesk. Zasáhla zvíře za krkem. Nepokládala za nutné plýtvat svým nervovým jedem, kterým dokáže skolit slona a člověka usmrtí za několik
Dokončuju povídku, ještě nemám název, pracovní název byl Naše Květa nelže. Napsal jsem desítky možná několik set povídek. Každá měla nějaký popud. Někdy to byl vjem, imprese, někdy mě zaujala situace: například moje nejúspěšnější povídka je Největší vodvaz v dějinách svangu; tam mě zaujala absurdita situace, kdy se svět automobilových závodů snaží navýšit bezpečnost a
A já vám říkám, že to nejsou žádný mutanti. Dokonce ani žádný lidi, i když je porodily lidský matky po tý koronavirový krizi. Pro mě to jsou normální mimozemšťani, teda to zkurvený emzáci. Ty jejich matky jsou jenom chudáci ženský znásilněný a oplodněný zkurvenejma emzákama. Spousta lidí skáče podle toho co emzáci říkají a můžou
Závodní auto uplácal z písku pan Viktor Bauer pro maličkého Elíka na mořské pláži. Potřeboval k tomu Elíkovu lopatku, kyblíček použil na znázornění motoru, jeho závoďák byl osmiválec, a pak už stačila představivost, a šikovnost. Elík byl nadšený. S jásotem běhaly kolem auta i Jitřenka a Amálka, holčičky pana Pavla Meluzína a jeho paní Věry.
Knížka pro děti Barbora a zlatý robot je v poslední výrobní fázi, dokončuju román Ultimus (vyjde příští rok) a přemýšlím, co psát dalšího. Nejspíš to bude tentokrát opravdová pohádka pro děti. Základem bude tento text z roku 2003. Ale konec bude jiný, to ujišťuji… ……………………………. Milé děti! Protože jste byly hodné, poslouchaly jste babičku, kocoura
Byl to moc hezký vánoční večer v dětské knihovničce. Jedna knížka vedle druhé, všude klid a z kuchyně doléhala vůně vanilkových rohlíčků. Pohodu měli i v knížce o medvídkovi Pú. Netrvala dlouho, ozvalo se bušení na dveře. Do té chvíle tu vládla milá vánoční družnost. Medvídek Pú všechny pozval a měl radost ze všech dárečků,
Vyštrachal jsem v archivu tuhle povídku, snad je z roku 2017 a snad je pro Ikarii. „To je kravina,“ řekl Petr. „Já přece nejsem mrtvej.“ Všichni čtyři seděli v jídelně obývací sekci bitevního astroplánu Nelson. Jídelního stůl byl kulatý, jak bylo zvykem za starodávných dob, aby nikdo nemohl sedět v čele. Takový byl zřejmě záměr
1. „Nechápu, na co si stěžujete, pane Arimane,“ říkal pan Riha, úředník reklamačního oddělení firmy BŮH s.r.o. „Naše firma splnila závazky, vyplývající z obchodní smlouvy. Na vaší planetě jste Bohem. Je snad kreační souprava v nepořádku?“ Riha byl muž asi třicetiletý, s podlouhlou tváří obdařenou poněkud povadlými rysy. Snad proto, že vypadal tak neagresivně ho
